„Projekt se vrstvil postupně. Jako první jsem začal psát povídky, to bylo někdy v zimě 2013. Až během času jsem zjistil, že začínají mít jednotící téma, a to nekonečné či extrémní prostory – tedy poušť a oceán –, které jsou tichými svědky všeho toho snažení, tužeb, věčného hledání, okamžiků bolesti, smutku a štěstí, jež pozemští tvorové zažívají," vypráví Miloš Vacík. Pro svou knihu ve výsledku sepsal pětatřicet povídek. Až teprve po jejich dokončení se „vrhl" na ilustrace, jichž je sedmatřicet.

To znamená, že každá povídka v knize má svou ilustraci, ale co ty zbývající dvě?

Většinou jsem tvořil tak, že jsem se nechal při malování vést povídkami, ve dvou případech se mi stalo, že jsem napsal povídky až k obrázku. Na konci jsem jich měl o dva víc, tak už jsem je v knize nechal… K výtvarné práci jsem se v posledních letech vrátil – jsem vlastně vystudovaný výtvarník, byť se víceméně živím hudbou. No, a jakožto muzikant jsem si pohrával s ideou, že by bylo hezké, kdyby kniha nabídla čtenářům ještě nějaký bonus. Co takhle složit k jednotlivým povídkám i hudbu? – říkal jsem si. Vzpomněl jsem si, jak mi rodiče v dětství doporučovali, že když si čtu nebo se učím, ať neposlouchám hudbu, že to jsou dvě věci, které si zaslouží samostatnou pozornost. Teď jsem si ale usmyslel, že by se mi líbilo, kdyby to bylo naopak. Že by si člověk mohl v rámci meditace pustit klidnou ambientní hudbu a k ní si číst povídky. Třeba to někdo zkusí…

Hudbu jste složil, jak už zaznělo, společně s Alanem Vitoušem. Jak vám to šlo?

Moc hezky. Alan Vitouš se do práce vyloženě položil, projekt ho moc zaujal, za což jsem byl velmi rád, protože se mi líbí, jak pracuje se zvuky a se zvukem. Nakonec jsem mu musel přiznat i spoluautorství, protože naše dílko nesmírně ovlivnil. Použili jsme do něj i zvukové koláže a improvizace od Clarinet Factory, které měl Alan doma ve studiu nahrané z dřívějších dob. Překvapilo nás, jakým způsobem do naší hudby zapadly – jako by k ní od začátku patřily. Z dalších hudebních hostů bych rád zmínil řeckou zpěvačku Athinu Langoskou, s níž se znám léta, setkali jsme se při mnoha akcích. Už dlouho jsem ji chtěl pozvat vyloženě ke spolupráci se mnou, až jsem si jednoho dne řekl – teď nastala ta chvíle. A taky že ano, odvedla skvělou práci. Nesmím zapomenout ani na klarinetistu Aleše Kudelu, mého spoluhráče ze Slunečního orchestru.

A jak nakonec došlo k tomu, že vám povídky na audioknihu načetli mistři slova, pánové Somr a Preiss?

Seznámil jsem se s Janem Jiráněm, který režíruje audioknihy, a nastínil jsem mu svou představu o těchto dvou hercích. Odpověděl, že to zkusí, že teda míříme hodně vysoko, nicméně pánové si nechali povídky poslat. Nedlouho na to se ozvali, že se jim líbí. A uvolili se, že je načtou, ač jsou velice zaměstnaní. Najednou tady byla knížka, audiokniha a nahrávka. Když jsem pak projekt prezentoval v Supraphonu, jeho ředitelka Iva Milerová prohlásila, že ji zajímá. A tak jsme se pustili do přípravy 2CD (zahrnujícího audioknihu a soundtrack), které vyšlo loni v prosinci, krátce předtím vyšla i zmiňovaná kniha u Arga, jíž vtiskl výtvarnou podobu grafik Pavel Růt. Udělal ji moc krásně, bavili jsme se o písmu, přál jsem si, aby působilo jako staré rytiny nebo iluminované rukopisy, což se povedlo. Vizuálně jsme pak obal knihy propojili i s obalem CD.

Když se vrátíme k vašim povídkám, přemýšlel jste, proč vás přitahují ony extrémní prostory, pouště či oceány?

