Knížku, kterou její autorka napsala před dvěma lety a kterou v březnu vydalo nakladatelství Host, jako by Olga Tokarczuk stvořila tak trochu pro radost. S převahou svých osmapadesáti let a porozuměním pro podivuhodné věci života, na které naše rozumová zkušenost často nestačí. Neboť vnější podoba světa je proměnlivá záleží na tom, v jaké náladě a životní fázi na něj nahlížíme.

Tokarczuk o tom píše občas i s jemným humorem, vždy ale s pokorou k jakémusi neviditelnému řádu, jenž nás má ve své moci. Což je přístup typický pro většinu jejích děl, která navíc svými obrazy krásně provokují čtenářskou představivost. Není divu, že si k jejím příběhům nacházejí cestu i filmaři, třeba Agnieszka Holland, jež spisovatelčino dílo ctí a která podle románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých natočila před třemi roky film Přes kosti mrtvých.

Vloni se pro změnu ujali jiné předlohy mladí čeští filmaři v čele s Matějem Chlupáčkem a v produkci FAMU natočili krátkometrážní snímek Noc v Mariandu v hlavní roli s Janou Plodkovou.

Bizarní povídkyZdroj: archiv

Knihu Bizarní povídky tvoří deset příběhů, v nichž se autorka vydává do různých časů a míst: do Volyně za vpádu švédských vojsk, do dnešního Švýcarska či do Asie. Jindy se děj odehrává v blíže nespecifikovaných krajích a v jakémsi bezčasí, kde je podstatný pocit ústředního aktéra. Střídá se rytmus povídek i žánry, některé připomínají historický román, jiné jsou na hraně sci-fi.

Takřka vždy ale stojí v centru hrdina (či hrdinka), který s údivem pozoruje, kde se ocitl a jaké zdánlivě banální nehody či impulsy ho tam přivedly. A také, jak směšně malý vliv má on sám na běh svých dnů, s nimiž zmítá nějaký jiný, potměšilý řád.

Ať už je to skotský botanik ve službách polského krále, zacyklený kdesi v bažinách, na „periferii světa odsuzující nás navždy k tajemné bezmoci“, nebo stařec odhalující s neklidem proměnu barev a tvarů ve své domněle známé domácnosti. Případně dívka, které se otec snaží předat svou znalost těla coby mapy.

Tkaničky v octě

Je zábavné sledovat, čím autorka překvapí na další stránce. Olga Tokarczuk se vyslovu-je i k závažným jevům, jako jsou diskutabilní vědecké experimenty, fyzioterapeutické znalosti (například paměť těla), stáří či narušené rodinné tradice. Těm je věnována povídka Zavařeniny, v níž zemřelá matka bizarním způsobem trestá dospělého syna, který nebyl schopen odstřihnout se od ní a žít si vlastní život.

V její domácnosti syn postupně objevuje zavařeniny, jejichž obsah je čím dál zlověstnější… Tkaničky v octě či houbička na nádobí v rajčatovém nálevu nemají chybu. A protože lenivý potomek nevnímá skryté poselství, nakonec ho matčiny sklenice krutě dostihnou.