Vladimír Rösel je dalším z ředitelů příspěvkové organizace, kterého ministryně kultury odvolala v poněkud nečekanou chvíli. Byla jedním z důvodů i špatná komunikace pana ředitele s rezortem kultury?

Národní galerie není paralyzována, máme schválený plán činnosti, výstavní plán, rozpočet na tento rok a připravujeme se na rok 2014. Pracujeme na restrukturalizaci, řešíme církevní restituce. Právě skončila úspěšná přehlídka české moderny v jihokorejském Soulu, výstavu navštívilo na šedesát tisíc lidí. Tento týden nás čeká vernisáž výstavy belgické a holandské romantické malby 19. století v Salmovském paláci za účasti ministrů zahraničních věcí České republiky a Nizozemska, za tři týdny otevíráme úžasnou výstavu Jana Křížka a jeho českých i francouzských souputníků ve Valdštejnské jízdárně. Národní galerie otřesena není, někteří jednotlivci možná ano. Rozhodnutí ministerstva nás překvapilo, myslím všechny, nejen Vladimíra Rösela. Pravdou je, že ne ve všem si s ministerstvem porozuměl. Nedohodli se například na střednědobé koncepci rozvoje Národní galerie, kterou vedení rezortu řediteli dvakrát vrátilo. Poslední přepracovanou verzi má ministerstvo na stole od konce února.

Zato přišlo odvolání ředitele, což je už takový ministerský folklór. Vladimír Rösel byl nicméně od začátku považován za krizového a finančního manažera. Vnímal jste ho také tak? A prospělo to podle vás galerii alespoň v číslech?

Ano, Vladimír Rösel se soustředil především na ekonomickou oblast. Koneckonců, jmenoval jej ministr Jiří Besser, a to byl především manažer. Za daného stavu věcí to byl logický krok, galerie měla dluhy a Vladimír Rösel na jejich umoření hodně zapracoval. Brzy po nástupu byl nucen řešit i jiné problémy, jako třeba kauzu Diag Human s obestavením našich zápůjček v Rakousku a podobně.

Podařilo se mu během jeho období navázat lepší vztahy s pracovníky galerie – kteří jej zpočátku také považovali jen za manažera, který má málo galerijních zkušeností?

Jak kde a jak s kým, přece jen přicházel z odlišného prostředí. Každopádně ale byla znát oboustranná snaha. Ono se taky jistě lépe komunikuje, máte-li pro své kolegy dobré zprávy. Ale těch my jsme za poslední dva roky příliš mnoho neměli. Méně peněz na provoz, na výstavy, na platy, na správu sbírek i budov, o které se – jako o státní majetek – Národní galerie stará. Větší tlak na vlastní výnosy ze vstupného, z pronájmů, hledání sponzorů. Pro žádnou kulturní instituci není jednoduchá doba.

Co se podle vás za Vladimíra Rösela povedlo?

Určitě zde byly úspěšné výstavy: holandské malířství ve Šternberském paláci, Ostrovy odporu a retrospektiva Theodora Pištěka ve Veletržním paláci nebo Cesta k Amorfě – expozice z díla Františka Kupky v nově otevřeném Salmovském paláci na Hradčanech. A především Jakub Schikaneder ve Valdštejnské jízdárně, který měl rekordní návštěvnost.

Když se podíváte na způsob, jakým ministerstvo poslední roky zachází se svými příspěvkovými organizacemi, je podle vás dostatečně kompetentní?

Na ministerstvu jsou lidé, kteří jsou odborníky, znají problematiku a lze s nimi komunikovat. Otázka zní, zda forma příspěvkové organizace bude pro instituce typu Národní galerie do budoucna vůbec udržitelná. Je to věc, o které by moudří politici měli začít diskutovat.

Ministerstvo už oznámilo, že jmenuje konkrétního člověka, bez konkurzu - jako tomu bylo v Národním divadle. Kdo by byl pro galerii dobrým šéfem? Odborná veřejnost mluví o Jiřím Fajtovi, který byl mezi kandidáty v minulých výběrových řízeních, má podle vás šanci?

Ředitel Národní galerie by měl mít schopnost dobře a srozumitelně komunikovat dovnitř i navenek. Měl by dokonale znát problematiku příspěvkové organizace a musel by se umět podřídit diktátu rozpočtových omezení. Jistě by neškodilo, kdyby byl současně i odborníkem s mezinárodním přesahem a kontakty. Na druhé straně by to ale musel být člověk s vnitřní sebekázní, který by dokázal potlačit vlastní ambice ve prospěch celku. O konkrétních jménech mi nepřísluší spekulovat.