Bizar, řekne si možná někdo také při pohledu na otisk Jana Turnera ve volyňské funerální galerii. Nicméně již věta Potlačená hrůza ze smrti způsobuje vleklou smrt zaživa, kterou zvěčnil na zdi, mluví jasně.

Obrazově oči jako první připoutá socha robota, ležícího na katafalku. Je to Turnerova improvizace na místě samotném, sestavil ho z plechových dílů vzduchotechniky, které našel poblíž. Posloužil mu jako metafora: někdy umíráme zaživa, mechanicky odžíváme život, 
v němž chybí emoce a odvaha.

První malé smrti

„Mnohdy se soustředíme jen na holé přežití a zapomínáme, že svět může být krásný a že jde o víc než z práce do práce 
a kolik mi kdo dá. Robot vypadá dětsky, protože poprvé začne člověk umírat v dětství, kdy dochází k prvním malým smrtím fantazie," říká Jan Turner, který absolvoval AVU 
v ateliérech Huga Demartiniho, Vladimíra Kokolii a Milana Knížáka.

Smrt pojímal z různých stran. S kurátorem Janem Freibergem dovezli do síně například na 50 drobných náhrobků z ytongu, které složili u stěny. „Pomníky jsou podobné jeden druhému, což přeneseně znamená, že ve smrti jsme si všichni rovni, i přesto, o co se v životě snažíme. Vyznění je jemné – s vědomím konce můžeme být jemnější k sobě i k ostatním," naznačuje umělec.

Na stěny galerie namaloval dvě figury: malou holčičku 
a siluetu se zvýrazněným srdcem. První malba je odhodlané dítě, které zemřít za živa zatím nehodlá. Stín s dírou na srdci symbolizuje někoho, kdo odešel ze světa, a ztráta zanechala stopy v srdcích včetně toho jeho.

Nápis Next text odkazuje 
k záhadné budoucnosti a k tomu, jak mizí bohatství jazyka. Upozorňuje, jak kolem nás bují podivná 'přitroublá' angličtina. „Z komerčních popudů ovládla veřejný prostor a zmizela lokální síla toho, že popisujeme věci, jak nám zobák narostl. Zbavuje nás schopnosti mít radost z našeho normálního malého konání, zbavuje nás přirozené hrdosti a vede k tupé poslušnosti diktátu toho nejsprostšího způsobu obchodování," míní Jan Turner, jenž se živí jako masér a tesař.

Na sloupy nalepil dva papíry s kódem, chytrý telefon je přečte a na internetu si divák prohlédne dvě krátká videa. Jedno s názvem Role a druhé Les, v něm se symbolicky – nad rolí toaletního papíru – zamýšlí nad tím, jak nakládáme se svou rolí životní.

Jan Freiberg připouští, že výstava Mistrovství života je komplikovaná metafora a autor patří k těm hůře čitelným. „Některé jeho práce působí, jako by si jako dítě v koutě mumlal cosi pro sebe a nezáleželo mu na tom, zda někdo porozumí," uvedl kurátor.

Farář: Je to úpadek

Objevily se již také záporné reakce, první ještě před sobotní vernisáží. Farář Petr Misař napsal, že umělci jako on, Kokolia či Knížák přispívají k úpadku českého umění a že jeho umění je nesmysl. „Současné neumění neuznávám, je 
k zblití. Prozrazuje krizi a bezduchost dnešní doby. Vraťte se 
k hodnotám, mějte víru, neživořte, tvořte, pozvedejte ducha, dobro a krásno!" vzkázal Turnerovi.

Je na divácích, aby se rozhodli. Jan Turner říká nyní hřbitovní galerii Freibergova mučírna – kurátor záměrně mačká z umělců odpovědi na nejtěžší otázky. Někteří se ve smuteční síni i opijí, Jan Turner si dal postupně jen pět plzní.

„Zdejší pobyt mě dovedl k tichu, k hlubšímu prožitku, zjistil jsem, že místo nutí člověka nebýt laciný," dodal. A laciné jeho Mistrovství života není ani náznakem.

Galerie Nashledanou
- První česká galerie sídlící na hřbitově otevřela 5. června 2010 ve Volyni na Strakonicku. Vznikla v nikdy nedostavěné smuteční síni z 80. let na vrchu Malsička.
- Opuštěná budova z roku 1987 nadchla kurátora Jana Freiberga. Rozhodl se, že ze síně smuteční vytvoří síň výstavní. Na vernisážích se podávají stylově rakvičky se šlehačkou, kurátor vybírá umělce, kteří mají blízko k romantickému uvažování či tematice konce a zániku. Již se zde představili Josef Bolf, Martin Zet, Tomáš Vaněk, Marie Blabolilová, Jiří Thýn i Ondřej Maleček.
- Hřbitovní galerie letos sice nedostala na provoz grant od ministerstva kultury, přesto pokračuje v činnosti. Finančně ji podporuje volyňské muzeum.