Její prvotina nazvaná Lehounké ťuknutí do černé klávesy vyšla před šesti lety. Básně ji ale provázejí od malička. „Různé říkanky a básničky jsem vymýšlela už jako dítě. V pubertě bylo psaní básní takovým ventilem mých emocí," popisuje svoji cestu k poezii mladá básnířka.

K poznání, že nemusí psát jen do šuplíku, ji přimělo ocenění v Literární soutěži Františka Halase. „Přihlásila jsem se tam jako patnáctiletá studentka rájeckého gymnázia na popud paní profesorky. Hned jsem získala čestné uznání, tak jsem si řekla, že se svými básněmi mohu do světa," vzpomíná.

Témata básní se časem mění, ale vévodí jim mezilidské vztahy, hlavně mezi mužem a ženou. „Je to taková arteterapie. Moje básně jsou o mně, o tom, co prožívám a co mě trápí. Je to způsob, jak se vyrovnat s pocity a tím, co prožívám. Snad právě proto oslovují i lidi, co poezii tolik nerozumějí. Nejde mi totiž o formu a dokonalý verš. Ale o to, co nejlépe popsat, co cítím. Píši prostě o věcech, kterým většina lidí rozumí a zažila je," hodnotí básnířka.

Sama obdivuje například Baudelaira, Gellnera, Seiferta, Holana či Krchovského.

KATEŘINA MIKULÁŠKOVÁ