Kliknutím zvětšítePři koncertech vašich kapel Precedens a Lili Marlene hrajete bos. To je póza, nebo nutnost?
Myslím, že ani jedno. Je to kratochvíle! Jsem horkokrevný, proto bývám už skoro dvacet let na pódiu bos, tedy myslím zutý, šéfem kapely jsem byl i předtím. Bosé nohy mě uvolňují. Naboso chodím často i v létě na chalupě… Dejte mi ještě 15 let a budu chodit bos i v zimě.
Několikrát jste řekl, že nechcete být malující hudebník ani hrající malíř. Proč?
Nějak jsem si svou profesi nedokázal vybrat – vlastně to říkám špatně – vybral jsem si rovnou tři. Nebo možná ony mě, kdo ví? Nechci být, a to bez urážky, někým, jako je malující herec. Je to moje profese, žádné hobby! Stejné je to i se psaním, nehodlám se scházet s redaktorem, který bude memorovat a sepisovat mé vzpomínky, abych je pak vydal pod svým jménem.
Takže poslední rok jsem byl převážně spisovatelem, který si občas odskočil na pódium nebo na vernisáž svých obrazů. Malířství jsem sice vystudoval na AVU, ale bez hudby a psaní být nemůžu – rozhodně ne natrvalo. Nejsem obojživelník, ale trojživelník.
Co vás nutí psát?
To je podobné, jako když člověka něco svědí a on si to musí poškrábat – je to neodbytné. Kousnutí literárního komára… Nebo spíš upíra! Není to jen nutnost sebevyjádření a už vůbec ne touha si něco dokázat. Nerozhodl jsem se jednoho dne – teď si nasadím brýle a budu spisovatel, abych omámil jiný typ děvčat, nežli z pódia rockového klubu.
Je to nějaká neukojitelná vnitřní potřeba, které se nedokážu zbavit jinak než psaním. Naštěstí už své profese nepletu úplně dohromady v „artový eintopf“, jak tomu bylo dřív. Mám teď taková období totálního nasazení v jednotlivých oborech své umělecké činnosti. Mezi tím se dokážu velmi účelně flákat.
Vizitka:
Martin Němec (1957) se narodil v Praze, kde absolvoval malířství na Akademii výtvarných umění u profesora Jana Smetany. Působí jako kapelník a výhradní autor rockové skupiny Precedens a skupiny Lili Marlene. S Bárou Basikovou i dalšími interprety natočil desítky alb. Vytvořil hudbu k několika filmům (např. Perníková věž, Smrt pedofila, Únos domů, T.M.A.), k divadelním hrám režiséra Ctibora Turby (Archa bláznů, Giro di Vita) a seriálům (např. Poslední sezona, Agentura Puzzle). Napsal rovněž znělky k televizním pořadům Oko, Gen nebo Genus. Získal hudební ocenění Objev roku, Album desetiletí nebo Bratislavská Lyra 1990. Vydal kritikou ceněné knihy povídek (Stodola a Vana s výhledem) a v únoru mu vyšla nová kniha povídek Bod tání. Literárně dlouhodobě spolupracuje s Českým rozhlasem. Jeho obrazy jsou zastoupeny v mnoha sbírkách doma i v zahraničí.
Vaše kniha povídek, která vyšla v únoru, se jmenuje Bod tání. Proč jste zvolil tento název?
Myslím, že je dobré, když se kniha povídek jmenuje po jedné z nich. Většina názvů ale byla příliš konkrétních. Uvažoval jsem o názvu Břichomluvec, protože to bylo mé obsedantní téma, kterému jsem se věnoval i v malířství. Pak jsem si ale řekl, že je to příliš zavádějící – nebo vlastně navádějící.
Konzultoval jsem to i s korektorem knihy profesorem Petrem A. Bílkem a shodli jsme se na tom, že Bod tání je takový mnohoznačný. Může se týkat lidské psychiky, roztát mohou vztahy mezi lidmi nebo led pod vašimi bruslemi, když právě s úsměvem děláte ten nejkrásnější dvojitý salchow.
Leitmotivem vaší nové knihy je také samota.
Ano, to je samo o sobě takové humorné téma, že?
Kdy potřebujete být sám?
Moje osoba má rub a líc – to asi má každý – jen možná mám to plus a minus od sebe vzdálenější, než je obvyklé. Jsem prostě Blíženec – jak občas říká moje žena Jana – ublíženec! Rád se bavím s přáteli, a to tak, že intenzivně. Potřebuju ale i intenzivní samotu, a tu mi poskytuje malování a psaní. S kapelami si to pak na pódiu vynahradím – tam by tedy samota nebyla dobrá – na jevišti, ani v hledišti!
S manželkou Janou spolu příští rok budete už 40 let. Od ní si občas odpočinout nepotřebujete?
My se nenutíme k tomu být stále spolu – ta naše pupeční šňůra je jiného druhu. Jana má svůj svět kolem koní a přírody, která je obklopuje. Takže ona je často celý den na koních a někdy se nám stane, že se potkáme u výtahu, když odcházím za kamarády na pivo nebo do studia a ona se vrací domů. Myslím, že to je princip, který dobře naplňuje funkční vztah – nelézt si na nervy, zjednodušeně řečeno.
Takže trochu máme takové noční a denní směny. Tím ale nechci říct, že spolu netrávíme spoustu skvělých chvil – třeba v létě na chalupě v Českém ráji. Já vždycky říkám, že jsme takoví invalidní sourozenci (utopický román Egona Bondyho – pozn. red.) a že jsme si byli tak trošku předurčeni. Jsme spolu od střední školy, a to je fakt poměrně dlouho… Možná to naše manželství není úplně běžné.