Kapelník a hráč na perkuse v Tam Tam Orchestra a Tam Tam Batucada Miloš Vacík.Kdo se podívá na mou tvorbu, ať už tu výtvarnou, tak se v ní opravdu promítají hvězdy, pouště, pyramidy… Vždycky jsem toužil jet do Egypta, což se mi dvakrát povedlo. Jedna cesta byla docela zásadní, zážitky z ní ve mně zůstaly a zrály až do okamžiku, kdy jsem začal psát. Ony povídky ale nebyly spouštěčem k tomu, že bych si řekl – tak, teď si sednu a vrhnu se na knížku o poušti a moři. Spíš jsem vytvořil jednu, druhou, třetí a najednou se mi to téma – jak už jsem o tom v úvodu mluvil – samo nabízelo. Jako kdybych ho nabíral desetiletí a najednou šlo ven. Nemyslím si, že by ta knížka mohla vzniknout, když mi bylo dvacet. Jednoduše proto, že se v ní odrážejí zkušenosti člověka, který už přece jenom něco prožil a poznal, ale který stejně pořád hledá, jako všichni.

Psal jste je na první dobrou, nebo jste se k nim vracel?

Vracel. Ale ani ne tak kvůli obsahové stránce, možná jsem jen upravoval nebo čistil nějaké slovíčko, spíš jsem šel po atmosféře. Snažil jsem se, aby ta která povídka sdělila, co jsem jí opravdu myslel. Každá je plná symbolů, ale mých, které třeba někdo nemusí pochopit. Dítě si například myslí, že lev je lev, ale vlastně ten lev může být symbol pro něco jiného. Nebo poušť může být město… Tím chci říct, že se jedná o knížku pro každého, kdo něco prožívá. A to, co zrovna prožívá, v něm může při jejím čtení zarezonovat. Volal mi třeba kamarád ze Slavonic, že se mu právě tohle stalo, že s nějakou záležitostí naprosto souzněl, a to mě velice potěšilo. Říkám si, to je přesné, asi tak by to mělo fungovat.

A ještě k hudbě – odlišuje se od té, na jakou jsou od vás lidé zvyklí, protože vašim oborem jsou nástroje a rytmy Brazílie, Kuby a západní Afriky. Mnozí teda budou určitě překvapení.

Ano, lidé, kteří mě sledují, tak vědí, že se věnuju spíš takovým „rytmickým orgiím". Stejně si ale užívám úplný klid, který v sobě nosím a který je tudíž jednou částí mého já – vedle té veselé sambové rytmiky, již uplatňuju v Tam Tam Orchestra, Tam Tam Batucada, kdysi ve Slunečním orchestru nebo Šumu svistu.

Evidentně vás baví tyto dvě polohy střídat…

Zjistil jsem, že ano. Jsem člověk, který se hodně pohybuje mezi lidmi. A když najednou „uteču" z toho extrovertního života, kde musím být k dispozici, plnit role kapelníka, manažera a tak dále, užívám si klidných chvil, které trávím v poslední době zejména u rozdělaného plátna. Je to pro mě určitý způsob meditace.

Co se ještě týče vašeho projektu – pokřtili jste jej už před Vánocemi v rámci unikátního ambientního koncertu při světle luceren v pražské Akropoli. Nehodláte podobnou akci někdy zopakovat?

Já osobně bych byl moc rád. Čekal jsem na reakce publika i muzikantů, kteří se toho večera zúčastnili. Ukázalo se, že jej vnímali velice dobře, všem se líbil. Upřímně – nemyslím si, že to bude projekt, který by jel turné po velkých městech, spíš by se uskutečnil na bázi speciálního koncertu, kterému bychom museli věnovat zvláštní pozornost a energii, protože jsme všichni velice zaměstnaní. A víte, jak to dneska je – pokud člověka něco vyloženě neživí, tak tomu nemůže dát přednost před tím, co ho živí. Takže pokud se najde čas a chuť zaangažovaných lidí do něj znovu vstoupit, jako že příslib tady je, určitě jej zopakujeme.

Jak říkáte, aktivit máte strašně moc. Nejvíc vás tedy zaměstnávají Tam Tam Orchestra a Tam Tam Batucada?

A škola samby, kterou jsem založil v roce 2004 a v níž (konkrétně v sále FTVS) každé pondělí tři hodiny učím. Vedle toho pořádám i různé přednášky, semináře a taky plním otcovskou roli. Kromě už dospělého syna Jakuba mám sedmiletou Viktorku a dvouletou Rozárku, s nimiž trávím hodně času. Všechno se snažím skloubit, k tomu to malování… Obrazy se dnes moc neprodávají, ale v poslední době se mi podařilo mít dvakrát třikrát do roka výstavu. Další plánuju na březen v Praze ještě s jedním malířem. Oba máme namalovat šest pláten na dané téma, takže se musím pustit do práce. A opustit nechci ani psaní, které bylo vždycky mou součástí. Už mimochodem vznikají další povídky, možná i pro děti… Snad někdy někomu udělají radost.

