Ministr kultury Lubomír Zaorálek se vám omluvil za odvolání z funkce GŘ v Národní galerii. Překvapilo vás to?
Nepřekvapilo mě, že policie odložila Staňkova trestní oznámení. Od samého začátku mi bylo jasné, že jde o vykonstruovaná obvinění, na jejichž pozadí byla cítit úporná snaha jejich duchovního otce o záchranu politické kůže. Obhájcem se mu pak, po dobu jeho významu úměrně krátkou, stal sám pan prezident, který v ministrovi Staňkovi nalezl ohebný nástroj mocenských rozmarů. Již po pár týdnech však byl Staněk puštěn k vodě.

Ale překvapilo mě, že se český stát ústy ministra kultury Zaorálka za toto neopodstatněné odvolání provedené navíc s ministerstvem orchestrovanou dehonestující kampaní omluvil. Vlastně by to mělo být v právním státě samozřejmostí, v Čechách se ale takovéto věci stávají spíše vzácně. Takže klobouk dolů.

Je to zadostiučinění?
Žádné zadostiučinění nemůže tuto křivdu plně narovnat. Nejdříve na Vás vylejou kýbl splašků za halasného povyku těch, kterých jsem se zřejmě někdy dotknul (možná i nevědomky), zpřetrhal léty petrifikované klientelistické struktury anebo zhatil nadějné obchodní zájmy. Jak rádi se pak přidávali k tomuto Staňkovu volání a ochotně se nabízeli do služeb nových „pofajtovských“ pořádků. A po dlouhém roce se ukáže, že to všechno byla jenom taková svévolná hra s jedním nepohodlným kunsthistorikem.

Po tom všem nemůže být omluva nic víc než morální satisfakcí. Ano, to rozhodně není málo v situaci, kdy je v sázce dobré jméno a profesní pověst. Aby však byla rehabilitace dokonána, musela by následovat nabídka k návratu na původní místo. To zatím nenastalo a nejsem si jistý, že vůbec kdy nastane. Omluva tedy ano, ale přece za ní nelze jednoduše udělat tlustou čáru – vše zapomenuto a začínáme nanovo.

Zvažujete žalobu?
Stát se omluvil, nemám už v úmyslu ho žalovat. S advokátem ovšem prověřujeme možnosti právních kroků vůči konkrétním osobám za pomluvu a křivá obvinění.

S jakými pocity jste před rokem opouštěl svůj post v Praze?
Ve stavu naprostého šoku. Nic takového jsem nečekal. Na ministerstvo jsem byl pozvaný narychlo den předem s tím, že ministr by se mnou rád „něco probral ještě před tím, než odletí s prezidentem do Číny“. A onen hlas z ministrova kabinetu se mě ještě optal, zda budu mít čas o několik týdnů později, že mě údajně ministr žádá o účast na schůzce s nějakým pro mě neznámým člověkem. Tento termín jsem si tedy poslušně zapsal do kalendáře nic netušíc, že šlo pouze o zástěrku pravého důvodu mého matiné v Nostickém paláci. Bylo mi sice podezřelé, že po dlouhých chodbách barokního paláce ten den nějak zmateněji než obvykle pobíhali různí úředníci, nicméně jejich kmitání jsem si nevysvětloval svojí maličkostí. Jak moc jsem se mýlil, mi došlo až v okamžiku, kdy mi ministr s tváří připomínající spíše zrající rajské jablko podával nějaký papír a třesoucím se hlasem mi oznamoval, že to musel udělat, protože jsem prý zklamal jeho důvěru… Zdálo se mi dokonce, že byl z vzniklé situace hodně vyplašený, možná více než já a nevěřil si.

Nijak přesvědčivě nepůsobil ani v médiích.
Domů jsem šel s papírem v ruce od pana docenta Staňka jako v mátohách. Až z televizní obrazovky jsem se dozvídal, co jsem to vlastně provedl a jaký jsem lump. Nevěřil jsem vlastním uším a jen okamžitá výpověď na stole přede mnou mě srážela do velikonoční reality. Z televize se linula jedna lež za druhou a bylo mi jasné, že prosté vypnutí přístroje, jindy tak osvobozující, mi tentokrát moc nepomůže.

