Kar se odehrává v Karlových Varech, což je vaše rodné město. Je to tak?
V podstatě ano. Žil jsem tam od dvou let. Kniha je jakýsi pokus o návrat do jeho končin.

Co vás k tomu přimělo?
Ano, co? Dobrá otázka. Měl jsem více důvodů. Kdysi jsem odešel, zklamán městem. Na vysokou do Prahy. Ale pořád jsem se chtěl vrátit. Jenže pak jsem odjel na stáž do Norska, a když se mě tam ptali, odkud jsem, řekl jsem bez přemýšlení, že z Prahy. Uvědomil jsem si, že necítím k Varům to správné pouto. Ale měl jsem pořád černé svědomí…

… takže bylo potřeba ho odčernit.
Před několika lety jsem se tam vypravil. A najednou mě město chytlo za srdce. Ale jinak, než bývá obvyklé. Říkal jsem si Karlovy Vary jsou už jen stín města, co jsem znal. Slovy pana prezidenta, Vary nevzkvétají, ale umírají. Možná trochu kvetou během festivalu. Ale já tam byl na podzim a zažíval jsem scény jak ze zombie filmu.

To byl impulz k psaní?
Ano, začal jsem přemýšlet, jaký příběh bych sem situoval. Až jsem si přečetl v tisku nevídanou story o jednom kanibalovi ze současnosti, bezdomovci, co jedl lidi. A specifická povaha Varů mě přiměla k tomu, abych příběh rozšířil a beletrizoval jej. Kriminálka i horor, jakási směs žánrů, k níž mě inspiroval bizarní způsob provedení vražd. Konzultoval jsem to s kamarádem, matematikem, který mi poskytl pár vzorců a řekl, že to půjde. Tak to začalo.

Vary jako dějiště kanibalů… Z toho asi nebudou místní nadšeni.
Myslím, že by to naopak mohla být pro město určitá katarze. Třeba pár lidí probudí. Pro- tože Vary ma- jí nádherný ge- nius loci, zajíma- vou historii, archi- tekturu. Jen ten krásný pel ztratily. Menší lázně jako třeba Mariánky jsou na tom lépe. Jezdí tam řada spokojených Němců. Ve Varech není řada spokojených Němců.

Nejsou tam poslední dobou spokojení spíše Rusové a Italové?
Jenže ti se teď marně pokoušejí koupené domy prodat. Interiéry domů jsou prázdné. Je to takové ghost town. Přitom málokteré město poznáte tak dobře podle fotky určitého domu, údolí mezi kopci nebo uskupení domů kolem říčky Teplá jako právě Vary. To krásné přírodní okolí! Je to bytostně romantické místo, které vydrželo do dnešní doby. Přestože je obklíčené měsíční krajinou hnědouhelné pánve.

Ta je dnes poměrně hrozivá. Až se z ní stala filmová kulisa.
Babička s dědou bydleli nedaleko ní. A my s bráchou odmalička sledovali, jak se pánev přibližuje k jejich domku pořád blíž a blíž. Byl to děsivý obraz, skutečně jak v hororu.

Vyprávěla o tom vaše kniha a teď už i film Hastrman, že?
Ano. Někdo vám tu krajinu prostě ukradne. Nejen hastrmanovi, ale i lidem, kteří v ní žijí.

Některé vaše knihy mívají originální obaly vztahující se k příběhu. Proč nemá Kar tvar oplatek?
To by mohl, že jo? Nebo becherovky. No nemá, ale má hezké ilustrace Pavla Ruta.

Jak jste dospěl k názvu Kar?
Sedlo to k příběhu. Jednak je to pohřební hostina, což je termín, který asi málokdo zná. Jednak s ohledem na kanibaly kus ukousnutých Karlových Varů.

Máte nějakou teorii, proč se z lázní stalo město duchů?
Příčin je víc. Je to pohraniční sudetské město, pravda, výjimečně krásné. Z 95 procent bylo německé. Jeho slávu vybudovali Němci. Ti, co přišli po nich, nebyli úplně dobrými občany. Za socialismu fungovaly jako výborné lázně. Ale po revoluci začali Němce vytlačovat Rusové, přes tzv. bílé koně se jim začaly prodávat domy. Takže dvě třetiny budov jsou dnes v ruských rukou. Přitom jsou vesměs vybydlené, prázdné. Je to takový zmar.

Když jste se po letech kvůli knize vrátil, objevil jste tam něco nového? Kromě duchů…
Nového jsem neobjevil nic, jen známá místa. Ale něco jsem si tam zamiloval to, co jsem jako dítě nesnášel Gagarinovu vřídelní kolonádu se skleněným pohárem. Dnes je v havarijním stavu. Před časem proběhlo ve Varech referendum zda ji úplně zbourat, či postavit repliku litinové kolonády, co tu byla v polovině 19. století. Ale volilo málo lidí, výsledek neplatí. To je to, o čem jsem mluvil že zdejší lidi nejsou s městem sžití.

Máte ve Varech nějaká oblíbená místa?
Vyhlídky. Třeba Dianu tam se mimochodem odehrává jedna z nejbrutálnějších vražd mé knihy. Nebo Kniha, pomník nad lázeňskou čtvrtí. Jako mladý jsem se tam poprvé solidně opil. Možná právě kvůli téhle mramorové „Knize“ vlastně dnes píšu knihy. A díky Karu jsem si navíc Karlovy Vary definitivně vyřešil. Byl to můj způsob autoterapie.

Vaše knihy lákají filmaře. Vznikl Santiniho jazyk a Hastrman. Sedmikostelí, váš asi nejmagičtější román, se léta marně snaží natočit Jiří Strach. Stále nejsou finance?
Ne. Bylo by to moc drahé, asi to už zůstane u ledu. Ale zřejmě se natočí Michaela, hororová novela z kláštera plného krásných jeptišek, kam jedné noci zaklepe stíhaný muž. A netuší, co ho v této zdánlivě nevinné společnosti čeká. Natáčení se plánuje na rok 2021 nebo 2022. Měla by být víceméně animovaná, s neherci, kteří se budou překreslovat…

Ta je ta novela, kterou jste při prvním vydání podepsal jako Max Unterwasser což je vaše alter ego z některých knih? Proč jste se tak rozhodl, kvůli pornografickému ladění?
Částečně ano. Vidíte, a dnes z ní možná bude brutální filmový komiks.

Vás brutalita evidentně baví. Čím vás tak přitahuje?
Jde asi o to, že mě baví číst tyhle pokleslé žánry a taky se je snažím psát, ale vždycky k nim i něco přidat. Vypisuju se z osobních traumat, ale zabalím to do žánru, kde mě nikdo moc hledat nebude. Můj život je poklidný, možná i fádní. Rozhodně mě tam nikdo nepozná a já ani nechci, aby poznal. Ty knížky musejí fungovat nezávisle na mně. Nejlepší příběhy svého autora přežijí a o to mi vždycky šlo: aby tady nějakou dobu zůstaly. Jestli čtenáře zneklidní, je to jen dobře. Nejhorší je chladný čtenář.