Spisovatel Miroslav Hule: Říkají mi Mistře, ty jsi Klostermann rybníků

Je tu dramatický příběh pytláka Slepičky, který připomene Krále Šumavy, objeví se Krčín i otec českého kapra. Srdce ale Miroslav Hule zjevně nechal na Třeboňsku, kde žije. „Jsou to povídky o rybách a lidech. Přes ryby poznávám lidské osudy,“ říká 66letý spisovatel.

Jaký je váš poslední zajímavý rybářský úlovek?
(úsměv). Okouni, a sice na Staré řece tady v Třeboni. Teď to bude vypadat trošku nadutě, ale zrovna den poté, co jsem křtil knížku, jsem pro ostravskou televizi natáčel díl z cyklu CHKO. Nechtěli experty 
a přišli na mě, jestli bych neřekl, jak jsem srdcem na Třeboňsku. Připlul ke mně jako moderátor Miroslav Vladyka, já na břehu chytal ryby…

A pytlačíte taky jako malý kluk 
v první povídce?
Pytlačím tak, že mi vůbec nevadí, když mě někdo chytí. Už to není ten adrenalin. Když to někde namočím a náhodou přijde baštýř, tak řekne: Pane inženýre, co tady děláte, ať vás nikdo nevidí, já bych měl průser. Chovají se ke mně přátelsky. Kdybych si chtěl pytlačení užít, musím někam na Dehtář, kde mě neznají.

Předpokládám, že jste stejně jako hrdina z povídky o úhořích jako pytlák i začínal.
Začínal jsem u našeho druhého největšího rybníka, 
u Bezdreva, a zejména na přítocích, vynikajícím revírem byl Soudný potok. Tam byla bašta Vomáčka, a to bylo moje školicí středisko, kde jsem chytal rybářský chleba: na plavačku na okouna.

Pytlačí se pořád hodně?
Strašně ubývá čapíků. Když jsme s fotografem Jaroslavem Kučerou připravovali knížku Rybáři na Třeboňsku, dva roky jsme dělali rybařinu zevnitř, ne takovou malebnou jako Štochl. To se musí do maringotky, na dolovnou, do prádelny, do zázemí. Přišel jsem na Humlenský rybník za správcem a říkám, že potřebuju nějaké čapíky. On mi říká: Mistře, ty jsi se zbláznil! Ty jsi poslední klasik, který o tom píše. Ty jsi Klostermann rybníků. Čapíci už nejsou.

V anotaci se píše, že rybařina je autentické povolání. V čem?
Před čtyřmi lety bych to netvrdil. Jenže jsem se tehdy nechal angažovat u firmy, která dělá technologie pro živočišnou výrobu, abych začal něco s chovem ryb. Přes zařízení, která jsem sám navrhoval, jsem se dostal po celé Evropě, od Ruska až dolů do Makedonie, prošel jsem Pobaltí… Seznámil jsem se s mnoha rybáři. Jsou štědří, jde se na rybku, něco se sní, vypije. Píšu třeba o Srbsku, tam to bylo nejvřelejší. Šli jsme na čorbu…

…tuhle polévku jste si hodně oblíbil, soudě podle knihy.
Pořád sháním polévku, která by se jí vyrovnala. Všude, po celém světě, jím rybí polívku (úsměv). Jinak třeba Bělorusko je kapitola sama pro sebe. Tam zůstala rybařina stát tak 20, 30 let, co to Rusové pustili z ruky, a přes lidskou bídu rybářů, která je strašná, zase poznáte, čím žijí. Nakonec ryby zachraňují domácnosti a existence. Tam je tak specifické rybářství… Neměli rybu na velikonoční stůl, tak boss, polomafián, dal pokyn: slovte generační amury. Lovili osmikilové amury, které měli na jarní tření. Ještě musím přidat doušku: celá firma je oplocená, má strážní věže 
a hlídají ji před cikány.

