Kliknutím zvětšíteJe to jev typický pro poslední dvě tři dekády. Nečteme už dílo samo (Babičku, Máj, Dostojevského, Kafku, Célina). Na to v dnešní uspěchané a povrchní době nemáme dost vůle, času a mnohdy ani fištrónu. Vše, co zvládneme, je přelouskat dvě tři recenze, které nám – nejraději ještě před vydáním knihy – poví, co si máme myslet. A to pak jako papoušci opakujeme.
Debata, kterou podle očekávání rozvířilo vydání nové knihy Jana Nováka Kundera: Český život a doba, je toho pádným důkazem. Že bude vesměs iracionální, to se dalo předpokládat.
Že nevypoví téměř nic o Novákovi ani o předmětu jeho zájmu, jímž se v tomto případě stal světově uznávaný český spisovatel, kontroverzní pro svůj přístup k vlastní minulosti, bylo rovněž velmi pravděpodobné. Zato jsme se z ní dozvěděli leccos o paternalismu, kterým je prodchnuta česká společnost. V praxi to vypadá nějak takhle: „Ale to bys neměl, ty ty ty… A když už’s to udělal a nezeptal se, dovol otázku: kdo ti dal puvoár, aby ses vyslovoval k té a té veličině?“
Skandál. Ale čí?
Česko-americký prozaik, scenárista a dramatik Jan Novák, debutující v osmdesátých letech v exilovém vydavatelství manželů Škvoreckých ʾ68 Publishers povídkovou sbírkou Striptease Chicago a následným románem Miliónový jeep (za nějž byl nominován na Pulitzerovu cenu), má za sebou už dvě autobiografické knihy: Co já vím o režiséru Miloši Formanovi a Zatím dobrý o bratrech Mašínech.
Zvláště druhá z nich nebyla vzhledem k problematickému tématu přijata bez výhrad. Přece jen jsme ale až dosud považovali Jana Nováka za nebojácného ostrého chlápka, co se nebál šlápnout do vosího hnízda – a ještě k tomu, světe div se, docela dobře píše.
To se však nyní jako mávnutím kouzelného proutku změnilo. Novák sáhl na Kunderu. Jako by tím humpoláckou tlapou sáhl do naší kolektivní nezhojené rány. A zběsilost reakcí tomu odpovídá. Jan Novák nejenže nikoho nepožádal o svolení (a svou práci do poslední chvíle utajil).
Navíc ani neskrývá, že mu byla ikona tuzemské literatury do té doby celkem ukradená. A nebýt náhody, asi by se jí nikdy tak precizně nevěnoval. „Čekal jsem na tramvaj, která nejela a nejela. Bývalo by stačilo, aby přijela, a měl bych čtyři roky pokoj, jenomže naproti refýži byl antikvariát, a těm já málokdy odolám.“
Už z těchto slov je jasné, že Novák záměrně provokuje všemožné znalce a kapacity lpící na svých titulech. V regálu mu padl zrak na Kunderovu socreálnou poému Poslední máj o národním hrdinovi Juliu Fučíkovi, za kterou by mohl mít šest plzeňských piv (stála 180 Kč).
Víc ho ovšem překvapilo datum vydání: 1963. Tedy doba, kdy „už začínaly kvést sněženky před pražským jarem“. Začal přemítat o svém malém soukromém zmatení: chtěl si ujasnit, jak je možné, že tak inteligentní člověk jako Milan Kundera neopustil tuhle trapnou linii nejpozději po pádu Stalinova kultu.
To, k čemu došel, je vskutku skandální, jenže to není Novákův skandál. Přesto mu jeho názor, podložený soustavným čtením, nebude odpuštěn. Jak by také mohl, když tím základním, co Novákova kniha (po odrhnutí různého balastu) sděluje, je tvrzení, že nejznámější žijící český spisovatel své tehdejší postoje ve skutečnosti nikdy zcela nezavrhl.
Součást hry
Novákovi odpůrci mají pravdu, když říkají, že na Kunderovi nenechal nit suchou, že ho jako člověka moc nemusí a nesnaží se to skrývat. Prý by měl. Nevšímají si Novákova soustavného upozorňování, že Kundera jako tvůrce – navzdory všemu, co se o něm řekne – rozhodně stojí za přečtení. Aspoň ty knížky, které nepsal ve svazáckém pomatení a v nichž se dá dohledat něco, co plyne z jeho duše, jakkoliv složité.
Lichá je i výtka, že Novákův životopis má být objektivní a jeho autor nezaujatý. Nikdy tomu tak nebylo a nebude. Nemáme ten pocit ze Zweigových Hvězdných hodin lidstva, z Mauroisových biografií ani ze Stoneova Námořníka na koni. Stejně tak neobstojí kunderovský požadavek zabývat se pouze dílem, ne tím, kdo za ním stojí. Když byla tato teze před sto lety formulována (Eliotem a jinými), reagovala na moře bezobsažných pseudorecenzí, které se spíše podobaly drbům než poučenému referátu.
