Jak jste se vůbec ke kreslení karikatur dostal?

Od malička jsem navštěvoval v Rakovníku lidovou školu umění, výtvarný obor, kde jsem byl žákem rakovnického akademického malíře Vladimíra Váchy. To mě ale zase tak moc nebavilo.

Jak to? Přece se jedná o výtvarný obor…

To víte, když sedmiletým žákům rozdali skleničku, my jsme to různě vykreslovali, snažili se a pak přišel právě Vácha, podíval se a vše začal překreslovat. My jen koukali… Nevím tak, jestli mi to vůbec něco dalo. Tehdy mne bavil spíše fotbal. Mamka mi říkala, byl jsi na kreslení, já odpověděl, že ano a nebo že se dnes opět nekonalo, a rychle jsem běžel na fotbal. I proto velmi rád kreslím fotbalisty.

A nejen fotbalisty …

Už od malička jsem raději kreslil nějaké sportovce nebo spolužáky, jak hráli fotbal či volejbal.

Zpět k vašim začátkům. Kdy jste tedy začal kreslit karikatury do novin, časopisů?

Bylo to až v roce 1989, kdy jsem začal kreslit pro místní týdeník OF Rakofórum. Tehdy běžely soutěže o Zlatou mříž, tak jsem to také několikrát zkusil. V té době jsem navíc také vstoupil do České unie karikaturistů, která byla nově založena, když mi vyšel první obrázek, za který jsem dostal čtyřicet korun (smích). Následně jsem začal kreslit do Dikobrazu. Tehdy ještě byly žádoucí politické vtipy a podobně.

Kdy nastal tedy zlom ve vaší kariéře karikaturisty?

V roce 1990 jsem začal spolupracovat s novinářským esem Janem Petrákem z Lidových novin. Ten mi tehdy řekl: „Přestaň kreslit tyhle vtipy, to kreslí každý. Zkus pana Havla. Tomu se to bude určitě líbit." Takže jsem tím přešel od vtipů ke karikaturám a těmi jsem se spíše protlačil. Karikaturistů nebylo tolik. Vtipů bylo dost, ale obličejových karikatur málo. Pan Petránek říkal, že je to milosrdná karikatura nejedná se o žádné vytahané uši a podobně, ale dotyčný se pozná.

Bylo to tehdy vaše povolání?

Ne, tehdy jsem ještě pracoval v Šamotce (závod Rako na výrobu dlaždic a obkladaček v Rakovníku, dnes již zavřený, pozn. red.) jako technik na sušárně.

Jak jste doručoval vaše výtvory do různých periodik?

To je zajímavé. Nakreslil jsem panu Petránkovi karikaturu na domluvené téma, dal do obálky a poslal. Vše vyšlo o čtyři dny později v novinách. Poté jsme ale doručování povýšili (smích). Manželka pracovala ve Fotografii a tam měli kopírku. Takže jsem nejprve nakreslil obrázek, poté, jelikož se kreslilo zpočátku perem, byly to takzvané perovky, jsem obrázek musel usušit, a to fénem. Následně jsem běžel do Fotografie k manželce, tam to ofotil na měkký papír a následovala cesta na poštu, kde to poslali faxem a úspěch byl, když to další den vyšlo v tisku.

Kde jste bral tehdy náměty a fotografie dotyčných lidí, které jste měl v plánu kreslit?

Musel jsem mít doma sbírku, odebíral jsem troje noviny, vše jsem si vystřihoval a evidoval.

S dnešní dobou se to asi nedá srovnat?

Dnes je to směšné, oproti devadesátým rokům. Kouknu na internetu na Google a hned člověk najde fotografie daného sportovce, politika. Dnes, už když se s dotyčným bavím, udělám skicu, dám do scaneru a pošlu mailem. A ještě v telefonu mi řekne, že se mu to líbí. Je až neskutečné, jak jde vše kupředu, spoustu věcí mám již nyní v telefonu … .

Kdy jste se začal živit čistě jen kreslením?

Zlom nastal před jedenácti lety, v době, kdy se propouštělo v Šamotce. Tehdy nám řekli, že kdo chce jít, dostane několikanásobek platu, a kdo nechce, tak tam zůstane, bude mít méně peněz a víc práce. Už jsem opravdu nestíhal. Řekl jsem si, že to zkusím. A risk se povedl. Nestíhal jsem kreslit.

Povedlo se…

Naštěstí se to opravdu povedlo, musím zaklepat, ale byl to opravdu veliký krok do neznáma. Manželka v té době nepracovala, tak jsem ji měl jako spolupracující osobu.

Pak jste uspěl a vaše díla byla vidět všude obrázkové MMS tehdy byly obrovským hitem.

