Ona zvláštní síla, která plyne z jednoty díla, charakteru a životního příběhu Boženy Němcové, způsobila, že nám tato postava může imponovat v nejrůznějších dobách a ve stále nových souvislostech. Doba, v níž žila, či spíše živořila, byla vlastně první tuzemskou normalizací. Znovu se úděl Němcové ukázal být aktuální v časech nacistické okupace. Jaroslav Seifert napsal roku 1940 báseň Vějíř Boženy Němcové, kterou zahrnul do stejnojmenné sbírky. Němcová je tu zobrazena jako prototyp silné ženy a matky, navíc vlastenky.

V témže roce vyšla sbírka Františka Halase Naše paní Božena Němcová. Světice a patronka českého národa - tak těžkou roli jí zde autor přisuzuje. Ale všímá si i jejího přínosu pro další generace literátů. „Paní / kolmo jak krahulíky učila jste létat věty / jak uměla jste umět neuměti…“

Babička po pitvě

Zároveň s tímhle zbožštěním dávno mrtvé obrozenky se ovšem po válce vyrojily četné parodie. K nejznámější patří Babička po pitvě surrealisty Karla Hynka a ústně předávaný anonymní výtvor, tzv. Babička vulgaris. „Jednoho krásného, nedělního odpoledne bylo na Starém Bělidle, jako obyčejně v tuto dobu, lautr h…o co dělat.“ A tak dále, a tak podobně. Musela přijít další normalizace, aby Němcové vrátila její důstojnost. Postaral se o to zakazovaný dramatik František Pavlíček scenárista dvoudílného snímku Babička z roku 1971 , jenž se však pod výsledný film na rozdíl od režiséra Antonína Moskalyka nesměl podepsat.

Natáčení televizní série Božena s Aňou Geislerovou:

Už v roce 1949 napsal Pavlíček hru Dávno již tomu (Zpráva o pohřbívání v Čechách). Když pak roku 1977 podepsal Chartu, stalo se jeho drama o upadání Němcové do nesmírné bídy velkým sólem pro rovněž zakázanou herečku Vlastu Chramostovou, která hru v roce 1979 uvedla ve svém Bytovém divadle.

Na téma nejslavnější knížky Boženy Němcové vedla Chramostová následující monolog: „Babička. Psaná pro úlevu zkormoucené duše. Taky toho autorce o mnoho víc nedala. Honorář byl 158 zlatých, 93 a půl krejcaru. Desetinu z něho dostal opisovač. Konfidentka, která autorku sledovala a za několik měsíců svého pověření odevzdala sotva deset stránek neslaných nemastných relací, dostala v průběhu čtyř měsíců o zlatku víc, než byl celý honorář za Babičku.“

Dva roky předtím napsal „na zapřenou“ podobnou hru Jitřenka naší slávy Milan Uhde. Děj pojednával o posledních dnech Němcové. „Ležela jsem v nejvlhčím koutě, postel mně tam shnila,“ říká hrdinka. „Pak jsem dostala něco jako tyfus…“ Číst a slyšet tyto věty dodnes bolí.