Měl převzít rodinné kožešnictví, na to byl ale Miloš Kopecký příliš velký bonviván. Jeho nátuře neklidného světáka lahodily možná hotové kožichy, tím ovšem jakákoli náklonnost k rodinné firmě končila.

Padouši i elegáni

Buďme za to rádi. Neměli bychom profesora Higginse z Pygmalionu, feldkuráta Katze ze Švejka ani bídáka Hogo Fogo z Limonádového Joea. Natožpak doktora Štrosmajera, vodnického šéfa v komedii Jak utopit dr. Mráčka a další řadu skvělých figur, jimž dodával svůj sarkasmus a šarm. Bravurně zvládal rozličné typy, dokázal zahrát padoucha i noblesního gentlemana.

Ivan Trojan
Politici si myslí, že lidi kulturu nepotřebují. To je omyl, říká Ivan Trojan

On sám však herectví nijak vysoko nestavěl. „Pro něj byli skoro všichni herci blbci… Sám říkal, že je hercem jen proto, že nemůže dělat nic jiného,“ shrnula v knize Pavla Kováře lakonicky hercova bývala přítelkyně Věra Chytilová (Miloš Kopecký. Důvěrný portrét, 1999). V dobách, kdy neměl větší rodinné zázemí a kvůli přelétavosti jej přítelkyně občas „vyprovodily“ z bytu, však bylo divadlo často jeho domovem. Přicházel jen s malým kufříkem a sadou gramofonových desek, pro něž měl velkou vášeň.

Nepřítel jménem deppse

Měl spoustu přátel, uměl si ale dělat i nepřátele. Byl vzdělaný a bytostně nesnášel proletářskou manýru. Jeho vztahy s E. F. Burianem ochladly poté, co šéf divadla D 34 přednášel o nadání jistého německého herce projevujícím se i u jídla, načež Kopecký se z pléna zdvořile optal: „Soudruhu řediteli, a v jaké závodní kuchyni se to prosím naučil?“

Měl rád společnost a ženy a sem tam na to doplácel. Pozdní příchody do divadla, na natáčení či zkoušky. Většinou to díky své výřečnosti „okecal“, někdy přišel výstražný trest. Mnohem větší zátěží v jeho kariéře byla ale maniodeprese, „deppse“, jak ji ve svých deníkových zápiscích nazýval. Bezesporu trauma z dětství, kdy osobně vyprovodil svou svou židovskou maminku k transportu.

Adina Mandlová, prvorepubliková hvězda českých filmů
Adina Mandlová. Vždy si šla tvrdě za svým, štěstí našla až po boku homosexuála

Pij na radost

Nemoc si, patrně aby neohrozil svou vnitřní integritu, ale přiznat odmítal. Nazýval ji „neurózou“. Měl nutkavou potřebu psát, ostatně jeho kolegové soudili, že by byl i dobrým novinářem. Byť trochu „lenivým“. Dost možná ale bylo psaní pro herce i formou terapie.

Rád spoluutvářel své postavy. Poznámkami opatřil třeba film Prodloužený čas, kde exceloval v roli stárnoucího nemocného profesora, jenž má mladou přítelkyni, s nímž herec jistě osobně souzněl. „Naším úkolem jest předložit divákovi pravdu: pij s chutí, ne abys zapomněl, pij na radost, ne ze žalu, soulož samoúčelně, pro souložení samo a ne z blbé naděje, že ti to v něčem pomůže. Nepomůže!“ – navrhl s vrozenou sebeironií úpravy scénáře.

Velkou noblesou a nadhledem opatřil i doktora Štrosmajera v Nemocnici na kraji města, který se stal právem miláčkem diváků.

Umění odejít

Navenek působil suverénně a okouzloval ženy (měl tři manželky, teprve se čtvrtou zůstal až do své smrti). Ti nejbližší ale dobře znali jeho pochyby. Herec se svou mimořádnou inteligencí nejlépe tušil, kde má hranice a jak složitý boj někdy člověk se sebou svádí. A nejen na divadelních prknech.

Stanislav Neumann a Miloš Kopecký v pohádce Pyšná princezna
Legenda Stanislav Neumann: syna přinesl na zádech do nemocnice

Pošramocenou reputaci kvůli podpisu Anticharty a účasti v pořadu Krok do neznáma (1984) odsuzujícím českou emigraci Kopecký po delším čase v médiích shrnul: „Suma sumarum: selhal jsem.“ Napravil to řečí na sjezdu Svazu českých dramatických umělců o tři roky později. Malá výseč z ní má skoro nadčasový apel: „Odejdete-li včas, to jest hned, může vám být ještě poděkováno… Neučiníte-li tak z vlastní jasnozřivosti, odejdete sice o něco později…jenže ne už důstojně, ale jako komické figurky.“

Chyboval jako každý. Kdo z nás může říct, že by ve chvíli nátlaku spojeného navrch s těžkou nemocí obstál? Po Miloši Kopeckém zůstanou jeho skvostné role a to je to hlavní. Jak v citované knize výstižně prohlásil jeho přítel a někdejší šéf Divadla Na zábradlí Vladimír Vodička: „Herectví je šém od pána Boha. A Miloš jej dostal.“