Vy cikány v povídce Pincek zmiňujete docela v dobrém. Co říkáte na letošní protiromské nálady?
Jsem tím masovým rasismem už taky trošku nakažený. Někteří zneužívají naší dobroty a systému. Svým způsobem nemám odpor k tomu, že po Romech někdo vyrukuje, že toho už mají lidé dost. Ne že bych si chtěl najmout bojůvky pravicových extremistů, protože ti budou rasisticky nesnášenliví vůči komukoli…

Na českobudějovickém sídlišti Máj se už objevila cedule Židi do plynu.
Samozřejmě. S Romy to neumíme. Ale když jsem si vzpomněl na některé své epizody, tak jsem se přistihl, že bych některého taky rád přichytil 
a dal mu nakládačku.

Tak se raději vraťme ke knize. Zdá se, že dost povídek je dost pravdivých. Tipnul bych si, že básník, který uvízl v bahně ve Spoláku, jste vy. Jak vám bylo?
To opravdu není vyfabulované. Já jsem prochodil všechny balkánské i rumunské hory. Když jsme byli na Fagaraši a přišla bílá tma, tak mi jeden kluk dal velkou radu: „Nedělej kraviny, nejhorší smrt je z vysranosti, neboj se." Vzpomněl jsem si na to, když jsem byl v bahně Spoláku. Říkal jsem si, co kdybych tam byl jako čapík v noci a šel by špatný vítr… Možná to někdy pochopíte, že stačí pár prvních kroků a zasvítí vám světýlko, že to půjde. Klid je síla.

Jezdíte na bruslích po zamrzlých třeboňských rybnících, občas se do nich propadnete. Zdá se, že žijete hodně adrenalinově.
Já bych řekl, že to má původ v mé dobrodružné povaze pytláka a vesnického děvkaře. Když jsem byl malá fotbalová hvězda ve Zlivi, tak jsem chodil na čaje, vybíral jsem si holky a někdy jsem si vybral špatně. Třeba holku z Dřítně, to znamená jít s ní ve čtyři ráno devět kilometrů domů, pak si tam zbytečně rozbolet rozkrok a devět kiláků se zase vracet domů. Bylo zamčeno, protože matka nechtěla mít doma zhýralce, který neví, kdy má v 16 letech přijít domů. Musel jsem rozebrat střechu 
a mezi latěmi jsem se dostal do svého podkroví.

Podobně exoticky působí závěr povídky, kdy jste se napůl zmrzlý ocitl ve vaně s lahví myslivce 
v ruce. Jak to tehdy skončilo?
O mně se říkalo, že jsem velice pracovitý. Ráno si do mobilu píšu sny. Věřte mi, nebo ne: Když jsem vylezl z vany 
a vypil nějaké čaje, sedl jsem si ke stolu, kde jsem si celý příběh zapsal.

Osobní bude asi taky noticka, že táta vás, k vašemu žalu, poplácal v životě po zádech asi jen třikrát.
Vyrůstali jsme v typické proletářské bídě, on zaměstnaný ve Zlivi v šamotce, matka u dětí nebo chodila uklízet. S tátou jsme se nikdy nedohodli…

Píšete často o skutečných lidech, třeba hospodský Pacholík je podle vás skrblík. Jak reagují?
Zatím čekám, knížka je šest neděl venku. Ale už mě odchytili chlapi na sádkách kvůli povídce Candáti na Spolském: „Měli jsme tě tam ještě přišlápnout, píšeš o nás, že jsme zvěř, která nechá své kamarády padnout…“ Ale mysleli to přátelsky.

V jiné povídce připomínáte nedávno zesnulého spisovatele Jana Nouzu. Jaká vzpomínka vám na něho vytane jako první?
Byl od 14 let na vozíku. Když jsem se s ním seznamoval, chodil jsem ty Retezaty 
a Fagaraše. Přijel jsem do Lužnice, opálený, ještě pomyslný batoh na zádech a on seděl na vozíku. Spousta lidí neumí s touto okolností zacházet. Říkal jsem si: ty vole, kypíš zdravím a budeš mu vyprávět, jak jsi přespal v záhrabu. Jenže jak jsme se sbližovali, řekl mi, že nejhorší pro něho byl vesnický soucit. „Honzíku, co se ti stalo…“ Tenkrát snad rok nevycházel z baráku. Bylo jasný, že mu musím vyprávět všechno o svých heroických kouscích. Chodil jsem s ním 
i na ryby a měl obrovský instinkt lovce.

