Svou myšlenkou a svou erudicí dokázal nadchnout bělohradské příznivce a oni mu nabídli svoji pomoc. Byli to tehdy představení města, učitelé a občané, kterým přírodní zvláštnosti, místopisné nálezy a historie Bělohradska byla blízká. Jejich nadšení trvalo i po postavení a otevření muzea. Založili spolek pro podporování a další rozvoj muzea. Zvali do spolku, jenž byl nazván Musejním spolkem v Lázních Bělohradě, další příznivce, a to i mimo Bělohradsko samotné. Zde je vzpomínka na ně, jak je uvedeno v historických pramenech.

DOKONČENÍ STAVBY

V Lázních Bělohradě v červenci 1904 byla dokončena stavba tolik očekávaného nového muzea. Slavnostně bylo otevřeno 11. září 1904 o 2. hodině odpolední. Slavnost byla zahájena Bendlovým chorálem českého národa, kterou přednesl zpěvácký spolek „Malát" pod vedením ředitele měšťanské školy pana Aloise Hocha (ředitelem měšťanské školy v Lázních Bělohradě byl v letech 1901 až 1923).

Úvodní řeč pronesl prof. Dr. Antonín Frič v tomto znění: „Milení občané Bělohradu! Zbudován vám stánek pro poučení a ušlechtění mysli, pro zdokonalení vašich vědomostí o přírodních poměrech a o dějinách zdejší krajiny. Odevzdávajíce tento chrámek dnešním dnem k veřejnému používání doufáme, že jej často navštěvovati budete."

Ve zvláštním otisku z přírodovědeckého časopisu „Živa" (roč. XXI., č. 2 – O Místních museích v Čechách), Dr. Antonín Frič píše: „Na počátku tohoto století zakládána v Čechách mnohá místní musea za podpory vlády, země a obcí okresními zastupitelstvy i privátníky. Ale tyto ústavy měly bohužel mnohé základní chyby: předně neměly samostatné budovy a za druhé byl obsah jejich příliš jednostranný, hlavně jen archeologický a ethnografický. Když mé články ve Vesmíru, v Živě a v denních listech neměly žádoucího výsledku, odhodlal jsem se zbudovati vzor takového místního musea a provedl jsem úkol ten v letech 1903 až 1905 v Lázních Bělohradu poblíž Jičína.

Účelem místního musea jest především obeznámiti obyvatele nejbližšího okolí s přírodními zjevy je obklopujícími, dále seznámiti je s dějinami krajiny od pradávných dob tvoření se půdy a horstva a konečně poučiti je o prvním působení člověka od doby předhistorické až do doby nynější. Podmínky ku provedení této úlohy jsou hlavně tři: 1. samostatná budova, 2. osvětlení shora, 3. přesný plán a program předmětů, jež má museum obsahovati. Samostatná budova navždy pouze museálnímu účelu věnovaná nechť stojí nejraději v sadě nebo parku."

UMÍSTĚNÍ V PARČÍKU

Stavba muzea v Lázních Bělohradě svojí architekturou a citlivým umístěním v malém parčíku před tehdejší měšťanskou školou, dává tomuto místu zvláštní, posvátný význam. O přípravu stavby a její financování se tehdy staral musejní Komitét. Jejími členy byli vážení občané města, učitelé, nadšenci pro historii a místopis a podporovatelé místní ale i ze vzdálených míst Čech a Moravy, kteří finančně na stavbu přispěli.
Musejní Komitét pravidelně informoval veřejnost o probíhající stavbě.

ZPRÁVA KOMITÉTU

V následující zprávě příznivcům místního musea v Bělohradě, která byla rozesílána i do vzdálených míst českých zemí sděluje: „Budova musea, s jejíž stavbou započato dne 20. října 1903, byla za pět neděl z hruba i střechou pokryta a bude z jara záhy dohotovena. Podáváme tuto obraz dle fotografie pana Pižla z konce měsíce listopadu 1903, abychom příznivcům musea podali názor o tom, co již vykonáno jest. Jelikož dokončení stavby a opatření skříní budou vyžadovati dalšího nákladu, vznáší níže podepsaný komitét prosbu ku příznivcům tohoto podniku, aby sobě neobtěžovali dalších příspěvků zaslat na městský úřad v Bělohradě u Jičína. Komité musea: Dr. Prof. Ant. Frič, starosta a majitel hotelu V. Vlach, obchodník Jindřich Pižl, ředitel měšťanské školy Alois Hoch. Bělohrad u Jičína, v lednu 1904."