Tomu jsem nechtěl uvěřit. Účastnil jsem se konkurzu, kde vlastně operátoři poslali požadavek, že by chtěli kreslená loga, ta čtverečkovaná. A uspěl jsem. Navíc k tomu operátoři dělali promo po Praze.

Váš „hlavní" směr byl však tvorba do periodik, je to tak?

Po skončení v Šamotce jsem navázal spolupráci s panem Procházkou a kreslil jsem pro deník Sport i vtipy a karikatury. S panem Procházkou spolupracuji i nadále, je nyní šéfredaktorem časopisu Hattrick. Od nultého čísla kreslím dvakrát týdně také pro E15. A už zhruba třetím rokem kreslím pro Deník.

Jak moc je práce náročná, kde berete náměty?

Náměty, vždyť ti naši politici, to je námětů (smích). Když si vezmete, jak jsem ze začátku přemýšlel, co kreslit, u postele jsem měl notýsek a říkal jsem si, co budu kreslit, a to bylo na počátku devadesátých let. Dnes otevřete noviny, podíváte se na internet. Je také pravda, že mi celý den na pracovním stole běží v televizi program ČT 24, k tomu hraje rádio. Námětů je tedy dost.

A konzultuje s vámi někdo nápady, myšlenky?

Můj kamarád Vlasta Korec, který pracuje v rádiu Impuls, mi dělá takového „Švandrlíka", jak a co by se mohlo nakreslit. Podobu kresby pak hlavně řeším s jednotlivými lidmi z periodik a novin.

Na jakou oblast se soustředíte nejvíce? Sport, politika či raději něco jiného?

Politiky nyní kreslím pravidelně, třeba pro Deník, sportovce zase do sportovních magazínů a podobně, pro deník Sport jsem před lety dělal při fotbalovém turnaji Euro mariášové karty českých reprezentantů. Fotbalisté se mi kreslí dobře. Tehdy jsem se seznámil i s Martinem Feninem.

Máte nějako zajímavou příhodu s politiky?

Tehdy jsem kreslil Jiřího Pospíšila coby ministra spravedlnosti, někde se pak objevila jeho fotografie s mým obrázkem. On si mě na to pozval do parlamentu. Vzal jsem samozřejmě s sebou své některé kresby. Tehdy jsem přesně viděl, jak to mezi politiky chodí. Před kamerami všichni říkají, že tohle ne, tohle nemůžete, prostě hrozné, najednou se zavřely dveře do zákulisí a oni mezi sebou, pojď se kouknout, jak tady vypadáš. Prostě úplně jiní (smích). Navíc politici berou i humor. Potkal jsem například Aleše Řebíčka, tehdejšího ministra dopravy, a říkám mu: „Tedy pane ministře, vás kreslit, to je hrůza, jednou jste tlustý, jednou hubený." Ale on to bral v pohodě.

Jaké jsou tedy reakce od politiků?

Vesměs v pohodě.

A kreslí se lépe politici či sportovci?

Ono je to úplně jedno. Špatně se kreslí hezký, symetrický člověk, to je těžké. Lepší je, když má člověk nějakou vadu, třeba křivá ústa. U těch sportovců je důležité, aby měl třeba stejnou značku dresu, bot, kopaček, treter a podobně. To vše je pro mne, jako pro profesionálního kreslíře, důležité si zjistit. Je to jakoby taková autocenzura, kresba musí odpovídat reálu.

Tvoříte jen karikatury politiků a sportovců?

Vůbec ne. Kreslím také oslavenecké karikatury, na svatby a podobně, kdo má zájem. Podmínkou je, aby dotyční zaslali kvalitní fotografie a také nějaký scénář. To je důležité. Vše se dá domluvit, a to jak podoba, tak i velikost.

Kde malujete všechny ty kresby? Kde máte pracovnu?

V ložnici. Je dobré, že se vzbudíte a můžete přelézt k židli a pracovat (smích).

Jaká je vaše pracovní doba? Asi si každý říká, že jste pánem svého času?

Zhruba od devíti kreslím. Není to rozhodně tak, že bych byl pánem svému času. Hodně kreslím o víkendy, a to zase není úplně ideální, jelikož nemohu moc trávit čas s rodinou. A to ještě nyní, kdy máme vnuka Matyáše, kterého bychom chtěli občas „pomuchlovat".

V současné době je výstava vašich kreseb v Rakovníku…

Ano. Jmenuje se Milan Kounovský padesátník. Tu opět připravila manželka Katka, které za to patří obrovské díky. Má na svědomí i předchozí výstavy, jejich stoprocentní přípravu. Nyní jí pomáhal také syn Lukáš s přítelkyní Janou.