Mít vlastní talk show je asi sen každého moderátora, komika či baviče. Lukáš Pavlásek k němu směřoval postupně. „Od prvotního nápadu to k realizaci onoho snu trvalo možná dva roky. Jednoho dne jsem s ním přišel do produkce televize Prima, které se zalíbil, a tak jsme se pustili do natáčení pilotního dílu,“ říká.

Určitě jste se chtěl odlišit jaký koncept jste tedy pro svůj pořad nazvaný Na Pavláska vymyslel?
Spočívá v tom, že si do každého dílu pozvu tři hosty. Na rozdíl od jiných talk show je nezpovídám jednotlivě, ale postupně je přibírám do debaty, takže ve finále diskutujeme klidně i všichni dohromady. Hovory prokládáme i scénkami, krátkými stand-upy, z nichž vznikají nejrůznější interakce a potažmo zábavné momenty.

Svatopluk Skopal
Svatopluk Skopal: Když jsem šel do penze, kladl jsem si otázky, co bude dál

Zatím máte za sebou natáčení čtyř dílů. V jaké atmosféře vznikaly?
Ve skvělé. Myslím, že se povedly. Každý díl je jiný, zároveň nám třeba i některý z nich napověděl, co bychom mohli vylepšit, pozměnit… Odehrála se například situace, kdy mě jeden z hostů, kolega a herec Tomáš Matonoha, učil, jak zahrát Tomáše Matonohu. Jak to dopadlo, nebudu prozrazovat, protože by to nebylo vůči divákům fér. Nebo jsme se třeba s propagátorem žlutých trabantů Danem Přibáněm, režisérem Jirkou Vejdělkem a herečkou Veronikou Kubařovou bavili o tom, jak se cestuje ve společnosti žen. Dan nám totiž vyprávěl, že každá žena, co se účastní jejich výpravy, přibere kilo na váze. Ale muži ne. Což je zvláštní. Veronika to vysvětlovala tím, že ženy jsou plné emocí, tudíž jsou pak kvůli tomu i těžší… Podobné situace, které vrství humor, zažíváme vlastně pořád.

Vyplývá z toho, že vaše talk show je hodně o improvizaci, což vám vyhovuje.
Vyhovuje a hlavně mě baví. Řekl bych, že můj vlastní pořad je vyústěním toho, co jsem doposud dělal a dělám.

Má ta improvizace i nějaká svá úskalí? Už se třeba i něco nepovedlo?
Vyloženě ne… Je dobré, že talk show točíme v divadle před živým publikem, které když se naladí na stejnou vlnu, tak z něj jde obrovská energie. Je jasné, že se na každého hosta připravuju, snažím se o něm co nejvíc přečíst, připravit si okruh témat, která jsou mu blízká a která by mohla naši debatu posunout. Ale devadesát procent hovoru vznikne improvizací. Klidně se pak stane, že spolu všichni v divadle strávíme i dvě hodiny, z nichž se ale do televize dostane pětačtyřicet minut.

Střih pak musí být bolestivý, ne?
Někdy jo, ale to se nedá nic dělat, do limitu se vejít musíme. Nejdůležitější je, aby se do toho střihu dostala ona divadelní magie, o niž nám jde, ale která zároveň nemusí televizní optikou působit dobře. Televize prostě snese a vystihne lépe jiné věci než živou talk show.

Marek Adamczyk
Přítel Evy Samkové Marek Adamczyk: Ve fitku se musím snažit. A ne kvůli roli

Nakolik promlouváte do samotného složení hostů?
Pracujeme na tom společně s dramaturgy a je to vždycky trošku alchymie. Hosty se snažíme poskládat tak, aby byli sami o sobě zajímaví, neměli stejnou profesi a hlavně aby uměli vyprávět. Určitě si neumím představit, že bych měl v jednom pořadu třeba tři herce… Spoustu z těch hostů znám osobně, s jinými jsem se ale ještě nepotkal, což je i pro mě zajímavé. Důležité je říct, že i k těm, které znám, se snažím přistupovat tak, jako bych je nikdy předtím neviděl. Bavím se s nimi „nově“, dozvídám se o nich věci spolu s divákem. Nejde prostě o žádný soukromý večírek v pokoji u Pavláska.

Patříte k průkopníkům stand-up comedy v Česku, v pořadu Na stojáka jste debutoval v roce 2005. Co vás k tomu žánru přivedlo?
To je pravda, byl jsem mezi prvními, kteří se začali stand-upu věnovat nejdřív po hospodách s kapelou, na různých koncertech… Tehdy se u nás o stand-upech ještě ani nemluvilo. Jisté je, že k provokativnímu pojetí humoru jsem přičichl díky filmům s Andym Kaufmanem, viděl jsem Formanova Muže na Měsíci, dost mě to bralo.

Od té doby mám na svém kontě asi stovku stand-up výstupů, celovečerní představení Kdo nepláče, není Čech, které překonalo stou reprízu, další představení chystám. A v kavárně Dejvického divadla v Praze se každý měsíc potkávám s posluchači při talk show o poezii.
O čem bude vaše nové představení?

Bude se jmenovat Planeta slepic a premiéra by měla být v říjnu. Zatímco prvně zmíněné představení pojednává o nás Češích jak jezdíme na dovolenou, holdujeme alkoholu a podobně, „Slepice“ budou o naší civilizaci a přírodě. O tom, jak příroda reaguje na fakt, že ji každou sobotu zaplaví vlna idiotů z města, kteří po sobě nechají víc škody než užitku, a co si o lidech myslí zvířátka.
Taky v té hře dojde řeč na nakupování a chování v obchodním centru, padne i otázka, proč na této planetě musejí žít dohromady muži a ženy. Celé to bude směřovat k tomu, že má-li někdo přežít, jsou to slepice.

Tereza Pergnerová
Tereza Pergnerová: Nežiji hvězdným životem. A byla to skvělá volba

Zajímavé. Nápady vám zjevně pořád přicházejí.
Zatím to jde, inspirací je mi běh života. Je ale pravda, že když cítím, že potřebuju novou vzpruhu, protože stereotyp člověka ubíjí, pustím se do něčeho nového.

Což právě děláte. S kolika díly Na Pavláska vlastně počítáte?
První série, která by měla běžet do léta, má jedenáct dílů. Potom se uvidí, co bude dál, záleží samozřejmě na divácké odezvě. Člověk to nedokáže odhadnout, protože ve hře je spousta faktorů nikdy například nevíte, co proti vám nasadí další televize. Já ale pevně doufám, že tento náš hezký risk vyjde a že budeme vytvářet zábavu několik let.