Obrovskou vzpruhou byla blesková reakce bezmála padesáti kolegů ze světových muzeí, kteří se ihned zorganizovali na moji podporu. Stejně tak mi hlavu nad vodou udrželo deset tisíc podpisů pod peticí odsuzující ministerskou svévoli. Tuto situaci bych ovšem býval nezvládl bez setrvalé opory a neochvějné důvěry mojí rodiny a vzácných přátel.

Zdálo se mi, že jste se málo bránil.
Netušil jsem, co si ještě Staňkovi služebníci vymyslí a jak na to mám reagovat. Teprve později jsem si na základě získávaných informací dokázal rekonstruovat pozadí mého odvolání. Zarážejícím přitom bylo, že ani vysocí úředníci na ministerstvu kultury ještě řadu dní poté nebyli schopni dohledat jakoukoliv písemnou stopu ke Staňkovu překotnému rozhodnutí. Ukázalo se, že tento krok byl připravován mimo ministerský úřední aparát. Nenašel se ani právní posudek advokáta Bruny, o kterém Staněk veřejně hovořil a dokonce z něj i citoval.

Na žádost o jeho předložení ministerstvo dokonce sdělilo, že ho nemůže poskytnout, protože neexistuje  v „materializované“ (sic?) podobě. A bez komentáře raději ponechávám informace od očitých svědků, kteří potvrzovali, jak na palubě letadla letícího pár dní poté do Číny prezident Zeman s ministrem Staňkem oslavovali.

Sledoval jste alespoň na dálku z Berlína další vývoj v Národní galerii? Co si o krocích prozatímního vedení myslíte?
V prvních týdnech jsem se o situaci v Čechách programově nezajímal. Byl jsem lidsky zklamaný z toho bezpráví a navíc někteří spolupracovníci začali podle rčení „kam vítr, tam plášť“ ochotně sloužit novému pánovi. Jistě, nové koště se hned uvedlo vyhrožováním, že veřejně projevená kritika bude mít za následek osobní postih. Nepředpokládal jsem silnou vlnu loajality, natož stavění barikád na mojí obranu, ale někdejší kolegové přece jenom občas mohli do odsudků vnést věcnější hledisko. A tyto hlasy chyběly, zvláště v situaci, kdy jsme se společně dnes a denně potýkali s neblahými důsledky manažerských pochybení mých předchůdců: zděděné koncepční materiály byly fragmentární a směšné, pokud se vůbec za takové daly označovat, zastaralá a nefunkční byla organizační struktura, rozvolněná pracovní morálka, galerii zatěžovaly nevýhodné smlouvy, neexistoval žádný výstavní plán, natož pak atraktivní, galerie postrádala vizuální identitu, nedostatečná byla aplikace digitálních technologií, zcela chyběly sponzorské peníze a jinde běžné členské programy na podporu lokálního publika.

Epizoda pana Morávka tedy nestojí za řeč a stávající prozatímní ředitelka Anne-Marie Nedoma má zase situaci ztíženou probíhající pandemickou krizí. Samozřejmě vnímám bolestně třeba škrtání výstavního programu, který se do podstatné míry stále ještě opírá o projekty zahájené za mého vedení. V řadě jiných projektů se nepokračuje, nebo byly zcela zrušeny.

Čeho ze svých zrušených projektů nejvíc litujete?
I přes usilovnou snahu ministra Staňka a jím pověřeného ředitele Morávka zaretušovat škody způsobené služebným rozhodnutím, došlo v galerii k náhlému přerušení, mnohdy i zastavení projektů, na nichž jsme intenzivně pracovali. Ztráty by se jistě nechaly i finančně vyčíslit: v reakci na moje odvolání například odstupovali sponzoři a zastavila se slibně rozjetá jednání o nových partnerstvích. Pro budoucnost galerie ovšem mnohem důležitější je narušení institucionální důvěry na domácí i mezinárodní scéně.

V první řadě byla zastavena rozjetá transformace Veletržního paláce v moderní sídlo umění 20. a 21. století. Byly zastaveny anebo v lepším případě „odsunuty“ revitalizační projekty na dalších budovách NGP, např. v klášteře sv. Anežky České, který se podařilo proměnit v Pražany vyhledávanou lokalitu s atraktivním letním kulturním programem „Anežka life!“. K tomu zde mělo vzniknout odpovídající hygienické zázemí, ubytovací kapacity a ateliérové byty pro rezidenční pobyty umělců, vše vyprojektováno se stavebním povolením. Dotažený není ani rozsáhlý projekt rehabilitace tří hradčanských paláců.

