Měl převzít rodinné kožešnictví, na to byl ale Miloš Kopecký příliš velký bonviván. Jeho nátuře neklidného světáka lahodily možná hotové kožichy, tím ovšem jakákoli náklonnost k rodinné firmě končila.

Padouši i elegáni

Buďme za to rádi. Neměli bychom profesora Higginse z Pygmalionu, feldkuráta Katze ze Švejka ani bídáka Hogo Fogo z Limonádového Joea. Natožpak doktora Štrosmajera, vodnického šéfa v komedii Jak utopit dr. Mráčka a další řadu skvělých figur, jimž dodával svůj sarkasmus a šarm. Bravurně zvládal rozličné typy, dokázal zahrát padoucha i noblesního gentlemana.

On sám však herectví nijak vysoko nestavěl. „Pro něj byli skoro všichni herci blbci… Sám říkal, že je hercem jen proto, že nemůže dělat nic jiného,“ shrnula v knize Pavla Kováře lakonicky hercova bývala přítelkyně Věra Chytilová (Miloš Kopecký. Důvěrný portrét, 1999). V dobách, kdy neměl větší rodinné zázemí a kvůli přelétavosti jej přítelkyně občas „vyprovodily“ z bytu, však bylo divadlo často jeho domovem. Přicházel jen s malým kufříkem a sadou gramofonových desek, pro něž měl velkou vášeň.

Nepřítel jménem deppse

Měl spoustu přátel, uměl si ale dělat i nepřátele. Byl vzdělaný a bytostně nesnášel proletářskou manýru. Jeho vztahy s E. F. Burianem ochladly poté, co šéf divadla D 34 přednášel o nadání jistého německého herce projevujícím se i u jídla, načež Kopecký se z pléna zdvořile optal: „Soudruhu řediteli, a v jaké závodní kuchyni se to prosím naučil?“

Měl rád společnost a ženy a sem tam na to doplácel. Pozdní příchody do divadla, na natáčení či zkoušky. Většinou to díky své výřečnosti „okecal“, někdy přišel výstražný trest. Mnohem větší zátěží v jeho kariéře byla ale maniodeprese, „deppse“, jak ji ve svých deníkových zápiscích nazýval. Bezesporu trauma z dětství, kdy osobně vyprovodil svou svou židovskou maminku k transportu.

Pij na radost

Nemoc si, patrně aby neohrozil svou vnitřní integritu, ale přiznat odmítal. Nazýval ji „neurózou“. Měl nutkavou potřebu psát, ostatně jeho kolegové soudili, že by byl i dobrým novinářem. Byť trochu „lenivým“. Dost možná ale bylo psaní pro herce i formou terapie.

Rád spoluutvářel své postavy. Poznámkami opatřil třeba film Prodloužený čas, kde exceloval v roli stárnoucího nemocného profesora, jenž má mladou přítelkyni, s nímž herec jistě osobně souzněl. „Naším úkolem jest předložit divákovi pravdu: pij s chutí, ne abys zapomněl, pij na radost, ne ze žalu, soulož samoúčelně, pro souložení samo a ne z blbé naděje, že ti to v něčem pomůže. Nepomůže!“ – navrhl s vrozenou sebeironií úpravy scénáře.

Velkou noblesou a nadhledem opatřil i doktora Štrosmajera v Nemocnici na kraji města, který se stal právem miláčkem diváků.

Umění odejít

Navenek působil suverénně a okouzloval ženy (měl tři manželky, teprve se čtvrtou zůstal až do své smrti). Ti nejbližší ale dobře znali jeho pochyby. Herec se svou mimořádnou inteligencí nejlépe tušil, kde má hranice a jak složitý boj někdy člověk se sebou svádí. A nejen na divadelních prknech.

Pošramocenou reputaci kvůli podpisu Anticharty a účasti v pořadu Krok do neznáma (1984) odsuzujícím českou emigraci Kopecký po delším čase v médiích shrnul: „Suma sumarum: selhal jsem.“ Napravil to řečí na sjezdu Svazu českých dramatických umělců o tři roky později. Malá výseč z ní má skoro nadčasový apel: „Odejdete-li včas, to jest hned, může vám být ještě poděkováno… Neučiníte-li tak z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později…jenže ne už důstojně, ale jako komické figurky.“

Chyboval jako každý. Kdo z nás může říct, že by ve chvíli nátlaku spojeného navrch s těžkou nemocí obstál? Po Miloši Kopeckém zůstanou jeho skvostné role a to je to hlavní. Jak v citované knize výstižně prohlásil jeho přítel a někdejší šéf Divadla Na zábradlí Vladimír Vodička: „Herectví je šém od pána Boha. A Miloš jej dostal.“