Držitelka různých literárních cen (Magnesia litera, Zlatá stuha) a autorka knih Julie mezi slovy, Proměněné sny nebo Sítě se světu mládeže věnuje často. Kromě knih píše pro Českou televizi scénáře k pořadům pro děti a mládež, má na kontě i cyklus Hajaja pro Český rozhlas. Její dva synové hrají florbal, a tak se tento svět promítá i v nové knížce.

Vaše nová kniha je o teena-gerech, které baví florbal, řeší první lásky, ale i další problémy rodinných vztahů, věku a sportu. Byla to inspirace z rodiny?

Prostředí florbalu jsem si vybrala asi opravdu díky synům, kteří jsou florbalisté v TJ Znojmo a kteří mě trochu vtáhli do tohohle světa. Zjistila jsem, že je to strašně fajn sport, který baví kluky i holky, a později jsem začala sama i trochu hrát. A svět dospívajících? Jsme taková otevřená domácnost, takže za syny pořád někdo chodí, dokonce se občas někdo z těch puberťáků se mnou i baví, a tak nějak mimoděk jejich svět nasávám a vlastně se mi líbí. Od toho je už jen krůček k tomu vymyslet si příběh.

Termín „lajna" má v knize nějaké další významy?

Název vymyslel můj mladší syn. Je to jeho průpovídka, když se baví s kamarády o florbalu. Myslí tím útočnou lajnu, do které jsou hráči rozděleni. Drogovou problematiku v knížce nenajdete, ale na druhé straně: sport je taky trochu droga.

Jedním z problémů, kterého se v knize dotýkáte, je zvůle arogantních bohatých rodičů, kteří mají pocit, že si mohou vše i lásku dítěte koupit. Může tomu běžný rodič s přísnou výchovou vůbec čelit?

Já bych takové rodiče ignorovala. A spoléhala na to, že mé dítě má ještě jiné hodnoty, které jsem se mu snažila vštípit a o které se může opřít. Třeba čest, respekt, možnost vážit si sám sebe. A řekla bych, že na tohle je sport skvělý, protože tyhle hodnoty dítě mimoděk učí. Samozřejmě ani v prostředí sportu nemusí být všechno fér, ale je tam pořád tým, který nastavuje pomyslné zrcadlo. Určitě znám případy, kdy si rodič kupuje dítě nejrůznějšími úplatky, ale právě puberta je o tom, že dítě začíná rodiče vidět jinak, realističtěji. Rodič už není absolutním vzorem. A koneckonců v mém příběhu se také ukazuje, že u dospívajících už ne všechno může rodič vyžehlit kreditkou. Podle mě je bezvýhradná (nikoliv však bezhraniční) láska silnější než jakékoliv peníze.

V čem vidíte největší úskalí dnešní výchovy vy?

Víte, já moc nechci křičet hop, když jsem sama ve výchově ještě úplně nepřeskočila. Synům je sice téměř sedmnáct a devatenáct, ale i tady pořád ještě leccos můžu zkazit. Ale myslím obecně, že se s dětmi a dospívajícími málo mluví. Zažívám to na autorských besedách, které dělám pro děti na základkách i pro středoškoláky. Vidím potřebu jasné a otevřené komunikace. My dospělí se často s dětmi bojíme mluvit o problematických věcech, a tím je necháváme v nejistotě, která je pro ně často mnohem horší než zlá jistota. Pokud ale jako dospělák s dítětem proberete problém úměrně jeho věku, nesmírně se mu uleví. Ví na čem je. To je důležité a na to zapomínáme.