Před vjezdem do nymburského pivovaru je malé stavení, dnes malý výčep piva z jeho produkce, kdysi místo, kde žil malý Bogan, jak se malému a budoucímu spisovateli Bohumilovi říkalo.

Domek asi vypadal svého času upraveněji a neobtěžoval ho blízký dopravní ruch. Krásné místo pro malého kluka, který objevuje svět svých budoucích literárních hrdinů a pozoruje tatínkovu práci na místě správce a ředitele pivovaru.

To vše pak zúročí v literatuře, v české literatuře, v dílech, která zná snad celý svět.

Kam dočůrá pes?

Stručná odpověď zní na pamětní desku našeho největšího, možná lépe řečeno nejznámějšího spisovatele.

Bohumil Hrabal žil v pivovaru do roku 1947, ale jako by ho nikdy neopustil. Vše je tu poznamenáno vzpomínkami na něj a na jeho dílo. Jeho osobně i jeho dílo připomínají také názvy zdejšího piva.

Komu jinému se podařilo takto vstoupit do historie a připomínat se při každém loku. To by se spisovateli asi líbilo, neboť sám se proslavil jako milovník piva.

Jenže ne každý pivař po sobě zanechá víc než hromadu prázdných lahví.

Když v roce 1994 Bohumil Hrabal slavil 80. narozeniny, slavilo se to v libeňské ulici Na hrázi (Hrabal ji nazýval jako Na hrázi věčnosti), kde bydlíval ještě před její demolicí, kdy malebná ulička ustoupila ošklivému autobusovému nádraží. Jednalo se tehdy o pamětní desce, kterou však spisovatel verbálně odmítl. Přesto je tam na chodníku umístěna.

„Hrabal desku odmítl, a když už, chtěl ji dát umístit do výše, kam dočůrá pes. Teda řekl to trochu jinak," uvedl Benák. Druhá deska je dnes proto zasazená v mistrem požadované výši do zdi nymburského pivovaru.

Inspirace filmem

Kam nedosáhne literatura, tam pomůže film. Ne každý je ochoten otevřít knihu, mnoho lidí však po ní může po shlédnutí filmu sáhnout.

Pro nymburský pivovar byly klíčovým filmem Postřižiny. „Ale netočil se tady u nás v Nymburku," upozorňuje ředitel. Dnes známé postřižinské pivo vzniklo podle něj právě ve spolupráci se spisovatelem.

„Dříve se naše pivo nazývalo Polaban, ale lidi odrazovala představa, že ho vaříme z vody z Labe. Navrhovali jsme proto Hrabalovi různé názvy: Postřižínské, Pábitelské, Nymburské. Vybral si právě Postřižínské," odhaluje původ jména ředitel pivovaru Pavel Benák.

A i další značky zdejšího piva jsou s jeho dílem spojené.

Ptám se pana ředitele, jestli mu nevadilo, že spisovatel nejraději vysedával v jisté pražské hospodě, kde popíjel konkurenční pivo.

„To nám nevadilo, vždyť naše pivo zmínil i ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále, kde bylo nymburské pivo zmíněno jako nejlepší. A naše pivo pil i na chatě v Kersku," uvedl ředitel Benák. „Znal jsem ho osobně, jezdili jsme tam za ním a se svými přáteli byl v pivovaru i na oslavě jeho výročí," řekl.

Zkrátka spojení nymburského pivovaru, Bohumila Hrabala a jeho díla je už dnes legendární a legenda stále žije.

Pivovar Nymburk dnes

Bohumil Hrabal: Můj pivovárek

Když mi bylo šest let, v tom roce 1920, tak jsme se s rodiči a bráchou nastěhovali do nymburského pivovaru a je jsem začal vnímat všechny ty krásy, které mně obklopovaly. A byla před okny kuchyně a pokoje ohromná zahrada, všechny druhy ovoce tady se táhly až ke sladovně, vzácné Špendlíky a jabloně a hrušky a nakonec řady ořechů a těsně u humen aleje Švestek… A já jsem zvolna se rozhlížel a vstoupil jsem do maštalí, kde byly čtyři páry těžkých koní a dva páry pivovarských volů a já jsem brzo vstával a díval jsem se, jak kočí pomalu kšírují koně a zvolna až k výstavu piva a tam jsem viděl jak pivovarští vykulují sudy a kočí je nakládají na těžké vozy, pak přivádějí kočí ty dva páry volů a nakládají na valníky sudy, na každý vůz ještě se naložil veliký sud s drceným ledem a potom se rozváželo pivo po hospodách v městě a na vesnice nymburského okresu.., 0 prázdninách jsem měl tu čest a mohl jsem s kočím na šejtroku kočírovat a tak jsem poznával vesnice dokonce až na Loučeň jsem se dostal… Ale já jsem dík tomu, že k nám přijel strýc Pepin, a sladovničil, já jsem poznal i humna a tady bylo nejkrásněji.. vzklíčený ječmen voněl a já jsem i si mohl do něj lehnout a cítil jsem jak ten ječmen je teplý, jak klíčí…