Obchodník Jindřich Pižl, též člen Komité musea, byl nadšeným sběratelem archeologických nálezů z Bělohradska. Na Malém náměstí jeho otec Mikuláš Pižl postavil v roce 1881 jednopodlažní dům ve stylu klasicistní architektury s předsazenými kamennými sloupy zakončenými ozdobnými hlavicemi. Sloupy nesou na třech obloucích nízký trojúhelníkový štít, jako centrální znak průčelí domu.

V tomto domě Jindřich Pižl provozoval obchod. Dům byl nápadnou dominantou Malého náměstí. Dnes je smutným torzem centra Lázní Bělohradu.

ZÁPISY ZE SEZENÍ

Zápisník (rozumí se zápis) o sezení Musejního Komitétu, které se konalo 23. srpna 1905 v Lázních Bělohradě, podepsali pánové: Dr. Antonín Frič zapisovatel, Jindřich Pižl, Václav Vlach a Alois Hoch. Oni byli hlavními osobnostmi příprav, realizace a propagace stavby musea. Vzali na sebe v té době přetěžký úkol zajistit finanční prostředky na projekt a celou stavbu. (Přiložena je fotokopie prvních přispívajících na stavbu muzea z roku 1903.)

Dne 15. prosince 1905 obdržel Městský úřad v Lázních Bělohradě od C. k. Okresního hejtmanství v Nové Pace vyrozumění v tomto znění: „C.k. Ministerstvo kultu a vyučování povolilo výnosem ze 16. října 1905, č. 21910, tamnímu místnímu museu státní subvenci obnosem 1000 K. O tom se městský úřad ve smyslu místodržit. výnosu z 2. prosince 1905, č. 271954, vyrozumívá s poznámkou, že správa musea během roku 1906 zakročiti musí o vyplacení subvence té." Podepsán c.k. Okresní hejtman Dr. Pecka.

Nyní bylo třeba zajistit další finanční prostředky formou příspěvků a darů od občanů a institucí. Musejní Komitét s pokorou přijímal příspěvky, řádně evidoval dárce a za ně neopomněl projevit poděkování. Příspěvky museu, mimo uvedené subvence, v roce 1905 dle zápisu musejního Komitétu činily celkem 1471,56 K. Zajímavé je i vyúčtování nákladů pro stavbu a zařízení musea v Bělohradu: Úhrn darů pro zřízení Musea v Bělohradě dle zvláštního seznamu činil 2368,50 K, za stavební práce bylo p. J. Poličanskému vyplaceno 3977,08 K, za práce stavební, práce ostatní řemeslnické a ostatní drobná vydání pak 5697,68 K. Následně za instalaci sbírek a pohledávky za sbírky činil celkový náklad 6600,37 K. Nekrytý schodek se v červnu 1905 dostal na sumu 1460,83 K. Půjčku poskytla záložna v Bělohradě. Sám Dr. Antonín Frič poskytl zálohu ve výši 800 K.

NADŠENÍ PRO STAVBU

Musejní Komitét vzal na sebe veliké břemeno a vyrovnával se s ním znamenitě. Nadšení pro stavbu musea bylo veliké. Očekávání zájmu veřejnosti i odborných kruhů zavazovalo. Museum se stalo chloubou města Lázní Bělohradu. V následujících letech široká veřejnost bělohradská byla existencí vlastního musea nadšena, stoupl zájem o historické, geologické a místopisné nálezy v okolí a i občané si považovali za čest jakkoliv ke sbírkám přispět. Byl založen Musejní spolek v Lázních Bělohradě, ve kterém byli sdruženi vážení občané Bělohradu a okolí. Svou činnost zahájil pravděpodobně v roce 1910. První záznam v účetní knize musejního spolku pochází z 30. dubna 1910 a pod kontrolou účtu jsou podepsáni pánové Alois Hoch, Václav Vlach, Ph.Mgr. František Černoch a František Nosek jako přehližitelé účtu. (Po léta je účetní kniha vedena důsledně, obsahuje mnoho jmen dalších přispívajících členů bělohradských a končí zápisem z roku 1961). V ručně psaném zápisu o příspěvcích pro Musejní spolek v Lázních Bělohradě na rok 1936, kdy bylo vybíráno 5,- Kč., je podepsán učitel František Divíšek, t.č. jednatel musejního spolku. Přispívajících v tom roce bylo 49 a vybralo se celkem 245 Kč.

Musejní spolek se často obracel na bělohradskou veřejnost a nejen na ní s výzvou aby se občané stali členy spolku a aby přispěli dobrovolnými dary. Dokument na fotokopii není opatřen letopočtem. Podepsáni jsou pánové: úřadující místopředseda František Nosek, jednatel František Divíšek a zástupce místního národního výboru František Fól. (František Divíšek a František Fól byli dlouholetí učitelé na bělohradské měšťanské škole).

