Čím vás láká „lehká múza"?

Ptáte-li se na můj vztah k operetě, musím říci, že je kombinován s mou láskou k mnoha malířům, které lákalo a inspirovalo divadelní nebo cirkusové prostředí. Patřil k nim Edgar Degas nebo Henri de Toulouse-Lautrec. Opereta byla ve své době nejrozšířenějším druhem zábavy, který si udržel laťku i v dobách chmurnějších. Nabízela lidem rozptýlení i ve vážnějších časech a vždy je dokázala potěšit. Mám také rád Johanna Strausse jako osobnost, byl to prý nesmírně šarmantní muž, který dá se říci také otevřel takové ty tajné dveře směrem do opery.

Podnikáte rád výpravy do světa Thálie?

Divadlu se věnuji tak jednou za dva roky. Myslím, že bych to ani vzhledem ke svému vytížení, zejména co do ilustrací ani vícekrát nezvládl. Nemám moc rád modernizaci divadla, a doslova nenávidím, když třeba vidím nějakou inscenaci, například Hamleta, kde titulní postava má na sobě džíny a jezdí na kole. Pokud člověk inscenuje jakékoliv dílo, které je zasazeno do určité doby, musí se s tím výtvarně počítat a ta doba se na jevišti pak musí promítnout…

Scházíme se v čase předvánočním. Na co jste se těšil, že najdete pod stromečkem, když jste byl kluk?

Lidi někdy říkají, že už mají Vánoc plné zuby. Ale tyto svátky mají svoje kouzlo, a jenom „člověk hrubé provenience" se nevnoří do jejich kouzla. Samozřejmě s dětmi je to ještě o něco lepší, barvitější. Vánoce jsou jakýmsi vyvrcholením roku. Ale nemyslím v tom přejídání. A pak také piju celý rok, tak proč bych pil na Silvestra (úsměv na tváři Adolfa Borna)?

Vzpomínáte si na svůj první dárek, který jste dostal k Vánocům?

Na ten první si kupodivu nevzpomínám. Ale když mi bylo asi deset let, dostal jsem knihu, a to už byl tehdy dárek, dneska se to bere zcela normálně. Byla to kniha Robinson Crusoe, která byla ilustrovaná barevnými linoryty, což jsem tehdy ještě vůbec nevěděl. Teprve mnohem později ve škole jsem si osvojil tyto techniky. Ale je zajímavé, že už tehdy mezi deseti až dvanácti lety jsem věděl, co bych chtěl v životě v budoucnu dělat: ilustrovat knížky. A když se mi ten sen podařilo naplnit, tak je to bezvadné.

Jak slavíte Vánoce?

Tradičně. U nás se schází celá rodina, dcery přijedou ze světa. Moje žena peče mnoho druhů cukroví, někdy si i zazpíváme, třeba i falešně. Pobýváme v Praze, někdy zajdeme na koncerty a je to čas zklidnění…

Jste známý ilustrátor, hodně cestujete, máte ještě před sebou nějaké sny?

Jsem nadšen, když se dozvím, že ve Vídni je nějaká nová velká výstava. A třeba v rozhlase poslouchám, když někteří naši občané hovoří právě o Vídni či Salcburku jako o „naší širší vlasti". Ano, používají právě tento termín. Já, jako zastánce monarchie, jsem tento přívlastek užíval už dávno. A co mě baví, a na co se vždycky těším, jsou právě ony krátké výlety právě na výstavy do Vídně. Ne, žádná letní odpočinková dovolená, ale zájezdy tak na tři dny, protože více času člověk nikdy nemá. Tak se rád podívám také do Paříže, Mnichova a dalších měst, právě jenom na pár dnů. Spojení krásné výstavy a dobrých hospod je vždycky ideální. Takže to jsou moje sny, které si plním.

Adolf BornJste příznivec monarchie. Vyměnil byste Vídeň za Prahu coby trvalé bydliště?

Nejsem si jist, zdali by to byla Vídeň. Vybral bych si určitě Tyrolsko, ale musel bych tam mít staré obrázky z Istanbulu, protože Vídeň, Salcburk to je naše stará vlast, ale Istanbul je už trochu dále, ale moc rád tam jezdím za svými přáteli. Zjistil jsem totiž, že Turci mají podobnou mentalitu a stejný smysl nejen pro humor, ale také nepořádek jako my Češi. V tom jako bychom byli sbratřeni. Rozdíl je pouze v tom, že v Istanbulu mohou drobní prodejci nechat svůj krámek třeba chvíli bez dozoru, jdou na kávu nebo se vyčurat a nic se jim neztratí. U nás, bohužel, by jim všechno ukradli… Takže podstatné rozdíly přesto najdeme.

