V knize máte mimo jiné větu: „Velmi rozšířenou nemocí bylo v Shakespearově Anglii šílenství.“ Když se podíváme na Shakespearovy hry, tam se to skutečně blázny jen hemží.
Zešílí král Lear i lady Macbeth. Šílenství předstírá dánský princ Hamlet, Ofélie se zblázní doopravdy. V Komedii omylů je dokonce šílený doktor, dnes bychom řekli psychiatr! Domnělého šílence, puritána jménem Malvolio, máte ve Večeru tříkrálovém. A tak bychom mohli pokračovat. Šílenství bylo za časů Shakespeara daleko patrnější a přítomnější než dnes. Při práci na knize jsem měl k dispozici zápisky doktora, který byl zároveň mágem.

Původně sloužil jako farář, později se zabýval mentálními poruchami. Zjišťoval, jaké jsou hlavní důvody duševních nemocí, jež viděl kolem sebe. A víte, na co přišel? Lidé tenkrát ztráceli rozum proto, že měli nesplatitelné dluhy. Obrovské procento obyvatel alžbětinské Anglie zešílelo z neopětované lásky nebo proto, že byli nuceni vstoupit do sňatku s někým, koho nechtěli. A za velké množství šílených mohla kalvínská doktrina o predestinaci. Když vám stoupenci teologa Jana Kalvína řeknou, že je předem rozhodnuto, jestli budete zatraceni, nebo vyvoleni, a žádné vaše skutky to nezmění, není divu, že kvůli tomu spácháte sebevraždu.

V poslední době nám byl Shakespeare objeven i po stránce sexuálních narážek. Tehdejší publikum to nešokovalo?
Ne, ona pověstná britská prudérnost se objevuje až v 18. století, právě jako reakce na totální promiskuitu porestaurační doby. Sex vždycky souvisí s vitalitou, přírodou, vegetací, obrodnou energií, se začátkem života a především s plodností. Za Shakespeara byl v Anglii průměrný věk kolem pětatřiceti, v lepším případě kolem čtyřiceti. Kdybyste se ocitl v Londýně roku 1600, byl byste překvapen, že vidíte samé mladé lidi. Domnívám se tedy, že mezi akcentem na sex v Shakespearových hrách a krátkostí tehdejšího života může být souvislost.

Ví se vůbec, jaké měl William Shakespeare neřesti?
Něco málo se dá uhodnout. Svatý nebyl, ale do společnosti londýnských bohémů také nepatřil. Byl to zřejmě plachý člověk, neflámoval, hodně pracoval. Koneckonců šlo o ženatého otce tří dětí. Musel mít velké charisma, kdekdo ho měl rád. Herci ho milovali, i když měl samozřejmě i hodně nepřátel, hlavně mezi dramatiky. Cokoliv dalšího by ovšem byla čirá spekulace. Nedochovala se žádná osobní zpráva psaná jeho rukou. Jen podpis poslední vůle, podpis dlužního úpisu a rukopis dvou scén ve hře Thomas Moore, kterou společně napsalo šest autorů. Tady grafologové skutečně prokázali, že jde o jeho písmo. Ze Shakespearova života však známe jen útržky.

Velký rozhovor s Martinem Hilským čtěte v sobotním magazínu Víkend, který je součástí tištěného regionálního Deníku.