Příroda, stromy, pozitivno, hodně hravosti, láska. Takové jsou obrazy Jany Sádrikové. Umělkyně z Klášterce nad Ohří se během koronavirové pandemie rozhodla splnit si svůj sen. Po dvaceti letech skončila v zaměstnání a začala se naplno věnovat své tvorbě. „Hlavní je se nebát,“ usmívá se dnes už s pocitem, že se její snění podařilo proměnit ve skutečnost. Její obrazy mají úspěch. Brzy je diváci uvidí na výstavě v Litvínově.

Už máte hotovou louku s vlčími máky? Před několika dny jste tento rozpracovaný obraz dávala na svůj profil na sociálních sítích.
Ještě není dokončený, pořád na něm pracuji. Není tolik času, kolik bych potřebovala. Maluji teď najednou dva obrazy, což se mi normálně nestává. Druhý je moje vnitřní krajinka. Vymyšlená a originální.

Uvidíme oba tyto obrazy na vaší plánované výstavě, která začne za pár dní v Litvínově?
Doufám, že ano.

Dana Šimková.
S postavami prožívám radost i strach, říká o svých románech autorka z Vyškovska

Kdybyste měla v pár větách představit svou tvorbu. Zkuste to.Najdete u mě pár portrétů z dob před několika lety, ale hlavně moje současné originální krajiny mého srdce, ty mé vymyšlené krajinky. Obrazy hodně vychází z mého nitra. Mám ráda lásku a pozitivní myšlení. A když mám chuť, maluji i přírodu reálnou, i trochu abstraktní, a to hlavně louky plné květin.

Jak dlouho už malujete?
Dlouho. Skoro dvacet let. Kdysi jsem malovala hlavně portréty, ale zjistila jsem, že mě to tolik nenaplňuje. Není to podle mě tolik kreativní. Snažila jsem se najít nějakou novou inspiraci. Před pár lety jsme koupili zahradu sousedící s lesem, byla jsem více v přírodě, a tak nějak se mi to vše spojilo. Začala jsem více malovat krajiny, realistické, ale hlavně pak ty mé vymyšlené.

Máte nějaké umělecké vzdělání nebo to byl prostě váš koníček, který se postupně stal náplní života?
Nemám. Odmalička mě to bavilo. Chtěla jsem jít kdysi na návrhářskou školu, ale bylo mi to rozmluveno. Ale chtělo to čas a malování si mě nakonec stejně našlo.

Jak?
Důležité je se nebát. Malovala jsem při svém tehdejším zaměstnání, ale po těch letech jsem cítila, že mě práce v kanceláři neuspokojuje, byla jsem takzvaně vyhořelá. Během covidu jsem začala ještě více malovat. A tím se to rozjelo. Přestala jsem se bát, riskla to, chtěla jsem si splnit sen. Začala jsem se tvorbě hodně věnovat a vyšlo to.

Díla klášterecké malířky Jany SádrikovéDíla klášterecké malířky Jany SádrikovéZdroj: se souhlasem Jany Sádrikové

Děláte také tvůrčí kurzy.
Ano, v Klášterci v Kulturním centru. Zájem je a mě to také dělá velkou radost. Ohromně mě to nabíjí.

Máte nějaký sen, co byste chtěla namalovat?
To ani ne. Dříve jsem se chtěla naučit různé výtvarné techniky a podobně. Ale to už mám za sebou, našla jsem si svůj vlastní styl malby. Teď mám spíš sen mít více prostoru na malování.

O vaši tvorbu je zájem. To musí těšit.
Ano, je. Ani jsem takový nečekala. Dělám hlavně pozitivní obrazy. Líbí se ženám, kupují je muži. Samozřejmě pro své ženy.

Proč pozitivní?
Já sama jsem velmi optimistický člověk a negativního je všude dost. Já chci propojit pozitivní myšlení, naše nitro, naše radosti a přírodu. To pozitivní z nás bych ráda vtělila do svých děl, do svých krajinek. Příroda je jako my lidé. A tak v mých obrazech můžete vidět lásku mezi stromy, stromy se objímají, prožívají radosti, malé, velké, rodinky. Příroda zažívá to, co my.

Ondřej Hübl
Mám pocit, že se dost blížíme k soudružskému uvažování, říká autor románu Opona

Kam chodíte pro inspiraci?Do přírody. A také čtu hodně knížky s přírodní a duchovní tematikou.

Reálné krajiny malujete podle předlohy, ale ty vaše vymyšlené? Jak vznikají?
Jsou úplně celé vymyšlené, jsou celé ze mě, z vnitřku. Vždycky tam bude krajina, příroda a nějaký drobný ptáček nebo jiný živočich. Pták je takový můj symbol. Schovávám v obrazech různé věci, o kterých lidé mohou přemýšlet. Mají skryté významy, jsou to věci, které mají diváka chytit.

Nedávno jste měla výstavu také doma v Klášterci…
Bylo to úžasné. Na vernisáž přišlo kolem osmdesáti lidí. Povedlo se to a měla jsem z toho obrovskou radost.

Uspěla jste v minulosti také v zahraniční soutěži. Jak toto ocenění vnímáte?
Je to pravda. Moc mě to potěšilo. Bylo to hodnocení od poroty, ve které byli umělci z celého světa. A vybrali tehdy můj portrét. Určitě to potěšilo.

Režisérka Alice Nellis znovu osvěžuje domácí operu
Prodaná nevěsta je jako minové pole, říká Alice Nellis

Z čeho míváte největší radost?Když se malování daří. Mám velkou radost už z tvorby, když maluji. Žiji obrazem, dokud ho nedodělám. A samozřejmě největší radost mám, když se obrazy líbí fanouškům, lidem, nebo když si mé dílo někdo koupí.

Od portrétu ke krajině. Tak se bude vaše litvínovská výstava jmenovat. Pozvěte nás do Kavárny V patře.
Budou tam dřívější portréty i současná tvorba. Tu jsem nazvala Příroda do obýváku. Chci lidem přinášet do jejich domovů přírodu a pozitivno. Rozjasnit jim den. Když přijdou třeba unavení z práce, sednou si a proti nim na stěně září obraz plný energie a harmonie, všechny chmury jsou pryč. Výstava poběží od 1. června do 5. července.