Současně s otevřením nové expozice starých mistrů se mělo vodním dílem a zelení zútulnit nádvoří Schwarzenberského paláce, měla se otevřít pozoruhodná celoskleněná kavárna na jeho jižní terase od Evy Jiřičné a navazující prostory nového knihkupectví. Neřeší se ani plánované vylepšení návštěvnického zázemí v přízemí Salmovského paláce, který je od prosince loňského roku prázdný, neboť zde nepokračuje výstavní cyklus SalmModern, v jehož rámci se zde měly v ročních intervalech střídat přehlídky zahraničních sbírek moderního a současného umění vždy v dialogu s českou, resp. východostředoevropskou výtvarnou scénou. Pokračování cyklu bylo domluveno s vídeňskou Albertinou, ale rakouští kolegové to po mém odvolání zrušili.

Prázdná již takřka celý rok zůstala Valdštejnská jízdárna, ostatně nejlepší výstavní prostor používaný galerií. Kromě jiného i proto, že byl zrušen široce založený badatelsko-výstavní program představující asijskou hmotnou kulturu, připravovaný ve spolupráci s předními světovými muzei.

Praha tak přišla o prestižní výstavu starého severoindického dvorského umění, která před tím sklízela úspěchy v severoamerických muzeích a české zastavení bylo jediným na evropském kontinentě. Nebude ale ani přehlídka nejlepší světové sbírky islámského umění z majetku rodiny emíra z Kuvajtu, jejímž smyslem bylo přispět k empatičtějšímu vnímání rafinované arabské kultury. A mohu jenom doufat, že se ještě podaří zachránit výstavu představující světový buddhismus, která byla připravována ve spolupráci s renomovaným Rietberg Museum v Curychu.

A zastavil se samozřejmě i pro české prostředí významný partnerský projekt mezi pražskou NGP a pařížským Centre Pompidou. Ten měl umožnit nejen výměnu uměleckých děl oběma směry, ale i společnou přípravu výzkumných a výstavních projektů, pořádání konferencí a odborných seminářů, jakož i výměnné rezidenční pobyty českých umělců.

Padne-li nabídka k návratu do Prahy, přijmete ji? Nebo za jakých okolností byste byl ochoten vstoupit znovu do výběrového řízení, jež je vyhlášeno?
Odpovím Vám na to otázkou: mám za nynější situace opět osvědčovat svojí kvalifikaci a soutěžit o místo, z něhož jsem byl neoprávněně a bezdůvodně odvolán? Stát mě nejdříve na základě nepřesvědčivých a zmanipulovaných důkazů vyhodí, podá dvě trestní oznámení a spustí pomlouvačnou kampaň s cílem mě po všech stránkách poškodit.

Policejní prošetřování pak prokáže, že uváděné důvody byly vykonstruované a nemající oporu ve skutečném stavu věcí, jinými slovy prokáže se moje nevina. Stát se následně omluví, že mě bezdůvodně odvolali a poškodili mojí osobní čest i profesní pověst. A nyní se mám znovu o „moje“ místo ucházet ve výběrovém řízení?

Tak to přece nemůže fungovat!! Bezpráví nemůžeme jenom tak zalepit náplastí a tvářit se, že je už vlastně všechno v pořádku. Pan ministr Zaorálek, jehož omluvy si upřímně vážím, ohlásil, že jsme zakopali válečné sekery… To ale neodpovídá situaci, já jsem v ruce žádnou neměl, nikdy jsem se státem nebojoval, ba naopak, já mu sloužil. Byl to právě stát v osobě pana Staňka, kdo na mě loni na Velikonoce sekeru vytáhl.

Jsem připraven si sednout k jednacímu stolu a vše s panem ministrem podrobně rozebrat, jsem připraven přispět k tomu, aby Národní galerie měla lepší podmínky pro svoji budoucnost, aby mohla veřejnosti nabízet i nadále atraktivní programy, aby po Staňkově zákeřném faulu znovu ožila na domácí i mezinárodní scéně. Návrat tedy ano, ale rozhodně ne za každou cenu!
 
