Samuel Clemens, kterého zná celý svět pod pseudonymem Mark Twain, nebyl žádný nazdárek. Co psal, to si také myslel, a nezřídka si tím nadělal nepřátele. Neupřímným se nemínil stát ani ve své autobiografii, kterou začal psát na přeskáčku v roce 1870 a jejíž obsah dalších čtyřicet let neustále měnil.

Když koncem listopadu 1910 umíral, měl za sebou desítky neúspěšných prvních kapitol a tisíce halabala poskládaných stránek na nejrůznější témata. Starost o to, jak budou seřazeny, ponechal příštím generacím. Stejně jako strachy, zda jeho vyprávění někoho neurazí, nerozčílí, nepřiměje skočit z mostu a tak podobně.

Mark Twain si při svém vzpomínání nebral servítky. Přesto by bylo bláhové čekat nějakou velkou senzaci. Není to nic jiného než pronikavě přesné psaní o lidech, kteří nějak žili, něco si mysleli a slovutnému literátovi více či méně konvenovali. Pokud se autor dodnes populárních dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna rozhodl zapečetit svou autobiografii na celých sto let, vedla ho k tomu spíše obyčejná slušnost než chuť to někomu „natřít“.

Druhý díl po dvou letech

Roku 2010, kdy uplynula daná lhůta, vzbudilo odtajnění rukopisů právem značnou pozornost. Projekt Kalifornské univerzity v Berkeley, kde je Twainova pozůstalost uložena, počítal s rozdělením na tři objemné díly, naplněné stejnou měrou margináliemi a naprosto zásadními úseky ze spisovatelova dětství a mládí. Líčení raných let, která Twain strávil v Hannibalu (městečku, kde načerpal veškerou potřebnou látku, z níž potom utkal příhody románového Toma Sawyera), je jedním slovem okouzlující. Skoro se chce říci, že je lepší než Twai-novy knížky.

Totéž platí o letech jeho dospívání, prožitých dílem na parníku plujícím po Mississippi. Mark byl kormidelník a v řece, které se přezdívá Otec vod, znal každý kámen.

Nakladatelství Volvox Globator přišlo s českým překladem první části bichle, nazvané jednoduše Autobiografie, v roce 2016. Teď připutoval na předvánoční pulty druhý díl, a je to opět náramná lahůdka.

Nejenže Mark Twain uměl psát a měl skvělý smysl pro humor; ještě k tomu měl odžito a na svůj osud plný úspěchů, ale i těžkostí a rodinných tragédií nežehral. Jeho paměti dávají cennou lekci všem, kteří se kdy ocitli v podobné situaci: přišli o děti, sourozence, strádali a tak dál. Pasáže, v nichž chudák otec vzpomíná na tragicky zesnulou dceru Susy (a zvláště úryvky z jejího vlastního pokusu o tatínkův životopis), člověku trhají srdce. Roman Tadič ty stovky stran dobře přeložil nezbývá než počkat na poslední, třetí díl.