"Byla jsem tiché dítě a vyrůstala v jakémsi imaginárním světě. Vystačila jsem si sama, přitom jsem ale měla spoustu kamarádek a byla duší všeho dění," řekla usměvavá herečka a literátka. Do důchodu odešla počátkem 90. let, "hned jak to šlo", a na vlastní žádost. "Udělala jsem dobře, protože zanedlouho si v divadle zavolali všechny mé vrstevnice a vyrazili je, zatímco já odešla hrdě a svobodně," vysvětlila Devátá. Básničky psala od dětství, ale k fejetonům ji jako čerstvou důchodkyni dotáhl její syn Marek Hlavica, povoláním novinář.

"Nejprve jsem je publikovala ve Vlastě, ale na obživu to nebylo. Pak se to rozjelo a začaly vycházet i v knižních vydáních. Zpočátku jsem materiálu měla v sobě spoustu. Mými tématy bylo kromě divadla i zdravotnictví či cestování, ale teď je pochopitelně hledám obtížněji," prozradila Devátá, která se o tom přesvědčila při přípravě nové knihy.

Jako herečka často pracovala pro rozhlas, objevovala se i v televizi. Hrála koncem 50. let v prvním domácím televizním seriálu Rodina Bláhova. Z poslední doby ji diváci znají ze seriálu Rodinná pouta či jako docentku Boženu Wagnerovou z Velmi křehkých vztahů.

Hlas slečny Marplové

"To byla role, kterou diváci milovali. Zpočátku jsem jí nepřišla na chuť, ale nakonec mi přinesla svobodu. Z původních několika dní jsem si s ní prožila pět let," uvedla. Další role ztvárnila v dabingu - na kontě má i cenu za celoživotní mistrovství v tomto oboru. Mimo jiné propůjčila hlas slečně Marplové.

Naopak celovečerních filmů nemá Devátá za sebou mnoho, zhruba desítku. "Z těch významnějších se stále vrací Mstitel s Radkem Brzobohatým režiséra Karla Steklého z roku 1959 či detektivka Kdo přichází před půlnocí Zbyňka Brynycha, v níž jsem byla moc krásná. To se psal rok 1979," dodala herečka a spisovatelka známá svým optimistickým přístupem ke světu a okolí. Je přesvědčena, že život je nádherný dar. "Přitom záleží na tom, jak se k němu postavíme. Buď životem pohrdáme, nebo si ho užíváme. A já si ho užívala," poznamenala Ivanka Devátá ke svému životnímu krédu.

Její křestní jméno ale není zdrobnělinou. Půjčila si dokonce knihu, ve které se dozvěděla, že do 50. let jméno Ivana jako protějšek k Ivanovi vůbec neexistovalo. "Jsem pětatřicátý ročník. Tehdy tu byla nějaká srbochorvatská sochařka toho jména. A když mě nesli ke křtu, tak tam přišla kmotra, která se v ní zhlédla. A tak místo Stanislavy nesli od křtu Ivanku," vysvětlila Devátá. Když jí někdo říká Ivo, tak jí to nevadí, ale Ivanu ráda nemá.

"Zatímco doma mi říkali Ivo, Ivuš, Ivuško a ty hajzlíku jeden," dodala Devátá se smíchem.