Jaké kroky by podle vás mělo ministerstvo udělat, aby se do budoucna zamezilo nedůstojnému odvolávání šéfů PO podle toho, jaký ministr je zrovna na tomto postu a komu se chce zavděčit?
Jedinou smysluplnou cestou z této tristní situace je úprava právního prostředí tak, aby umožňoval přechod stávajících státních příspěvkových organizací do režimu veřejnoprávních institucí. O tom se sice hovoří již desetiletí, dosud se ale konkrétním krokům každá politická garnitura vyhnula. A udržování stávajícího stavu je špatným signálem pro kulturu v České republice.

Tato změna by s sebou přinesla kromě jiného zřízení správních rad, tedy odborně kvalifikovaného orgánu s jasně vymezenou (spolu)zodpovědností, v jejíž kompetenci je nejen schvalování strategických materiálů a ekonomických rozvah a výsledků, ale též jmenování a odvolávání ředitelů.

Dále by zaručila instituci i dlouhodobě stabilní výši státní podpory, umožnila by mnohem efektivnější hospodaření, zejména by přinesla možnost vstupování do obchodních vztahů, což by v důsledku navýšilo podíl vlastních příjmů v celkové ekonomice instituce a snížilo očekávání finančních prostředků ze státní kasy. V neposlední řadě by umožnila nastavení vlastního mzdového systému, nezávislého na tarifních tabulkách, který lépe zajistí tolik potřebnou motivaci a diverzifikaci odměňování zaměstnanců.

Je jisté, že pandemie se na české kulturní scéně negativně odrazí, minimálně ve finanční sféře. Bude podle vás možné pokračovat případně ve vizi, jakou jste v NG nastartoval?
Dopady na kulturní scénu samozřejmě budou, zejména v oblasti jejího financování. Odhady však bude nutné diverzifikovat. Neočekával bych tak velký tlak na snižování veřejných investičních výdajů, ty byly poměrně nízké i před epidemií. Takže při nejhorším se nic nezmění. Do ohrožené kategorie ale spadají rozpočty provozní a mzdové, zde stát asi bude nucen utahovat kohoutky minimálně na pár let.

O to důležitější by ale bylo přijmout nová pravidla hospodaření, která by umožnila institucím navýšit podíl vlastních příjmů. Bylo by také na čase, aby stát přistoupil k systémové podpoře kulturního sektoru, například atraktivními daňovými benefity pro ty, kteří se rozhodnou kulturu podpořit. Nemuselo by se přitom vymýšlet něco zázračně nového, tento způsob systémové podpory funguje ve státech Evropské unie i USA v různých formách běžně.

Jak reálná je v tomto ohledu plánovaná rekonstrukce Veletržního paláce (o níž současná ředitelka NG paní Nedoma loni prohlásila, že není z finančních důvodů na místě)?
Architektonická proměna Veletržního paláce se nemůže dlouze odkládat. Její součástí totiž je i nutná obměna veškerých technologií. Bez toho se může jednoduše stát, že jednoho dne NGP bude muset Veletržní palác zavřít z důvodů havarie vzduchotechniky či vody.

Některé části paláce jsou již dnes s ohledem k tragicky zanedbanému stavu nepřístupné, jako třeba atraktivní střešní terasy. A to nemluvím o neekonomické energetické náročnosti provozování budovy, jejíž technologie odpovídají době jejich pořízení, totiž 80. letům minulého století.

České výtvarné scéně bohužel stále chybí důstojná budova.
Ano, zasluhuje si nesporně moderní stánek odpovídající aktuálním světovým standardům pro veřejné muzejní budovy. Takový ostatně v Čechách zatím není. Pandemie pak jen může vyostřit koncepční rozvahy o filozofii veřejných muzeí. Dotazování se po tom, komu a jak má současné muzeum sloužit, potažmo jak má vlastně vypadat, získají tak nevyhnutelně na aktuálnosti. To může pozměnit směr uvažování i o architektonické povaze a smyslu transformace Veletržního paláce. Potřebuje dnešní společnost další exkluzivní „výkladní skříň“ pro umění sloužící povětšinou úzkému okruhu movitých elit, anebo se vydáme spíše cestou otevřeného veřejného prostoru napojeného na městské prostředí volně přístupného všem?

