Co říkáte průvodům děsivých ďáblů, které se teď tak rozmohly?
Mluvíte o takzvaných krampusech. Tyto průvody mají velice dlouhou tradici, souvisely s rituály plodnosti dobytka a na rozdíl od našeho mírumilovného chození čerta s Mikulášem a andělem byly církví často zakazovány. Krampus je alpský čert, najdeme ho v jižním Německu či Rakousku. Název se odvozuje od nářečního výrazu „krampen“ („dráp“). Ještě před patnácti, dvaceti lety se etnologové jezdili na krampusy dívat do Bavorska, teď je máme v kulturácích v každém druhém českém městě. Ohromně populární jsou v USA, kde je veřejnost vnímá jako odpověď drsnější Evropy na přeslazené americké Vánoce se „sacharinovým“ Santou Clausem.

No ale ty příšerné masky – to přece už vůbec není pro děti.
Tak oni čerti kupříkladu na Valašsku také vypadali poměrně dost brutálně. Máte ale pravdu, že český čert je humanizovaný, rádi z něj děláme nemotorného popletu. Naši předkové dlouho přemýšleli, odkud se vlastně vzal, a za vzor si vybrali apokryfní příběh o vzpouře Lucifera proti Bohu. Andělé, kteří zhřešili, byli svrženi do pekla (z těch se stali ďáblové), do vody (z nich jsou vodníci), někteří spadli do lesa (ti se změnili v hejkaly a víly) a jiní skončili v podzemí (to jsou třeba trpaslíci).

Alpský čert mi připomíná řeckého boha Pana.
Ano, krampusové mají blízko k faunům, satyrům, ve slovanském prostředí se nabízí bůh Veles. Spojení s pastvinami a dobytkem je tam evidentní. Je to prvek jiné kultury z míst, kde panovaly kruté živly. Ve vysokých horách lidé vnímali přírodní síly mnohem intenzivněji než v podhůří: viz třeba náš Krakonoš. Česká trojice Mikuláš, čert a anděl je skvěle vyvážená: na obranu proti strachu nastupuje moudrost a laskavost. Kdežto krampus je elementární silou koncentrovaného zla. Mimochodem, v Nizozemsku a okolí chodí Mikuláš s černým Petrem, což je vlastně černoch. Dnes je kolem toho přirozeně velká diskuse. V protestantských zemích čerta z lidových průvodů často odstraňovali a nahrazovali ho jinými postavami.

Napadá mě, že na českých vesnicích byl podobně hrůzným zjevem rybníkář, který o masopustu vodil maškary.
Průvody čertů a Mikulášů jsou ovšem temnější než masopust. Ten se týká spíše erotiky, plodnosti, nezřízeného veselí, zatímco my se bavíme o době před zimním slunovratem, kdy dny jsou nejkratší a noci nejdelší. Brzy se stmívá a za tmy vycházejí duchové mrtvých a démoni. Vždyť už v Kosmově kronice se píše, že když u nás kníže Břetislav zakazoval pohanské zvyky, to, proti čemu hlavně brojil, byly hry se škraboškami a maskami na křižovatkách nebo na hrobech.

Z vánočních koncertů Chorey Bohemiky si pamatuji bílé ženské postavy s dlouhými zobáky z papíru.
To jsou Lucky. Člověku se okamžitě vybaví obrazy Hyeronyma Bosche. Dobře, že jste to nakousl, protože všichni tihle démoni se v současnosti vracejí. Lucka chodí před svátkem svaté Lucie (13. 12.), Barborka v předvečer dne svaté Barbory (4. 12.). Ta vypadá přesně jako postava z filmového hororu Kruh. Dlouhé vlasy přes obličej, bílé splývavé šaty, v ruce nese košík a v druhé drží nůž. Pokud dítě zlobilo, rozřízne mu bříško, vyndá z něj střeva a vloží je do košíku. Lidé při tomto rituálu opravdu nosili po vesnici v košíku zvířecí střeva.

Řekněte mi, proč si připravovali takové šoky? Nebo je to bavilo?
Dnešní děti z toho mají trauma, ale když bratři Grimmové v roce 1812 vydali své pohádky, všichni psali, že jde o skvělý výchovný nástroj – jen prý je to příliš měkké! Hrdinové měli být více trápeni, aby to mělo příslušný pedagogický účinek.

Kdo ví, jestli to vůbec bylo adresováno dětem.
Přesně tak. Lucky chodily k mladým ženám, dospívajícím dívkám, které předly v době, kdy by měly odpočívat. Tak trestala komunita ty, kteří během svátků pracovali přespříliš, což bylo nejen proti Bohu, ale také to mělo nežádoucí vliv na chod celého společenství. Lucky vtrhly do místnosti a začaly dívku symbolicky mlátit.