Po přečtení knihy jsem si říkal, že kdo v Třeboni nerybaří, snad ani není Třeboňák. Je to tak?
Rybáři tady vůbec nejsou vidět. Teď byly Rybářské slavnosti a nepotkali jste jediného rybáře v uniformě, který by se pyšnil svým cechem. Když přijedete kamkoli do světa, vidíte myslivce, baráčníky 
a každý nosí stejnokroj.

Rybáři na sebe nejsou hrdí?
Bohužel. Za bolševika se cech producíroval v uniformách. Chodili jsme v nich kamkoli, i na pohřeb. Jen na První máj jsem nechodil, za což mě soudil Tomeš Vytiska – v posudku jsem měl, že jsem „ostentativně nechodil na První máje a neodebíral stranický tisk.“

Pardon, ale nemluví z vás teď zášť, protože jste se rozkmotřil s ředitelem rybářství?
To vůbec ne. Nejde jenom
o to, že by se rybáři měli zviditelnit. Když začínají Rybářské slavnosti představením, jak se vyrábí mýdlové bubliny… Tradici jako Třeboň nemá ve střední Evropě nikdo, tak to musí koukat z každého rohu!

V povídce Rybak z Koločavy zmiňujete, že jste potkal mladšího bratra Nikoly Šuhaje, Osipa. To je pravda, nebo fabulace?
To je reál a byla to bomba. 
V roce 1986 jsme se vydali na Zakarpatskou Rus. Měli jsme kontakt na učitele, který v Koločavě prováděl české turisty 
a založil tam Muzeum Ivana Olbrachta. A on říká: Jest živ jeho brat. To není možné, myslel jsem si, měl jsem pocit, že Nikola je legenda stará jako Jánošík. No ale přišli jsme ke srubu s pavláčkou, buch buch, vylezla taková baba, nevraživá, ale že ho zavolá. A za chvilku vylezl na dvůr, opřen o lískové hole, skřet vysoký asi metr a půl. Hned začal zkazku, která byla evidentně přečtená v Olbrachtovi. A že nám ukáže místo, kde Nikolu zabili. Ve stráni byly tři velké smrky, pařezy a začal nám hrát divadlo jednoho herce.

Je skoro s podivem, že četníci bratra Nikoly Šuhaje ušetřili.
Jako dvanáctiletého ho vozili do Chustu na výslechy, protože potřebovali dát dohromady všechny loupeže. Jezdil tam k soudu, říkal, jak hezky se k němu chovali, že tam měl vždycky hrnec mlíka a jídlo.

Dalším silným příběhem je útěk pytláka Slepičky z uranového tábora Bytíz. Připomněl mi Krále Šumavy, jak ho popsal David Jan Žák. Četl jste jeho knihu?
Nechávám si ji na zimu. Znám jenom Kalčíkova Krále Šumavy, kterého jsem si zase asi před měsícem pustil. Já nemám televizi, místo ní mám jeden život navíc. Je neuvěřitelné, jak jsem na Slepičku přišel. Když se staří baštýři napili, vyprávěli, že jeho ksicht visel na každém kandelábru. Nejvíc o něm mluvil nějaký Kohout. Napsal jsem potom povídku Souboj Kohouta a Slepičky, na Vánoce vyšla v novinách. Jeden den přišla prodavačka z mého krámu, že na mě čeká nějaká paní. „Vy jste pan Hule? Tak abyste věděl, já jsem nějaká Slepičková a Slepička žije.“ Byla to jeho manželka. A že mě jejich mladý dá k soudu, protože jsem napsal, že táta byl nemakačenko, ale to že není pravda, že byl politický. Dovezl jsem mu litr rumu, hned jsme byli kamarádi a začal mi vyprávět. Asi šest nocí, pokaždé jsem přijel domů a do šesti ráno si jeho zkazky zapisoval.

V epickém proudu povídek překvapí roztoužené vyznání Olze 
z Litvy. Co vám na něj řekla vaše žena?
To je samozřejmě vymyšlené (smích). Ona nade mnou zlomila hůl a tohle už ji vůbec neirituje. Ví, s kým žije. Je pravda, že mám špatnou pověst, ale to by mě ke stáru mohlo vlastně těšit.