Proč se při psaní věnujete tématu „krvavých detektivek"?
Nemám pocit, že bych psal krvavé detektivky. Mám pocit, že moje díla tak někdo spíš dříve označil a zažilo se to.

A jak byste je označil vy sám?
Já píšu romány ze 17. století, v nichž je motivem láska, zločin a různé lidské příběhy a situace. U klasické detektivky není známý zločinec a po něm se téměř v celé knize pátrá. V thrilleru je zločinec od počátku známý a příběh popisuje, jak je pachatel dopadnut. Já mám v románech vždy dva příběhy. Například v knize Satanovy chvíle se první příběh odehrává během jednoho týdne a druhý příběh během osmi let. Nakonec se oba příběhy setkají. V každém románu zároveň dominuje určité řemeslo, například chovatelství koní, komedianti a provazochodci, šperkařství a v poslední knize je to básnictví.

Jsou vaše postavy vymyšlené nebo se můžeme setkat s jejich potomky?
Ve svých románech to často střídám. Zeman Jožík Bukovský, který bývá v mých knihách pověřený vyřešením případů, je fiktivní postava, ale objevuje se tam mnoho reálných historických postav. Například Václav Hrůza byl významný pelhřimovský činitel – královský rychtář. Mám pocit, že se tady po něm jmenuje i ulice.(Primase Hrůzy – pozn.aut.)

I když jste většinu života strávil v Praze, máte úzké vazby i na Pelhřmovsko, kde se odehrává většina románů.
Je to jednak nostalgie, protože jsem se zde narodil, jezdím sem a cítím se zde doma. A za druhé to tady znám, což je pro mě výhodné, protože v knihách nemusím tolik improvizovat a vymýšlet si krajinu, ve které se děj odehrává.

S tím souvisí i poslední otázka. Chtěl byste se z rušné Prahy vrátit sem na venkov?
Já bych se tomu vůbec nebránil, ale to bych tady musel mít dům a ten tady nemám. Takže se nemám kam vracet.

EVA LELIGDONOVÁ