A sladovničtí si při práci zpívali a já jsem se strýcem s nimi sedával v šalandách a díval se, jak sladáci si vaří na kamnech, jak stahují herinky a jak pijí pivo a jak dovedou být veselí a jak si dovedou ze strýce Pepina dělat legraci… A tak jsem poznal všechny ty postupy, než z ječmene se stane slad, všude to vonělo a já jsem rád přešel mostem, který spojoval sladovnu s varnou a tak jsem se ohromený díval jak se vaří pivo v ohromných mosazných kádích, jak mladinka pak rourami se dostává až na štoky, kde se rozlívá na veliké pánve ze kterých se kouřilo a voněla ta mladinka přes řeku až do města a lidé si libovali, říkali, to je krásná vůně, to bude zase lahodné pivo… a já jsem za rok už znal všechny práce v pivovaře, rád jsem sedával v bednárně a nemohl jsem se vynadívat na ty práce bednářů, kteří mocnými sekerami z dýh sestavovali sudy, tady zase byla jen a jen vůně smoly a třísek z dubového dřeva, jindy jsem se díval jak se požahují sudy, jak na otáčecích hřídelích se otočejí vysmolené sudy a otvorem plnicím se kolem sudů line modrý kouř do sudů vstříknuté smůly, i strýc Pepin tady pracoval, tak jako ostatní v zástěře, vzal sud, nahodil si jej kolenem, narazil na jehlu, která vstříkla do útrob sudu horkou smůlu z rozpálených požehovacích kamen… A jindy jsem sledoval bednářského mistra jak spouštěl na drátu hořící svíčku do sudů připravených aby do nich bylo stočeno pivo, sledoval jsem jak mistr byl zárukou toho, aby sudy byly čisté, aby smola neodprýskala… vcházel jsem do spilky a tak jsem viděl spiláky jak se naklánějí nad spiláckými káděmi, jak sledují kvasný a zrající proces piva, viděl jsem, jak mají šály, protože tady všude je zima, za zdí se tyčí ta hora čtyř pater ledu, procházel jsem kolem padesátihektolitrových dubových sudů, kde zrálo pivo v ležák… díval jsem se, jak nebezpečná práce je plnit pivo ze sudů do lahví…viděl jsem všude kde se pivo vaří, tam se sice dobře daří, ale je to práce pro mužské, kteří někdy musejí pracovat nejen v chladu, ale jen a jen ve světle lamp a žárovek.

A za to čtvrt století jsem došel poznání, že i dnes dovedou lidé pracující v pivovaře nejen si zazpívat, ale dovedou být i veselí a mají smysl pro humor tak, jako to bývalo když tady pracoval strýc Pepin. Nyní jsem už starý pán, ale kdykoliv se mi zasteskne, stačí zavřít oči a vzpomínka je tady, je tady všechno to co bývalo nejen v Nymburce za čas mého dětství a mládí, ale hlavně, jak vypadal a jak žil můj starý pivovárek a mými rodiči a bratrem a našimi přáteli, ale já vidím všechny ty dělníky a všechny ty sladovníky a vařiče, dokonce jasně je přede mnou i náš domovník. Vzpomínám, že ten můj pivovárek si mohl dopřát jen luxus, a měl svoje nářadí, svoje štětky a i svoji jámu na vápno, protože kde se pivo vaří, tak musí být čistota nejen uvnitř, ale i zvenčí. A tak si myslím, že když za pět let bude pivovaru sto let, že státní podnik by si mohl dopřát taky ten luxus a mít na trvalo zaměstnané dva zedníky a tak navázat na tradici mého, pro mne tak drahocenného pivovárku…

Kersko, červenec 1990

Převzato ze stránek Pivovaru Nymburk