K největším přednostem Petra Nárožného patří to, že nechce nudit sebe ani jiné. Jeho vzpomínky se podobají ochutnávce v dobré vinotéce. Dá se, nedá se? Chutná, nebo otevřeme jinou láhev?

Takové „namátkové“ memoáry mají spoustu krás. Své o tom věděl už J. S. Machar v Konfesích literáta, které jeho přítel Masaryk označil za nejlepší paměti, co kdy četl.

Proč? Inu proto, že se v nich umělec nesvěřoval s každou prožitou chvílí. Daleko více se věnoval zdánlivým podružnostem třeba historce, jak si ochočil dudka, a ten pak omylem položil zobák na žhavou plotnu a od té doby chodil světem se zobanem zatočeným do spirály.

Zasloužilý bard

Populární herec a výborný „namlouvač“ pohádek i jiných příběhů pro děti Petr Nárožný přistoupil k úkolu podívat se na běh svého žití s vtipem a nadhledem sobě vlastním. Typické pro něj je, že při tom zachoval kamennou tvář, zatímco posluchač smíchy padá ze židle. Třeba když Nárožný líčí besedu se zasloužilým bardem Rudolfem Deylem starším, jenž psal paměti rád a často (dodnes jsou jich před antikvariáty plné banánovky).

Deyl bohužel žádný humor neměl. A když vykládal svým uchrchlaným, zahuhlaným, třesoucím se hlasem veselé historky z divadelních štací, publikum včetně přítomného Petra Nárožného trpělo.

To u dvojalba s názvem Škoda slova, které padne vedle… žádnou bolest nepocítíte. Snad až na bolest bránice. Nárožný má dar usmát se těm největším trapasům a nedorozuměním, z nichž, pokud už se stanou, prakticky nelze vybruslit.

Třeba jako když chtěl tento na hony rozpoznatelný představitel komediálních rolí ve Františkánské zahradě v Praze kopnout do zadku svého kamaráda, písničkáře Miroslava Palečka. Učinil tak s rozběhem, načež se ten pán otočil a byl to někdo cizí. Podobné úlety se dají pochopit. Jenže chvíli nato šel zahradou skutečně pravý a nefalšovaný Paleček. Jeho kolega neodolal a kopanec i přes předchozí faux pas zopakoval. No a co byste mysleli? Zase to nebyl on.

Co to tady smolíš?

Dvě cédéčka plná chytrých postřehů ukazují, jak pěkně může zestárnout kumštýř, který na jevišti i ve filmu dlouho ztělesňoval nervózní potrhlíky, ale postupně se proměnil v hloubavého charakterního herce. Naštěstí hloubá spíše jen tak pro sebe, doma má knihovnu plnou politicko-historických spisů, světu však ukazuje vlídně pobavenou tvář. „Pro pánaboha, co to tady smolíš?“ cituje hned v úvodu svého anděla strážného, jenž mu při psaní vzpomínek kouká přes rameno. „Tak ty jsi další herec, co o sobě píše knihu? Psát uměl Zweig, ty nepiš!“

Celé by to samozřejmě nebylo ono bez šumlování, jemuž se Nárožný dopodrobna věnuje v kapitole Moje sykavky. Na jiném místě s neodolatelnou ironií popisuje dějiny svého národa. („Rusům se tu moc líbilo, zdrželi se přes dvacet let…“) A sebekriticky shazuje jak studium stavební fakulty, tak své působení na scéně divadla Semafor i okamžiky, kdy ho lidé začali na ulici poznávat.

Klaunovo kvílení

Trefně jsou tu vystiženy i momenty, kdy se od známé tváře očekává, že se takzvaně „ukáže“. Kupříkladu na výstavě přítele malíře, kterou má herec zahájit. Ať řekne cokoliv, shromáždění hosté si pomyslí, že ze sebe dělá něco jiného, než je.

Další vývoj předem ztraceného večera je tu popsán s krutou přesností. „Vernisáž zakončí dva žáci zvláštní školy, kteří mají hudbu jako muzikoterapii proti agresivitě. Bude to premiérové provedení dvaadvacetiminutové skladby Studna žalu od íránského skladatele, která se původně jmenovala Klaunovo kvílení. Máte pocit, že nic horšího nemůže následovat. Ale může. Mistr je vyzván, aby ke své tvorbě řekl pár obyčejných slov. Začnete počítat, kolik obrazů tam visí, a zároveň začnete parašutistům závidět tu jejich kyanidovou kapsli.“