K řadě snímků má autor velmi zajímavé historky.

Jaká je idea výstavy, náplň a význam pro Vás?
Moje lednové výstavy v Café Max už se staly doslova tradicí a letos otevíráme třetí. Prostor šesti maxáckých panelů je v jistém způsobu limitovaným formátem, a proto není možno čekat nějakou obsáhlou retrospektivu. Na druhou stranu je to vždy výzva. To, co jsem měl už hodně dlouho v plánu, je oprášit historii, že byť dnes se prezentuji jako fotograf zrezivělých automobilových a leteckých veteránů, byla doba, kdy jsme společně s mým bratrem šperkařem Milošem Cettlem měli veliké ambice na poli designu a scénického kostýmu.

Z avíza na facebooku na mě dýchá nostalgie, budete se hodně ohlížet?
Fotograf Vladimír Cettl při práci.Tak bude to vskutku veliké ohlédnutí se za mnoha výstavními projekty, které jsem realizoval od roku 1997 až po ten zatím poslední, který byl vystaven loni na podzim na Pražském hradě. Není ale mou ambicí podat zcela úplnou informaci o každé výstavě, ale spíš vše dohromady postavit do kontextu mého výstavního příběhu. Při promítání jsem ukázal fotografií mnohem více a rád bych ještě ty profesní příběhy, úspěchy nevyhrané bitvy dal do spojitosti s mým příběhem osobním, neb ta vazba je samozřejmě neoddělitelná. Je třeba zajímavé, že z osobního neúspěchu může vzejít veliké pracovní úsilí, ale funguje to i naopak. Když člověk zažívá šťastné roky, může to pracovní ambice odsunout zcela do pozadí.

Váže se k fotografiím nějaký příběh?
S herečkou Adélou Gondíkovou jsme fotili v roce 1997 večer před jejím prvním živým vysílání v ranní show rádia Evropa 2. Slíbili jsme jí, že bude na tuty v deset večer doma, ale přivezli jsme ji až ve dvě ráno. Už si asi dnes nikdo nevzpomene, že jsme mnoha našim modelkám dělali sádrové otisky trupu, aby bratr Miloš mohl přesně na jejich křivky konstruovat své rozměrné objekty a šperky.

Používáte velmi zajímavý materiál namísto rámů.
V roce 2010 jsem po letech úvah poprvé začal adjustovat své fotografie do zrezivělých železných paspart. Teď už se to zvrhlo v to, že na poslední výstavu muselo zrezivět přes 100 metrů čtverečných železného původně zdravého plechu.