Nejde jen o rozhodnutí, ale také o zafinancování…
Jistě, takové rozhodnutí má dalekosáhlý vliv, také na nákladovost těchto projektů, což názorně ukazuje rozbouřená debata kolem County Museum of Art v Los Angeles. Zde proti sobě stojí studie vynikajícího Petera Zumthora na velkolepou a pochopitelně i drahou novostavbu na místě zbořených muzejních budov a koncepčně protichůdné a lacinější návrhy stavějící na dalším využívání existujících muzeí a jejich architektonicko-urbanistické sjednocující úpravě. Ano, nejspíše bychom dnes tíhli k tomu druhému řešení. To ale následně souvisí s artikulovanější potřebou demokratizace přístupu k umění, například doporučenými či bezplatnými vstupy.

Jak v tyhle složité dny podporuje německá vláda domácí kulturu a v čem se liší od situace u nás?
Německo je svým politickým uspořádáním federalistickou strukturou, což s sebou v řadě oblastí přináší rozhodovací svrchovanosti jednotlivých zemí. A k nim patří i kultura. Proto se i přístupy budou podle zemí lišit. Na federální úrovni se domlouvá řekněme základní metodika, jejíž rozpracování je pak v rukou zemských vlád a místních samospráv.

Federální rozpočet uvolnil značné finanční prostředky na podporu samostatně výdělečně činných osob, mezi něž se počítá i velká část v kultuře činných lidí. Peníze od podání jednoduché žádosti přicházely na konta žadatelů nejpozději do tří dnů. Konkrétně v Berlíně šlo o jednorázovou nevratnou pomoc ve výši 5000 € a navíc z federálních prostředků bylo možno žádat o dalších 12000 € na pokrytí mandatorních nákladů. Tato opatření pomohla řadě soukromníků a menším uměleckým provozům, jako např. galeriím. V současnosti se připravuje rozsáhlý program na záchranu specifické a značně členité berlínské kulturní scény, zaměřený zejména na podporu těch nejpostiženějších odvětví, u kterých s ohledem na nutnost dodržování hygienických nařízení není myslitelný v blízké budoucnosti návrat do normálního provozu, tzn. těch několika stovek klubů, divadel, oper a koncertních sálů apod. Státní, zemské či městské kulturní instituce nemají důvody k obavám, vyrovnání finančních ztrát mají zaručené, mnohdy i další peníze nutné pro ověřování nových prezentačních modelů pro budoucnost. A samozřejmě zcela adresná je podpora hlavních protagonistů, umělkyň a umělců, kteří z ní mohou hradit výdaje na ateliéry a nájmy a vyrovnávat si odpadlé či snížené honoráře.

Zaznamenala jsem i podporu od Angely Merkelové.
Kancléřka 10. května zdůraznila zásadní význam kultury a svobodné umělecké tvorby pro zdravé sebevědomí společnosti a doprovodila to příslibem setrvalé podpory „široké a rozmanité kulturní krajiny“ v Německu. „Naši občané čekají na to, až budou moci opět live navštěvovat vaši kulturní nabídku. Do té doby se vás pokusíme, tak dobře jak jenom to půjde, podporovat skrze vládní programy, ale i skrze to, že budeme říkat, jak důležití pro nás jste,“ prohlásila kancléřka.

Takhle empatický postoj ke kultuře u nás moc nevidím…
Přitom by třeba výtvarným umělcům v Čechách nesmírně pomohlo vytvoření cílených finančních programů pro nákupy jejich uměleckých děl do veřejných sbírek. To se děje pouze sporadicky a například české nejdůležitější muzeum umění, Národní galerie Praha, nemá dosud vytvořený a státem garantovaný přísun peněz na systematické dokumentování současné výtvarné scény, ačkoliv to patří k jejímu hlavnímu poslání. V Čechách kromě zodpovědného ministra také nikdo z čelních představitelů státu kulturu nepovzbudil, spíše naopak. Škoda.

Předpokládám, že máte jako uměnímilovný člověk kvůli karanténě kulturní absťák. Kam se v nejbližších dnech chystáte?
Ano, to mám. Každopádně si chci prohlédnout výstavy k Raffaelově výročí v berlínské Gemäldegalerie a zajdu si do oblíbené sbírky klasiků moderního umění v Muzeu Berggruen u nás v Charlottenburgu. A jakmile bude hezké počasí, vydám se za současným uměním po berlínských soukromých galeriích…