S jeho fotografickou tvorbou se do 2. března mohou seznámit návštěvníci galerie Portyč v Písku, kde je jeho výstava snímků z Himálaje  nazvaná Kámen a nebe.

Na vernisáži jste se několikrát velmi pochvalně zmínil o Písku. Jaký vztah máte k tomuto městu?
Moje rodina tady má kořeny. Dědeček, kterého si bohužel nepamatuji, protože zemřel, když mi bylo šest, byl evangelickým farářem. Z vyprávění rodiny vím, že to byla významná kulturní osobnost Písku. Maminka se tady narodila. Když se po válce osídlovalo pohraničí, tak byl děda povolán, aby založil v Sudetech evangelický sbor a tak se rodina dostala do Teplic. Maminka se do Písku vždy ráda vracela a v Teplicích se dodnes necítí jako doma. A kdyby ji nohy a záda nebolely,  jezdila by sem dodnes. Měla velkou radost, když  jsme ji dovezli na vernisáž.

Kdy jste poprvé viděl Písek?
Poprvé to bylo v mých asi dvanácti letech a  pamatuji si to do dneška. Maminka nám o městě vždy vyprávěla, ale když vypráví rodiče puberťákům, jak je to v jejich rodišti  moc krásné, je to nezajímá. My jsme si se sourozenci pořád říkali, že tam nechceme, a byli jsme  docela protivní. A pak jsme přijeli do rodiny Franců v Písku a moc se nám tady zalíbilo. Ani se nám nechtělo odjíždět.  Franců děti  byly  našimi vrstevníky, se kterými  jsme si rozuměli a rádi jsme za nimi jezdili.

Co vás  jako dvanáctiletého kluka na Písku  zaujalo?
Hlavně  rodina Franců a jejich kamarádi, kteří byli skauti a jezdili do přírody, na výlety a kdekoho tady znali. Hráli volejbal a byli hodně aktivní, tohle my jsme vlastně v Teplicích neměli. Já jsem tam kamarády moc neměl, takže sem byl nadšený, že tady se dá dělat spousta věcí. Krásná příroda v Písku a okolí, navíc na Šumavě měli skautskou chaloupku  a tam nás brali o víkendech. Potom mě zaujala historie královského města, Putimská brána  a další památky. Taky mě Písek nadchl  čistotou a krásou, tehdy to bylo oproti Teplicím nebe a dudy. Dneska si myslím, že Teplice vypadají docela dobře, ale Písek má u mě pořád navrch.

Dvacet let jste žil v Americe, jak jste se tam dostal, emigroval jste?
Ne. Od roku 1980 do roku 1989 pracoval jako topič v tehdejší  restauraci Moskva Na Příkopech. Pak se všechno otočilo a od 1. ledna, když se stal prezidentem Václav Havel, tak jsem pro něj překládal a tlumočil. V roce 1991 jsem se dostal do Seattlu a dva roky jsem tam učil češtinu a českou kulturu a kupodivu já, Čech, jsem  taky učil  americkou literaturu. Po  dvou letech jsem se vrátil zpátky a v roce 1995 mě požádal tehdejší velvyslanec v USA  Michael  Žantovský, jestli bych nechtěl pracovat na české ambasádě ve Washingtonu. Nabídku jsem přijal  a čtyři roky jsem působil jako kulturní rada. Ač to zní neuvěřitelně,  mezitím tím jsem získal zelenou kartu v loterii. Po skončení diplomatické mise ve Washingtonu jsem se přesunul zpět do Seattlu, kde se mi vždy hrozně líbilo. Tam mám i přítele Marka,  žijeme spolu už dvaadvacet let.  A to byl asi důvod, proč jsem tam chtěl zůstat.  Jenže jemu se nyní líbí v Čechách, a tak jsme přesídlili sem. Já osobně na Seattle  rád vzpomínám, protože je tam nádherná příroda. Založil jsem si tam svůj vlastní  fotografický byznys,  protože jsem to vždycky chtěl dělat a našetřil jsem si peníze při diplomatické misi. Jsem moc rád, že jsem to zkusil a je to moje vášeň, takže vlastně nechodím do práce, ale dělám něco, co mě opravdu baví. Dneska učím fotografii tady na filozofické fakultě a mám úžasné studenty.

Je o vás známo, že jste tlumočil pro  Václava Havla. Jak jste se k tomu dostal?
Jak jsem se zmínil, před revolucí jsem pracoval v kotelně. Kopíroval jsem  Lidové noviny a tatínek mé přítelkyně byl disident. Někdo mě někde prásknul, takže když jsem sháněl po dokončení školy práci,  nikde mě nevzali.  Když se to otočilo, začal jsem učit na filozofické fakultě a od 1. ledna jsem  pracoval pro prezidenta Havla. Tehdy se vybírali lidi tak, aby se vyčistil chlív. Takže kdo měl čistou pověst,  dostal šanci.

Jak vzpomínáte na Václava Havla?
Vzpomínám na něj moc  rád. Samozřejmě, že politicky mu může leckdo včetně mě vyčítat chyby, ale myslím si, že to byl člověk velice čestný a hlavně byl neuvěřitelně lidský. Já si pamatuji na  atmosféru na Hradě, kde jsme všichni objevovali nový svět, byla tam Věra Čáslavská, byl tam architekt Miroslav Masák, Karel Schwarzenberg a další.  Závodní jídelna ani nic dalšího nefungovalo, takže jsme prostě měli služby. Každý den někdo uvařil oběd a sešli jsme se všichni, to bylo jedno, jestli to byl prezident a nebo poslední člen týmu. Povídali jsme si  a  Václav Havel byl vždycky otevřený k názorům druhých. Člověk měl pocit, že dělá něco pro svou zem. Možná děláme chyby, ale děláme je s čistým svědomím, nadšením, láskou a hlavně tehdy nebylo takové to politikaření.

Teď jste se rozhodl žít v Čechách?
Rozhodl, protože už tři roky mám zaměstnání na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které mě baví.  Mám tady spoustu kamarádů, bratra a jeho rodinu. Synovce a neteř jsem viděl vyrůstat vlastně vždycky jen šest týdnů v roce, když jsem přijel na návštěv. Maminka  má svá léta  a možná brzy bude potřebovat pomoc.Uvědomil jsem si, že žití venku bylo  příjemné a viděl jsem celý svět, což bych odtud neviděl.  Doma je doma a  v Americe jsem si vždy říkal, že jsem se Čechem narodil a  jako Čech chci také umřít.