Jak jste se vůbec stal monarchistou?

Monarchistou jsem se stal ze dvou důvodů. Předně je to zahaleno trochou romantiky, co bychom si nalhávali. Doba minulého režimu byla velmi fádní, a proto vzpomínka na monarchii člověka udržovala v tom, že ještě není všechno ztraceno. Ale je to, bohužel, už jenom romantická vzpomínka, neboť pokud se týká morálky, jde všechno velmi dolů. Ale, bohužel, není to jenom u nás, ale je tomu tak i v celé Evropě. Národy drasticky hloupnou. Vždyť ještě za první republiky měli lidi zájem o všechno. A ani když nebyli vzděláni, tak hovořili svým způsobem rozumně a vlastně velmi inspirativně. To zmizelo, takže nás čeká chmurnější budoucnost.

A neidealizujeme si někdy tu naši představu o monarchii?

Myslím si, že ne. Vždyť lidé se sami zajímali často až o banální věci. Už třeba při strojení stromku, kdy používali zralé či nezralé ovoce, a třeba přitom se z nich stali alespoň na chvíli umělci. A to zmizelo, když dneska koupí někdo umělý stromek s umělými svíčkami, tak to je rána do zad.

Pokud vím, milujete baroko a secesi. Jak nahlížíte na současné umění?

V každé době najdete malíře, sochaře, kteří vytvoří kvalitní díla. Ale vznikají i taková, jak já říkám, jenom tak „hozená na plátno", o jejichž hodnotách mohu pochybovat. Ale pamatuji dobu za minulého režimu, kdy jsem jezdil na skok do Paříže a chodil jenom vyloženě po výstavách se současným uměním a říkal jsem si: To staré, to má čas. Ale teď jsem se ocitl v situaci, kdy je tomu naopak. I názory se mění, a jakmile člověk stárne, stává se konzervativní. To je skutečnost, která nastává od padesátky výše. Do padesátky je život dětský, teprve potom můžeme hovořit o tom, že člověk zraje, to už o něho nepečují rodiče… (úsměv).

A jak se cítíte nyní, v té „vaší adolescenci"?

Teď se cítím dobře, je fajn, že mohu dělat nepřetržitě, že mi zdraví celkem funguje kromě drobných neduhů. Teď už se dívám na dva faktory na zdraví a práci. Zdraví se týká širší rodiny a práce se týká mě.

Mach, Šebestová to jsou jen namátkou dvě vaše oblíbené postavičky, ale je jich mnohem více. Nezdají se vám třeba v souvislosti s nimi nějaké hrůzostrašné sny, které se třeba promítnou do postav, jak tomu bylo v Hrůzostrašných pohádkách pro malé strašpytlíky?

Když ilustrujete pohádky, musíte je číst několikrát. Dospěl jsem k tomu, že mě některé pohádky dokonce dojímají, jak hezky skončí. Asi před dvěma lety jsem dostal nabídku, jestli bych nechtěl pokračovat v Machu a Šebestové v duchu současných nových médií, ale to jsem rezolutně odmítl. Řekl jsem: To byste se museli zeptat nejdříve Miloše Macourka, ale ten už je v tom pohádkovém nebi a bez jeho svolení bych neudělal ani tečku. Moderní ztvárnění Macha a Šebestové, včetně jejich použití na reklamu, je pro mě nepředstavitelné. Je to uzavřená kapitola. Miloš Macourek byl nejenom spolupracovník, ale můj veliký kamarád.

Čím si udržujete v sobě klukovskou hravost?

To je náturou. Výtvarníci se dělí na dvě kategorie. Jedna z nich má starosti, co se stane s lidmi, vybírají si i chmurné náměty. Těch je polovina. A ta druhá pracuje s humorem. A my, kdo s tím humorem pracujeme, to máme v životě lehčí.

Diskutujete o umění se svou dcerou, která také maluje?

Kdysi jsem chtěl, ale zjistil jsem, že to v ní budí takový odpor, aby se otec do něčeho pletl. Je to asi to nejnebezpečnější, co může být, nebo potom je otec zavržen a nikdy o ní nesmím hovořit ani v rozhovorech s novináři. Ale nakonec jsme se spřátelili, neboť to dodržuji…