Při malování nemáte rád žlutou, oranžovou a zelenou barvu. Je něco, čemu se vyhýbáte jako skladatel a spisovatel?
V hudbě neumím moc durové akordy – nemůžu si pomoct. Zcela výjimečně jsem napsal jednu písničku pro Lili Marlene s názvem Trudi a Nella, která obsahuje dva durové akordy za sebou. Ale to je ospravedlněno tím, že tématem textu té věci je útěk dvou lesbiček z kriminálu – takže bez těch dvou akordů už by to asi bylo moc na moll celé…
Jako spisovatel si nedávám žádná omezení. Moje psaní je hodně spontánní, i když to tak na čtenáře třeba nepůsobí. Většinou sám sebe překvapuji, kam se příběh ubírá, co jsou ty postavy zač, kde se tam vzaly a kam směřují? Povídka je jako šelma – dělá si, co chce! Nejde ochočit, neaportuje… A není dobré stát k ní zády.
S psaním povídek jsem začal poté, co nás v našem malostranském bytě v roce 2002 vyplavila Vltava, a my jsme se tam už nikdy nemohli vrátit. Bydleli jsme v provizoriu a já ve zvláštním vykořeněném rozpoložení – přišli jsme přece o domov – začal psát. To je pak těžké psát humor.
Kdy jste měl první kapelu?
Moje první kapela vznikla asi v roce 1976 a jmenovala se Duševní hrob. Na střední škole jsem měl takového zvláštního spolužáka, který chodil v kostkované košili a tmavých brýlích a pořád hrál na kytaru Johnnyho Cashe nebo Greenhorny – jmenoval se Jan Hedl. Časem mu přistála přezdívka Sahara.
A spolu jsme posléze založili tu bizarní „kapelu“, která nikdy veřejně nevystupovala. Akorát jsme okupovali náš byt, když rodiče odjeli na chalupu, a vymýšleli jsme neuvěřitelné zvukové kombinace. Byla u toho už moje budoucí manželka, která s prominutím zpívala neuvěřitelně falešné vokály, tloukla do nějakých kufrů a krabic a nahrávala nás na monofonní magnetofon Tesla B-57? B-52 byl bombardér, ne?
Někde jste řekl, že jako Blíženec máte sklony k pochybování. Na koho, nebo na co dáte, když se máte rozhodnout?
Lety strávenými na volné noze se člověk naučí mít tu míru zodpovědnosti a rozhodovat se sám. Ale pochybnosti bývají časté a neodbytné. Prvním rádcem a počátečním ukazatelem toho, jestli ano, nebo ne, je moje manželka Jana. Ona je docela přísný kritik, ale já to občas potřebuju – mám sice ty pochybnosti, ale někdy taky zbytečné euforie vedoucí k nadprodukci. Tak asi občas potřebuju i přísnost.
Přijde z koní, vezme bič…
Tak to ještě máme patrně mnohé před sebou… Já jsem si jednou v nějakém rozhovoru dělal legraci, že opravdu hodně věřím úsudku svých přátel, ale když mě přestanou chválit, přestanu jejich úsudku důvěřovat. Jedu na pochvalu jako auto na benzin.
Vím, že jste nějakou dobu nemluvil s Milanem Šteindlerem poté, co si upravil váš scénář k Perníkové věži k obrazu svému. Jak to máte se scenáristickou ješitností?
Milan ho ani moc neupravil, ale s filmem jsem měl stejně problém a na jistou dobu logicky i s Milanem. Vše je zapomenuto – nedávno jsme si ťukali na mé vernisáži a předtím se objímali na koncertě. Být scenáristou – to je holt katastrofální úděl. O tom psal už Karel Čapek. Protože scenárista by chtěl být režisérem a režisér zase scenáristou. Scenáristé a režiséři jsou většinou dvě znepřátelené armády – každá na jiné straně barikády, kterou je chudák film.
Když Juraj Herz točil Tmu, nejen že ho přejmenoval na T.M.A., což mi už nikdy pořádně nevysvětlil, ale zabudoval do něj i své téma druhé světové války, a to už pak bylo trochu na válku i mezi námi. Byl jsem sice šťastný, že takový mistr realizuje můj námět, ale jak se blížilo natáčení, on přestával komunikovat.
Jednou v noci jsem nemohl kvůli tomu zamhouřit oko a napsal jsem mu někdy ve tři k ránu: „Juraji, jak je možné, že nejsem přizvaný na zítřejší schůzku filmového štábu?“ A během minuty jsem od něj dostal odpověď: „Nejlepší scenárista je mrtvý scenárista!“ Musel jsem vzbudit ženu Janu a smáli jsme se tomu asi půl hodiny.
Potatily se vaše děti Magdaléna a Jan?
Dcera Magdaléna je po mně pěkně tvrdohlavá, akorát to zúročuje při práci s koňmi. Nemá umělecké ambice, ale stejně tomu prostředí neutekla – její partner je skladatel filmové hudby Tadeáš Věrčák, který se mnou hrával v Precedens. A syn Jan je v současné době kreativním ředitelem reklamní agentury. Dělá grafiku, téměř všechny naše plakáty a je výborný kreslíř. Kreslí tak dobře jako můj tatínek Josef. Mám skvělou rodinu – ta se mi teda povedla!
5
Kafe
Kondice
Dům a zahrada
iReceptář
Celebrity
TN.cz
