„Chtěla jsem hrát Rent v Kalichu od samého začátku, jenže jsme tehdy nedostali – v podstatě uprostřed divadelní sezony – volné termíny na zkoušení. S režisérem Stevem Josephsonem jsme si proto pronajali menší Divadlo Na prádle, kde jsme dílo v několika letních termínech s úspěchem uvedli," vypráví producentka Mirjam Landa. „Tehdy šlo o nehotovou formu, představení se odvíjela podle pocitů režiséra i diváků. Očekávám, že teprve v Kalichu dostane Rent perfektní podobu, na níž jí přidá i živá rocková kapela na jevišti."

Steve Josephson, který vám a Danielu Landovi pomáhal s projektem Klíč králů (uvádí pražské Divadlo Broadway), má zkušenosti z americké i britské scény. Jak vaše spolupráce vznikla?

Seznámili jsme se v roce 2010 na divadelním Fringe Festivalu v Edinburghu, kde jsme hráli v angličtině muzikály Touha a Bílý dalmatin – částečně s českými a anglickými účinkujícími. A když už jsme na takové akci světového významu byli, rádi jsme tam sledovali i ostatní produkce, ať už z Afriky, Austrálie, Evropy… Mě strašně zaujala jedna americká rockopera, dokonce jsem na ni další den vytáhla i naše herce. A protože k tradicím Fringe festivalu patří, že se pak osobně můžete s tvůrci toho kterého představení setkat a sdělit jim jakýkoliv svůj pocit nebo jim třeba jen potřást rukou, oslovila jsem režiséra a producenta oné rockopery Steva Josephsona. Bylo to neuvěřitelné, nejlepší, co jsem viděla, říkám mu nadšeně.

Dva dny poté, to už jsem byla zpět v Praze, mi od něj přišel mail, že jsem mu dodala velkou energii a že má chuť se při návratu domů do Los Angeles zastavit v Praze. Jestli bych o to měla zájem. Souhlasila jsem, a hned co jsem jej vyzvedla na letišti, jsme si moc rozuměli. Dohodli jsme se, že se pustíme do společného projektu, kterým byl zmíněný Klíč králů. A dnes už Steve v Praze i bydlí, což zní neuvěřitelně, že se někdo kvůli mně přestěhuje z Los Angeles.

A když přišel s nápadem udělat Rent?

Je pravda, že jsem o něm předtím už slyšela, ale nevybavila se mi z něj v tu chvíli žádná konkrétní písnička. Pak jsem se ale o Rent začala zajímat a došlo mi, že jediný, kdo ho u nás může dělat, je právě Steve. Nejen proto, že mu vtiskne potřebnou současnou newyorskou atmosféru, ale i svůj režijní um. Takže jsme si plácli.

Téma Rentu je samo o sobě velice silné. Parta přátel se snaží nepromarnit své životy – setkávají se v ní lidé různých ras, sexuální orientace, vyznání, ale i nemocní AIDS. Jakkoli je smrt na blízku, nejdůležitějším poselstvím celého příběhu je láska.

Ano, postavy v Rentu mají různé problémy a to, že v něm někdo onemocní AIDS, beru za problém zástupný. Bohužel žijeme ve světě, v němž lidi potkávají nejrůznější, podobně hrozné choroby, s tím se ale nedá nic dělat… Co mě na tom příběhu zajímá, je láska, vztahy, touha po něčem, snaha zvládnout svůj život – kousek po kousku v něm sbírat co nejvíc krásných okamžiků. To je to, co platí, co vám nikdo nemůže vzít. Díky Rentu jsem si sama spoustu věcí uvědomila, třeba to, že i když má člověk tendence upadnout vinou nějakých potíží do depresí, měl by si naopak říct: přemýšlej pozitivně, vždyť máš co jíst, kde bydlet, užívej si života! Přála bych si, aby s podobným ponaučením či poznáním diváci z představení odcházeli.

V podobném duchu mluví i samotní herci. Pro některé je účinkování v Rentu splněním životního snu. Cítíte z nich jako producentka, že mu odevzdávají maximum?

Určitě, milují ho. Často jsem se v jiných projektech, které jsem třeba i režírovala, setkávala s tím, že jsem herce musela motivovat k potřebné energii, výkonu. Tady se nic takového neděje, všichni jsou z Rentu nadšení, berou z něj obrovskou sílu – a stejně tak ji taky na jevišti zanechávají divákům. Musím říct, že se při jeho zkoušení sešla hezká parta lidí. Nikdo z nich v podstatě nemá hlavní roli, protože důležití jsou v tom představení všichni. Kolektivní hraní je tak ještě více stmeluje.

Měli jste na ně při castinzích vysoké nároky – i s přihlédnutím k faktu, že Rent uvádíte v angličtině (s českými titulky)?

Vysoké nároky mívám vždycky, obecně je těžké účinkující vůbec najít. Být u nás muzikálovým hercem totiž není žádná sranda. Když si vezmete, že v cizině stojí lístky na muzikál v přepočtu třeba dva tři tisíce korun a tady maximálně sedm stovek, výdělek pro ně je minimální. Aby se slušně uživili, zapojují se do více projektů. A když se pak náhodou objeví něco, co opravdu dělat chtějí, tak už na to nemají čas. Nemůžou hrát prostě víc než třicet večerů v měsíci.

Nežijete teď ale jen Rentem, do Kalichu se po čtyřech letech vrací váš muzikál Touha s hudbou Daniela Landy. V čem bude jiný?

Především v tom, že jsem přeobsadila některé lidi. Ten muzikál je – jak už má v názvu – o touze. A někteří herci, protože je zároveň vtipný, to s tím vtipem přeháněli. Ve snaze na sebe strhávat pozornost zapomněli na kolektivní hraní, čímž šla celá idea toho díla jinam. Takže jsem musela zasáhnout. Další novinkou je, že jsem do Touhy připsala jednu novou roli Američanky, která má – stejně jako všichni ostatní – také svoji touhu, a to stát se akceptovaným členem oné divadelní company. Hraje ji skutečná Američanka, kterou jsem „přetáhla" z Rentu. Sice namítala, že neumí pořádně česky, ale nakonec se nechala přemluvit. A já jsem za to moc ráda, protože ta holka je hrozně zajímavá, baví mě.

Hraje pro vás Touha ve vaší tvorbě zásadní roli?

Určitě, ale nechci zapomenout ani na další muzikály, jako například Tajemství, které dodneška považuji za to nejlepší, co jsme s Danem napsali. Ale ano, na Touze visí moje srdce a teď mám v plánu ji přeložit i do němčiny, protože bych chtěla, aby se dostala i někam jinam. Viděla jsem ve světě už hodně muzikálů a myslím si, jakože jsem celkem soudná, že si to Touha zaslouží.