Zachraňme hřbitovy, jednou mohou být naším domovem. Tak zní nadpis úvodní kapitoly vaší knihy. Myslíte si, že společnost se o hřbitovy v dnešní době nestará?
Ano i ne. Samozřejmě je v určité míře o hřbitovy dobře postaráno, ale naše společnost upřednostňuje funkčnost před estetikou. Mám na mysli fakt, že ze hřbitovů nenávratně mizí architektura minulých časů. Hodnotné náhrobky končí za hřbitovní zdí, za plotem nebo dokonce v základech nových domů, což bylo v minulosti běžné. A nové náhrobky, přestože bývají z drahých materiálů, jsou často nevkusné, nicneříkající a jeden jako druhý. Tvář pohřebiště se tak zcela mění a mění se tím i hřbitovní atmosféra.

Co za tou změnou stojí?
Možná bychom si měli uvědomit, že ti, kdo jsou mrtví, nám vlastně umožnili žít. Jsme zaslepení současností, myslíme na budoucnost – netvrdím ovšem, že je to špatně – a minulost nás nezajímá. Chceme snad zapomenout?

Čím vás hřbitovy fascinují? Když se jdete projít, směřují vaše kroky do těchto míst?
Já si dokonce plánuji celodenní výlety po hřbitovech. Je jich opravdu hodně. Na pohřebištích vyhledávám náhrobní architekturu 19. a počátku 20. století. Dokumentuji náhrobky, kreslím plánky a občas obnovím nějaký nápis. Není to ovšem jen o práci, na hřbitov si chodím odpočinout od živých lidí. Ovšem nesmí to být začátkem listopadu, kdy je tam lidí jak na Václaváku.

Obohatil jste regionální literaturu o knihu Liberecká pohřebiště. Jak se zrodila myšlenka, že napíšete o těchto místech publikaci?
To nebylo hned. Vždy mě fascinovalo umění náhrobku, chodil jsem je fotografovat. Nejprve jsem si vymyslel webové stránky, kde by fotografie spolu s krátkým textem mohly najít své místo. Později jsem ale zjistil, že existují místa, kde se pohřbívalo v minulosti, a nějak jsem dostal potřebu znát ta místa všechna. A protože jich není málo, už byla nutnost vytvořit o tom publikaci.

Kniha nevznikla ze dne na den. Co jejímu vzniku předcházelo?
Je to až neuvěřitelné, ale na knize jsem začal pracovat v roce 2009. Nebyl to ovšem jen průzkum, sbírání informací, vysedávání v archivu a překlad starých německých textů. Během té doby byly také časté dlouhé přestávky.

Jsou liberecká pohřebiště něčím unikátní?
Každé pohřebiště v Liberci má svou jedinečnost, ale přesto jsou stejná jako v každém jiném pohraničním městě.

Narazil jste na něco, co vás překvapilo? Zažil jste nějakou zajímavou příhodu?
Zajímavé je například to, že s mapováním a focením hřbitovů mi v poslední době pomáhala dnes téměř devítiletá dcera, která v době, kdy jsem s knihou začínal, nebyla snad ještě ani v plánu. Ale zajímavé příběhy spíš zažívám až teď po vydání knihy, kdy mi například začal vykládat nějaký pán o historii hřbitova, kde jsme se potkali. A nakonec jsme se dobrali k tomu, že ty informace má z mé knížky. Jen mě nepoznal.

Máte oblíbený hřbitov, kam se rád vracíte?
Oblíbený ani ne. Chodím často na hřbitov do Vratislavic nebo na pohřebiště v Horním Růžodole. Ty mám totiž nejblíže.

Předpokládám, že řada těch nejzajímavějších náhrobků se pojí se sudetskými Němci. A právě tyto náhrobky jsou nejspíše nejpoškozenější. Není to škoda, že vlastně mizí jedna část historie?
Tohle je typické pro celé Sudety a s katastrofálním stavem německých hrobek se setkáváme téměř v každém pohraničním městě. Ano, jistá část historie tímto odchází, ale naše společnost si jistě vyrobí novou, což však myslím ironicky. Odsunuli jsme německé obyvatelstvo, využíváme jejich domy, ale na hrobky už nám nezbývá pomyšlení. Přitom těm, co v nich leží, můžeme být vlastně vděční za současný svět a myslím, že jejich náhrobky by zasloužily jistou péči.

Lze říci, že i v dnešní době naplňují náhrobky řemeslnou a uměleckou funkci? Nebo už se sklouzlo k unifikaci?
Přestože jsou některé současné náhrobky nevkusné, dají se považovat za skvělou řemeslnou práci. A můžeme být rádi, že v dnešní době ještě někdo kamenické řemeslo rád provozuje. Dokud budou kameníci, nemusíme se bát, že si budeme unifikované náhrobky z umělých materiálů vyrábět v továrnách.

V Hejnicích spustili projekt adopce hrobů, o který je poměrně velký zájem. Jak nahlížíte na tuto snahu?
Tohle je určité řešení, jak tyto staré německé hrobky zachránit. Vnímám to jako skvělý nápad a přitom to nic nestojí. S tímto projektem v Hejnicích a Ferdinandově začal Milan Votava se starostou Hejnic a já jim v tom držím palce. Tato možnost je mimochodem i na městském hřbitově ve Frýdlantu nebo v Praze na Olšanech.

Plánujete další knižní projekt?
Nechci zůstat jen u jedné publikace a už pracuji na knize o hřbitovech v Jizerských horách.