Nebylo však účelem, abychom se nedozvěděli nic o osobnosti Máchově, Dumasově, Čapkově či lorda Byrona. Naopak, literatura musí chutnat, vonět. A samozřejmě, že k tomu je vhodné vědět, co dělali a jak cítili Goethe, Flaubert, Jaroslav Hašek… Značnou satisfakci v tomto směru přinášejí právě neautorizované životopisy, často k velké nelibosti protagonistů, jejichž obličej se skví na obálce. To už jaksi patří ke hře – a v naprosté většině případů to neřešíme. Jenže tohle je přece případ jiný. Kunderův.
Dělník a jazzový muzikant
Milan Kundera je typ zametače stop. Má na to plné právo a každý jiný má zase právo myslet si, že zrovna on tak činí účelově – ne z principu, ale proto, že by mu vyjevené skutečnosti mohly ublížit. Viz udání z roku 1950, zveřejněné v roce 2008 historikem Adamem Hradilkem.
Z nálezu poměrně přesně vypracovaného zápisu OVNB 6 odd. II Prahy 6 vyplynula závažná otázka: udal Kundera úřadům komunistického státu agenta-chodce a byl tento člověk na základě jeho udání odsouzen k 22 letům těžkého žaláře, z nichž si odkroutil třináct? Zbytek debaty přesto probíhal mimo odborné kruhy a opět se zvrhl do naprosté iracionality.
Novákovi je vytýkáno, že jen opakuje, že je Kundera vinen, sám však nepřináší žádné nové důkazy. Přitom už to, že Novák pracuje s dalším pramenem potvrzujícím předchozí zjištění (o němž se mluvilo podivuhodně málo), bude pro velkou část čtenářů, kteří kauzu detailně nesledují, překvapením. Jde o dochovaný záznam přednášky O obraně země proti vnitřním i vnějším nepřátelům z roku 1952, v níž náměstek ministra národní bezpečnosti Jerman chválí studujícího M. K. za vzornou spolupráci s VB a detailně popisuje průběh udání (kopie originálu je dostupná na stránkách časopisu Revolver Revue).
Ale zopakujme si: Novákova kniha není o Kunderově udavačství a není ani o tom, že ho autor nemá rád. Její gró tkví v urputné snaze pochopit, proč Milan Kundera bez ustání a systematicky upravuje svůj profesní i lidský obraz před sebou samým i před zbytkem světa. Nejznámějším příkladem je interview, které s Kunderou vedl americký spisovatel Philip Roth pro časopis The Village Voice. Kundera, Rothem obdivovaný, v něm napovídal kdeco. Třeba že za komunistického režimu pracoval jako dělník a „hrál na trumpetu v jazzové kapele po kabaretech na malých městech“. Svou minulost aktivního straníka tak nějak pominul.
A znovu: na vodění druhých za nos má coby umělec speciální „povolení“. Je však rozdíl, jestli na to jde jako J. D. Salinger, který hrál se svými fanoušky napínavou hru na schovávanou, nebo Bob Dylan, jenž o sobě se sympatickým pomrkáváním oka zpívá, že je „jokerman“. Kundera podle všech dostupných informací pouze leští své staré hříchy – a na tom, jak Novák podotýká, není sympatického nic. Zvláště když se tím blamuje před zahraničím, a spolu s ním de facto celá Česká republika. Je známo, že vztah Philipa Rotha ke Kunderovi poté, co zjistil, jak se věci mají, značně ochladl.
Po kovbojsku rozkopnuté dveře
Janu Novákovi lze omlátit o hlavu všechno možné. Hlavně to, na co upozornil publicista Petr Fischer: že je nejprve o něčem přesvědčen a až pak pro to hledá reálný základ. To, že ho začasté nachází, je věc jiná. Píše o Kunderovi jako o prohnaném překrucovateli vlastní minulosti, misogynovi, jenž obecně nemá rád lidi…?
Budiž, pokud si to obhájí. Nehovoří se v literárních recenzích každou chvíli o tom, že ten či onen prozaik je příliš didaktický, odtažitý, sterilní či naopak přehnaně erotický, že má lidi až moc rád (Čapek), že je zahleděn do zvrácených ideologií (Céline), že podléhá stereotypům a obhajuje rasismus (Kipling, Conrad)? Hodnotíme knihy tímto způsobem jako na běžícím páse, a je to tak dobře. Literatura zbavená charakteru tvůrce, jenž se do ní přirozeně promítá, by už asi ani nebyla literaturou.
Nespravedliví jsou také ti, kdo Novákovo úsilí zlehčují nálepkou „beletrizovaný životopis“. Ne. Novák napsal životopis. Tečka. Ba co víc: napsal životopis západního typu, stylem, který tady u nás kupodivu pořád ještě nikdo neovládá. Jednoduše, jasně, k věci. S použitím zkratky, svižně, s obratnou stylistikou – a s názorem, za který si samozřejmě zodpovídá.
Po kovbojsku rozkopl dveře zatuchlého literárního salónu a volá: „Rozdáme si to!“ Je čas potvrdit, v čem má pravdu, vyvrátit jeho omyly a napsat další knihy o Milanu Kunderovi. Až doteď tu žádná podobná nebyla. Teprve až budeme mít dvacet až třicet kunderovských životopisů, z nichž devadesát procent bude slabých, pět procent ujde a pět bude vysloveně výborných, budeme moci prohlásit, že jsme normální vyspělá demokracie s dostatkem lidí, kteří chtějí číst.
6
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
