Okamžiky po upálení Jana Palacha jako příběhy ve fotografické knize

Protesty na zaplněném Václavském náměstí, demonstrující studenti s transparenty, tisíce svíček, slzy i nenávist… Expozice zachycuje Palachův týden den po dni. Syrovost okamžiků podtrhávají černobílé kompozice a více než 100 snímků je uspořádáno v pomyslných sériích, které vždy mapují daný okamžik.

„Zaměřila jsem se na atmosféru. Přiřadila jsem k sobě různé fotky, které ji návštěvníkům pomohou navodit. Funguje to, jako když si čtete příběh v knize " popisuje kurátorka výstavy Dana Kyndrová.

O snímku rozhodly vteřiny

Dokonale vystihující je například série snímků z Karolina, kam se davy lidí chodily poklonit k Palachově rakvi. Na jedné fotce je detail posmrtné masky od Olbrama Zoubka, na jiné vlnící se had lidí pohledem jednoho z čekajících účastníků. Na další fotce je ten samý had, avšak z „leteckého" pohledu z věže.

„Miroslav Hucek byl na věži ještě s dvěma dalšími fotografy, on jediný měl ale štěstí, že měl zrovna u sebe širokoúhlý objektiv, jinak by do záběru všechny lidi nedostal," potvrzuje Kyndrová fakt, že skvělá fotka bývá občas dílem náhody.

Dechberoucí a výstižný je také pohled na zaplněné Václavské náměstí, na kterém probíhaly demonstrace. Odhodlanost v očích účastníků, svíčky kolem svatého Václava i české vlajky navozují místy dojem, že jde o snímky zachycující okamžiky sametové revoluce.

„Je pravda, že mezitím se Václavák nikdy takhle nezaplnil, záměrně se tam za normalizace nekonaly ani májové průvody," podotýká kurátorka.

Několik snímků už před listopadem 1989

Většina prezentovaných snímků před výstavou nespatřila světlo světa. Za normalizace jejich publikování nepřipadalo v úvahu, po roce 1989 se k nim autoři vrátili jen v několika málo případech.

„Našla se ale jedna kuriozita série snímků Miloně Novotného z ledna roku 1969 se dostala do sbírky Umělecko-průmyslového muzea. Profesor Kirschner ji nepopsal a pouze uvedl, že jde o fotografii z nějaké smuteční akce," usmívá se Dana Kyndrová, díky které je soubor fotografií zachycující Palachův týden pohromadě.

Výstava Jan Palach byla poprvé představena veřejnosti před pěti lety ve františkánském klášteře na Jungmannově náměstí, fotografie byly publikovány také knižně. V květnu ji zhlédnou návštěvníci festivalu o lidských právech Zlínské jaro.

Kurátorka výstavy Dana Kyndrová: Jako skautka
jsem na pohřbu stála u Palachovy rakve

Fotografka a kurátorka výstavy o Janu Palachovi Dana Kyndrová zmapovala několikadenní období v československých dějinách. Období, které bylo neobyčejné a pro naši historii velmi zásadní.

Probíhalo od chvíle, kdy se 16. ledna student filozofické fakulty upálil na protest proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy, až do 25. ledna, kdy byl pohřben. Během těchto dní se do ulic vypravilo i mnoho fotografů, aby zásadní okamžiky zaznamenali.

Dana Kyndrová sedmadvacet fotografů v uplynulých letech oslovila a z (těch nejpovedenějších) materiálů vytvořila sérii, kterou nyní prezentuje na Staroměstské radnici. Povídaly jsme si přímo v jejích prostorách, před černobílými snímky a za přítomnosti českých i zahraničních návštěvníků.

Výstava zahrnuje snímky od 27 fotografů. Nebylo pro ně v roce 1969 nebezpečné mapovat okamžiky následující po Palachově činu?

V lednu 1969 to ještě takový problém nebyl, represe v podstatě odstartoval až Palachův pohřeb 25. ledna. Den nato se konaly velké demonstrace, na kterých už StB tvrdě zasáhla. Všechny lidi vyhnali, sklidili veškerou pietní výzdobu například kolem sochy svatého Václava, kde byla spousta svíček, zasadili stromky a keře, říkalo se tomu „sadová úprava". Měsíc potom, 25. února při výročí „Vítězného února", se po vzoru Palacha upálil také Jan Zajíc, a to mělo daleko drsnější následky. Na jeho pohřbu už žádné manifestace nepovolili. Také proto jsou vzácné 3 dochované snímky od Miroslava Hucka, který na Zajícově pohřbu byl.

Jak dlouho jste fotografie shromažďovala?

Asi rok a půl. Postupně jsem se scházela se všemi fotografy, většina vystavených fotek je naskenovaná z originálních negativů, takže nepostrádají kvalitu. Musím říct, že mi asi všichni autoři věřili, protože mi negativy bez výjimky půjčili (směje se). Moc mě to bavilo a chtěla bych jít ještě dál do historie. Mám v plánu padesátá léta, už teď vím, že v archivu ČTK mají mnoho fotografií. Zase mi ale nepůjde o to, aby byl zachycen pan XY, ale abych dala dohromady povedené dokumenty.

Jak jste vy sama prožívala období po Palachově upálení na začátku roku 1969?

Byla jsem velká skautka, do oddílu jsem vstoupila v roce 1968, když to bylo možné. V roce 1969 jsem proto jako skautka stála u Palachovy rakve. Pamatuji si na neuvěřitelné všudypřítomné ticho. Bylo mi necelých čtrnáct let.

Vidím, že si fotografie se zájmem prohlížejí i zahraniční turisté. Co na to říkáte?

Mám radost, ohlasy jsou zatím velmi kladné. Doufám, že přijde také hodně školních skupin, kantoři si mohou odpustit zdlouhavý výklad ve třídě, a žáci se o Palachovi dozvědí dost informací jednodušší a možná srozumitelnější formou.

Čtěte také: Dcera sochaře: Otec před sejmutím masky Jana Palacha hledal v koupelně indulonu