Kdysi dávno, údajně kolem roku 1235, muž jménem Fudžiwara no Teika vybral sto svých nejmilejších básní a napsal je na ozdobné papíry zvané šikiši, které se lepily na zástěny.
To je prapočátek legendární sbírky poezie, kterou zná každý Japonec pod prostým názvem Sto básní od sta básníků. A je příznačné, že se Teika se do této příjemné práce pustil v poustevně na hoře Ogura v severním horském valu hlavního města Kjóta.
Básnické souboje
Ačkoliv starověk plný násilí, válek a nevolnictví není dobou, do níž by se moderní člověk chtěl vrátit, přinejmenším v jednom bodě musíme tehdejším obyvatelům říše slunce závidět.
Na císařský rozkaz zde už v 10. století vznikl Úřad pro poezii. Pořádaly se básnické souboje, proti fenoménu čínské vzdělanosti stavěla vláda této země kulturu a hloubku japonské duše. Verše se recitovaly se zpěvavou intonací při nočních slavnostech s číškou saké v ruce, zatímco zamilované dvojice pouštěly lodičky po potůčku protékajícím osvětlenou zahradou.
Poezií byl obklopen každý i ten nejobyčejnější rolník. Po celodenní dřině si je mohl číst zavěšené na ozdobné proužky barevných papírů (tanzaku) do rákosí či větví stromů.
Vypadalo to přesně tak, jak to vidíme na obálce knihy Sto básní Svět staré japonské poezie, kterou nyní v zasvěceném překladu Heleny Honcoopové a za podpory japonského velvyslanectví vydalo nakladatelství DharmaGaia.
Karty na rohoži
Pro nás je tato antologie objevem, v Japonsku ji ale zná lecjaký malý kluk. Dokonce existuje oblíbená karetní hra Sto básní z Ogury, o níž dochovaný záznam ze 17. století praví, že patřila k výbavě každé vzdělané nevěsty.
Ptáte se, jak se to hraje? Na plochu rohože rozložíte sto karet, na kterých je napsána druhá strofa daného pětiverší. Recitátor postupně předčítá jednotlivé básně z Teikovy sbírky a vítězí ten, kdo z vyložených karet nejrychleji vybere příslušný konec básně poslední dvojverší.
„Budeš mě ještě chtít?“ čteme v básni s názvem Dvorní dáma Horikawa. „Vůbec se v sobě nevyznám. Dnes ráno mám černé vlasy rozcuchané jak myšlenky ve své hlavě.“ Japonské básně byly krátké, aby se o nich dalo dlouze přemýšlet. Jak moudrá filozofie!