Je o vaši školu samby velký zájem?

Chodí tam dvacet až třicet lidí. Společně pracujeme na nácviku pohybu, rytmu, choreografií i na kostýmech, k tomu hrají desítky bubeníků, což dohromady tvoří nezapomenutelný celek. A právě tím, že je těch bubeníků víc, vzniká neuvěřitelná energie. Je to extrovertní záležitost, díky níž se člověk pročistí, uvolní a ve finále je šťastný, směje se… Účastníme se hraní na masopustech, v ulicích při pražských maratonech, je to různé.

Ten rytmus má v sobě každý?

Určitě, rytmus se dá naučit. Jsou samozřejmě kultury, pro které má rytmus a rytmická hudba daleko větší význam, je pro ně přirozenější. Pro nás tolik ne, ale v principu je to něco, co člověka vždycky provází, už jen tlukot srdce… Deset let jsem učil tanečníky na konzervatoři Duncan centre rozumět rytmu. Spousta z nich říkala – já ho nemám, se mnou je práce. Pak najednou zjistí a sami sebe překvapí, že to tak není. Už mám různé postupy, jak lidi otevřít a navrátit je k přirozenosti, k něčemu, co v sobě mají. A samba je pro tyto účely ideální, protože co se týče techniky, nejde o nic složitého. Když jsem byl v Riu de Janeiru, kam jsem byl pozvaný na mezinárodní setkání škol samby, zjistil jsem, že je populární od Japonska po Švédsko, a to právě z důvodu, že je lidem přístupná. Je v ní emoce, pohyb, radost ze společného bubnování, energie. Takže doporučuju.

Z toho Ria jste si dokonce přivezl cenu od mezinárodní asociace Samba Global za propagaci karnevalu a samby v České republice, což asi málokdo ví.

Je to tak. Úplnou náhodou, spíš šlo o osudový okamžik, jsem se v Riu v roce 2008 seznámil s člověkem, který organizuje setkání zástupců škol samby z celého světa. Pozval mě, ať do zmiňované organizace, která mapuje brazilskou kulturu po světě, natáčí o ní dokumenty a tak dále, přijdu. Setkal jsem se tam s lidmi mnoha národností, kterým samba učarovala a kteří ji vyučují. A byl jsem nadšený! No a v roce 2012 jsem tam byl pozvaný znovu a jako jeden ze čtyř lidí jsem byl vyzvaný k převzetí ceny – kromě mě ji dostal i slavný brazilský zpěvák z Monobloco Pedro Luis, kapela Bloco X z Německa a škola z Argentiny. Zažil jsem šok, ale samozřejmě příjemný.

Co vás vlastně do té Brazílie táhlo?

Kdo ví. Vždycky jsem rád bubnoval a osud mě nejdřív nasměroval k Lauře a jejím tygrům. Kapelník Karel Šůcha mi řekl, že nechce bubeníka, ale perkusistu. Ani jsem nevěděl, co to je, a tak jsem se začal o perkuse, veškeré etnické nástroje zajímat. Laura byla v té době populární, hráli jsme hodně v Německu, ve Francii… Na jednom koncertu za mnou přišel člověk a oznámil mi, že se mu líbí, jak hraju, ale že na ta konga hraju špatnou technikou. Jestli mě zajímá ta správná. Odpověděl jsem mu, že ano, takže ten člověk byl mým prvním učitelem hry na kubánské nástroje. Pak vznikl Šum svistu a Tančírna, začal jsem studovat kubánské nástroje – v jejich případě hraje jeden rytmus třeba pět bubeníků, takže když tomu potřebujete rozumět, musíte se učit všechny. A pak jsem se díky kamarádovi dostal k neuvěřitelné nahrávce. Nevěděl jsem, co to je – a byla to samba. Hned jsem se ji začal učit. V roce 1999 jsem pak založil Tam Tam Orchestra. V té době vznikl i můj sen, kdy jsem si říkal – samba je Brazílie, musím se tam podívat. Což se mi tedy v onom roce 2008 povedlo a potom ještě dvakrát. Zmiňovaný člověk, s nímž jsem se tam při své první cestě seznámil, mi vlastně otevřel dveře do tohoto světa. Kultura té země je nesmírně bohatá, je to pokladnice rytmů. Ještě bych se chtěl do Brazílie někdy vrátit. I na Kubu bych se chtěl dostat, kubánská hudba je také má velká láska…