Paralelně s výstavou Úžina probíhá také prodejní expozice tvorby Igora Grimmicha, která prezentuje jeho díla z posledních dvou dekád. Zejména je zde k vidění společný velkoformátový obraz autora a jeho učitele, emeritního profesora pražské AVU Michaela Rittsteina s názvem Vášeň zlehka plá.
Návštěva této expozice je možná pouze po předchozí domluvě v soukromém prostoru Pařížská 5.

Proč jste pro výstavu v Mánesu zvolili název Úžina?
Úžina je místo, kde se dostáváte z jednoho systému do druhého. Obvykle tam vanou větry střídavého směru a vodní proudy jsou nevyzpytatelné. V úžině můžete ztratit výhled i nadhled, a abyste nepropadli zoufalství, potřebujete odhodlání a štěstí, abyste ji překonali. Úžiny jsou i vnitřní, niterné. Takže je to o dobrodružství, po kterém ve skrytu každý živý tvor touží.
Co vás obvykle donutí jít a namalovat obraz?
Potřebuji si něco vybavit nebo zachytit, nějakou situaci, konstelaci, která mě nějak emocionálně rozjitřuje. Může to být třeba vyzvednutí doporučeného dopisu na poště, který mi vydá sklem oddělená úřednice, žijící úplně jiný život než já. Anebo příběh o zarputilém, ale marném hledání ztracené civilizace uprostřed pustiny.
Často malujete města, domy, tramvaje, auta… Proč vás lákají zrovna tyhle objekty?
Protože je znám a pohybuji se mezi nimi. Střídá se v nich velké množství živých tvorů, kteří v nich žijí jako v ulitách. Onehdy, kolem přelomu roku, mi před ateliérem zaparkovalo již hodně unavené osobní auto. Asi tři týdny v něm pobývalo několik lidí… nekonečný prostor k úvahám.
V obrazech míváte geometrické prvky a s oblibou malujete na sololit. Má to původ v tom, že jste vyučený umělecký truhlář, který musí umět rýsovat a pracuje se dřevem?
Truhlářské školení mi umožňuje si ten materiál zpracovat. Mohl bych to někomu zadat, ale dělám to sám. Můžu si velikost formátu nebo hrubost povrchu připravit, jak potřebuji. Některé obrazy také lakuji, aby vypadaly jako staré obrazy pod nánosem laku, jiné zase „čerstvě“ jako architektonické vizualizace na kartonu ze 70. let. Můj děd byl architekt. Vídal jsem ho jako chlapec při práci. Na rýsovacím prkně vytahoval kontury tuší nástroji, které používám dodnes. Valná část z nich je ze 30. let. Tak to bude ten původ. Z technického kreslení jsem míval nejlépe trojku.

Vaše díla evokují snové výjevy. Snažíte se zachytit skutečné sny?
Sen a snění je hlavní zdroj. Hodně mě ale baví také zkreslení, kterého se dopouští naše paměť. Mění se strany, celé situace se přemísťují na jiná místa, do dějů se dostávají lidé, kteří tam asi původně nebyli. Každý vidí, slyší a cítí něco trochu jiného. Já o koze, ty o voze… a přesto se ty verze reality občas někde protínají.
Podle motivů a názvů některých obrazů bych řekl, že máte rád humor.
Humor mám rád. Je to prostředek, jak zpracovat absurdní a iracionální situace, otvírá prostor asociacím a umožňuje i nahlédnout do končin, které jsou k nesnesení.
Igor GrimmichK zachycení jednoho tématu vám obvykle nestačí jeden obraz, ale hned celá série. Jeden by nestačil?
Když narazím na zlatou žílu, beru, dokud je co. Jakmile se žíla vyčerpá, cyklus se uzavírá a je třeba hledat o kus dál. Často se ale i vracím opakovaně ke stejnému zdroji a vytvářím si varianty, které se pokaždé trochu posouvají, až se změní v něco jiného a nového. Je to asi představitelné jako jakýsi spirálovitý pohyb, kdy se z původního bodu, kterým jsem prošel, odrazím kousek bokem.
Jste žákem Michaela Rittsteina. Co jste se od něj naučil?
Kdysi na ateliérovém plenéru (obvykle týdenní výjezd studentů atelieru malby i s jeho vedoucím na venkov sloužící k urychlení malířského a mentálního rozvoje) jsme navštívili koncert skupiny Brutus. Na cestě od výčepu k divokému mumraji na parketu v nočním vypuštěném bazénu jsem narazil na Michaela Rittsteina. Zvedl ruku a ukázal k lesu na obzoru a já spatřil divou zvěř, jak nás pozoruje a klade si mnoho otázek….

Namalovali jste spolu dokonce dva obrazy. Zajímá mě z čistě praktického hlediska, jak jste při malování postupovali. Kdo vymyslel téma obrazu? Kdo co maloval? Pracovali jste spolu, nebo zvlášť?
My jsme téma nevymýšleli. Dohodli jsme se na tom, jak velké to bude a na čem to bude, a že budeme dělat každý sám. Jeden začne, druhý pokračuje a zase to pošle prvnímu a pak druhý dokončí. Druhý obraz proběhl v obráceném pořadí. Každý si tedy užil jak počáteční výkop, tak i finální moment, kdy musíte říct, že je to hotové. Vůbec jsme spolu neřešili, co tam bude, komunikace byla čistě vizuální. Ten první udal směr, musel si vystavět nějakou představu, co by to mohlo být. No a ten druhý to mohl zkusit chytit, ale stejně vrátil prvnímu něco zase jiného. Každý používáme jinou techniku malby a museli jsme také „jít“ přes sebe. Na to bylo potřeba se doladit mentálně, proto také trvalo dlouho, než jsme to dokončili. První obraz jsme dělali dva roky, druhý asi tři… První obraz na výstavě byl, druhý nikde nebyl, až teď je k vidění v soukromém prostoru v Pařížské 5.
Co vás momentálně baví, na co se těšíte?
Na výstavu v galerii Art Concept jsem namaloval svůj největší obraz. Jmenuje se po něm celá výstava. Již zmíněná „Úžina“ měří 2,4 x 4 metry, což není zase nějaký obr, ale já se obvykle pohybuji na poměrně menších formátech. Velký formát umožňuje zkomponovat daleko složitější výjev. Výsledek mě celkem baví a vzbudil ve mně touhu pokračovat na podobně rozměrném obrazu.