Musejní spolky byly zakládány v mnoha městech. V Jičíně byla již v roce 1863 založena Muzejní společnost Jičínského kraje. V českých zemích byl nejvyšším orgánem Svaz českých museí se sídlem v Praze. Za cíl si stanovil pečovat o vybudování sítě českých museí, výchovu odborných úředníků i odborné vzdělání činovníků, kteří pracují jako úředníci, nebo dobrovolní správcové museí.

Museum v Lázních Bělohradě bylo velice brzy sbírkami naplněno nad možnosti její výstavní plochy. Na pořad dalších jednání spolku přichází snaha o rozšíření výstavních ploch například přístavbou budovy tak, aby architektonicky navazovala na současný objekt.

Musejní spolek podal návrh na přístavbu dvou křídel bočních a požádal stavitele Janečka o vypracování plánu a rozpočtu. „Usnesením obecního zastupitelstva Městského úřadu v Lázních Bělohradě byla dne 25. září schválena přístavba dvou křídel bočních, každé o jedné místnosti, z nichž jedna má sloužiti k uchování sbírek musejních a druhá /dočasně/ k účelu obecní knihovny. Na předních stěnách přístavby umístějí se mramorové desky se jmény padlých vojínů ve světové válce." Stavba byla zadána staviteli Arnoštu Hišmanovi za 59.000,-Kč. Obec poskytla záruku na půjčku do 50.000,-Kč. Přístavba byla provedena za dozoru Musejního spolku s původním termínem dokončení do konce května 1925. Předsedou Musejního spolku toho času byl MUDr. Josef Lelek a jednatelem Jaroslav Kurka. Práce spojené se stavbou se měly konat tak, aby nedošlo k poškození parku. Stavba byla provedena a úspěšně kolaudována. Vzhled a architektonické provedení splnilo očekávání. Protokolem stavebního úřadu ze dne 13. září 1925 byla stavba shledána způsobilá k užívání. Odchylka od plánu spočívala ve zřízení vchodu do místnosti na levém křídle a to z ulice Komenského, místo z jižní strany z parku. Zda bylo otevření nových prostor musejních pro veřejnost provázeno nějakou oslavou, není z dostupných pramenů známo. V jižním křídle byla po nějaký čas umístěna městská knihovna. Ta byla později přemístěna a vchod z ulice Komenského byl zazděn a tato místnost v jižním křídle sloužila pak také pro musejní sbírky. V následujících letech byly prostory musea sbírkami opět zaplněny tak, že mnohé zůstaly jen ve skladu ve sklepních prostorách, návštěvníkům nepřístupné. Musejní spolek opět uvažoval o dalším zvětšení výstavních prostor a zadával zpracování plánu, jak jinak než přístavbou jižním a severním směrem, kde to volné plochy parku umožňovaly.

PODĚKOVÁNÍ

V dalším archivním dokumentu ze dne 15. ledna 1940 Musejní spolek v Lázních Bělohradě dopisem děkoval staviteli Oldřichu Vinčálkovi za vyhotovení plánku na přístavbu dalších prostor, jižním a severním směrem k oběma křídlům Fričova musea. Musejní spolek děkuje za dar 250,-K, kterážto částka jest obnosem za vyhotovení plánku.

Musejní spolek poté zadával vypracování rozpočtu na další rozšíření jižního a severního křídla muzea. Rozpočet vypracoval a předal dne 31. ledna 1941 architekt a stavitel Oldřich Vinčálek z Lázní Bělohradu. Jsou podniknuty kroky k zajištění prostředků na přístavbu. To již byla doba protektorátu Čech a Moravy v době druhé světové války. Musejní spolek se v té záležitosti obracel o pomoc na advokáta JUDr. Adolfa Reumanna v Praze. Odpověď dostali představitelé spolku dne 12. června 1941: „Velevážený pane doktore! Ve věci subvencování přístavby musejní budovy navštívil jsem dotyčné referenty v min. veř. prací i v min. školství. Resultát jest: vše závisí na úřadu práce, zda Vám bude povoleno stavět, když dle Vl. Nař. nejsou přípustné stavby nad 50.000 K, leda pro válečný účel. Proto se nejdříve informujte na Vašem příslušném úřadě práce ohledně zamýšlené stavby, jistě na Okr. Úřadě v Pace dostanete bližší informace. Nebude-li stavba povolena, odpadá v této době vše. Jinak se subvence z přebytku poskytují dosti liberálně, rozdělení se děje v září – říjnu a pak to ministr schvaluje."

Skončila druhá světová válka a společenský život po dlouhém a krutém období předešlých let pomalu nabíral na dechu. Poválečné měsíce přinesly mnoho hospodářských a politických změn.

Dotýkaly se i majetkových vztahů po odsunu německých rodin. V roce 1945 musejní spolek usiloval o využití zámku pro veřejný účel.

Dopisem ze dne 24. června 1945 uplatňoval musejní spolek nárok na přidělení zámku a museálních předmětů Merveldtů. Žádost je adresována Revolučnímu národnímu výboru v Lázních Bělohradě. Text je uveden v plném znění: „Přihlížejíce k dekretu pana prezidenta Českoslvenské republiky z 19. května 1945, podle něhož byl zajištěn zámek A. M. Merveldtové v Lázních Bělohradě, přihlašujeme předběžný nárok na přidělení tohoto zámku Musejnímu spolku v Lázních Bělohradě. Dále žádáme, aby bylo na náš spolek pamatováno i přidělením předmětů ze soukromého majetku A.M. Merveldtové a jejich příbuzných po dohodě s Památkovým úřadem v Praze. Při této příležitosti doporučujeme ponechati stylové místnosti zámecké nebo místnosti jinak zajímavé v jejich nynějším stavu jako památku. Máme eminentní zájem při umístění našich musejních sbírek do patra zámku. Knihovna, čítárna, místnost pro příležitostné výstavky, přednášková síň apod. lze umístiti v přízemních místnostech zámku. Tímto navrhovaným řešením by se stal zámek, který není dosti dobře obyvatelný a pro jiné než museální účely použitelný, kulturním stánkem našeho lázeňského města."

Podobnou žádost o postoupení zámku zasílá Musejní spolek i Zemskému Národnímu výboru v Praze. Místní Národní výbor v Lázních Bělohradě v dopise Zemskému národnímu výboru v Praze potvrzoval pravdivost důvodů, uvedených v žádosti Musejního spolku a k tomu mimo jiné podotýkal: „Dosavadní musejní budova Fričova musea patří obci a byla budována výhradně pro účely musejní. Jest však již malá, takže se stala vlastně skladištěm bohatých sbírek, budovaných po mnoho let věhlasným učencem prof. Dr. Antonínem Fričem a prof. Dr. Cyrilem Purkyněm." Snaha Musejního spolku vyzněla naprázdno a možná také ke škodě bělohradského zámku, stavebně vzácného objektu, včetně jeho parkového okolí v samém středu města Lázní Bělohradu.

Muzejnictví na dlouhý čas stálo stranou. Budova musea postupem času bez pravidelných oprav chátrala.
Muzeum bylo pro veřejnost definitivně uzavřeno v roce 1966. Sbírky potom putovaly na čas do staré školy v Uhlířích a Čisté u Staré Paky. Došlo i k vloupání do prostor musea v Lázních Bělohrad po jeho uzavření z důvodů špatného stavu budovy. Depozitář byl poškozen i vloupáním do prostor v Uhlířích a utrpěl potom dalším stěhováním. Sbírky přešly pod správu muzea v Nové Pace. Do opravené budovy v Lázních Bělohradě se sbírky mohly vracet až v roce 1994. Mnoho práce muselo být vykonáno čištěním sbírek a jejich zatříděním před konečnou instalací do původních, znovu opravených prostor musea v Lázních Bělohradě. Vracely se poškozené, znečištěné a neúplné. Poděkování patří paní Marii Klůzové, která s pílí jí vlastní a osobním přístupem ke sbírkám se nejvíce zasloužila o jejich čištění, znovuzatřídění a umístění do nynějších výstavních ploch.

Muzeum bylo znovu otevřeno až v roce 1994. Starostou města byl Josef Machek. Na podzim v roce 1994 se uskutečnila výstava nově otevřeného muzea a vybraných zachovalých sbírek, tak jak je může veřejnost vidět nyní.

V roce 2004 vydalo město Lázně Bělohrad almanach Fričovo muzeum s texty Hany Fridrichové, Svatopluka Hrnčíře, Marie Klůzové, Ladislava Stuchlíka a Antonie Vanišové. Fotografie do publikace připravil Václav Lejdar.

Dovolte několik slov závěrem. Současnost přeje zájmu o historii a toho si je třeba vážit.
Pro paměť národa všech generací představuje historie se všemi hmotnými a písemnými poklady zdroj informací a poučení. Hledaní v historii upevňuje národní sebevědomí a v dobrém působí na morálku přicházejících generací.

Vlastimil Hrnčíř
(zdroje informací: Státní okresní archiv Jičín, fond Fričovo muzeum, Archiv MKS v Lázních Bělohradu, vzpomínky Marie Klůzové)