S jejím autorem, publicistou a básníkem Milošem Doležalem, jsme mluvili u příležitosti jeho besedy a autogramiády ve zcela zaplněné humpolecké knihovně.

Hovořil jste s řadou lidí, kteří kněze Josefa Toufara znali. Jak ho popisují?
Shodují se v tom, že to byl člověk společenský, energický, který nepostrádal humor a nestavěl hranice mezi věřícími a nevěřícími. Nazval bych to veselou otevřeností. Pomáhal studentům s doučováním po škole i lidem na poli, organizoval ochotnická divadla, poutě, besedy, taneční zábavy, vyřizoval lidem důchody, po válce inicioval vznik ledečského gymnázia i zahrádecké měšťanské školy. V Číhošti zase třeba zařídil ordinační hodiny zubaře nebo pobočku pošty.

Toufar byl po události pohybujícího se křížku v číhošťském kostele nakonec umlácen příslušníky StB. Dalo se tomu vůbec v té době na přelomu 40. a  50. let nějak zabránit a  mohl celý případ dopadnout jinak?
Těžko. V té době státní komunistický aparát vyhlásil otevřený boj katolické církvi a chystal se ke „konečnému řešení náboženské otázky". Plán byl jasný – náboženství zesměšnit a nahradit marx-leninskou výchovou, zrušit kláštery, zabavit a rozkrást majetek, nepohodlné kněze a  řeholníky buď popravit anebo poslat na dlouhá léta do kriminálů a pracovních lágrů, jiným zakázat kněžskou službu a ty ohebnější zastrašit a korumpovat. V tom si mimochodem komunisté nic nezadali s nacisty. Sám Toufar si zprvu myslel, že když pohyb křížku sám neviděl, že se mu nic nemůže stát. Chtěl, aby vznikla církevní komise, která celý případ důkladně prošetří.

Jak se tato jeho snaha konkrétně projevila?
Psal o události na královéhradecké biskupství a radil se také se svým přítelem, opatem želivského kláštera Vítem Tajovským. Jenže tehdejší režim potřeboval zlomit církev a najít viníka z jejích řad. A k tomu se jim najednou naskytla příležitost v Číhošti – zneužít tajemného pohybu křížku.

Jak komunistický režim postupoval?
Místní soudruzi byli zděšeni, že do vsi jezdí davy lidí, a sami naléhali na vyšší místa, ať tomu udělají přítrž, neboť jim pod nosem vzniká poutní místo. Teprve v průběhu ledna 1950 se do věci vlamuje Státní bezpečnost, její příslušníci unášejí pátera Toufara z fary jako nějakého zločince a měsíc ho mučí a týrají, aby se přiznal k sestrojení podvodu. Neměl se však k čemu přiznat – byl nevinný.

Ve své knize máte i výpovědi členů StB, kteří se na smrti Toufara podíleli. Setkal jste se i s nimi?
Prostudoval jsem jejich výpovědi z 60. i 90. let i jejich personální spisy, ale osobně jsem se setkal pouze s jedním z nich, velitelem instruktážní skupiny StB, soudruhem Máchou. Měl pověst brutálního vyšetřovatele a především on mučil pátera Toufara. Žil velmi zabezpečený a „pokojný" život – v 60. letech dosáhl právního titulu a působil na různých ministerstvech jako úředník. Dnes má luxusní důchod. Na otázku, zdali něčeho lituje, mi odpověděl: „Ano. Toho, že v životě jsem musel pracovat hodně v kancelářích a neužil si víc slunce a vzduchu." A u ostatních jsem taky nezaznamenal žádnou lítost.

Jakou atmosféru jste vnímal v samotné Číhošti, když jste tam poprvé přišel? Byli místní lidé ochotní se s vámi o případu bavit?
Přijel jsem tam poprvé na kole v létě 1988 se svým gymnaziálním spolužákem. A když jsme se vyptávali místních na Josefa Toufara a  události 50. let, lidé před námi najednou utíkali a zavírali dveře, jako bychom byli nakaženi morem. Vzpomínám si, že i dlouho po roce 1989 se tam lidé báli o celé věci mluvit a tlumili hlasy, když vzpomínali na Toufara. Přišlo mi, že obec je tím tragickým příběhem navždy poznamenaná. Navíc – řada sedláků v místě a okolních vesnicích byla v 50. letech těžce pronásledována a pozavírána, několik rodin vystěhováno, žáci hlásící se ke katolické církvi nesměli studovat. Je pak vrcholně absurdní, že volby v Číhošti od roku 1990 pravidelně vyhrávají komunisté. Patrně už zapomněli na řádění soudruhů vrahů a na ideologii, která ničila životy dobrých lidí.

Jak se nyní, po shromáždění všech materiálů, vy osobně díváte na ten osudný pohyb číhošťského křížku z 11. prosince 1949?
Dlouhá léta jsem byl přesvědčen o tom, že se jednalo o provokaci StB. Dnes, po prostudování veškerých archivních materiálů, srovnáním výpovědí estébáků, komunistických funkcionářů a po rozhovorech se svědky jednoznačně tvrdím, že šlo o nevysvětlitelný jev. Nebylo totiž ani technicky možné, aby se křížek tak vychyloval do stran a navíc zůstal zkroucený v dost nepravděpodobné pozici. Ani estébákům – technické skupině –  se totiž při dvou rekonstrukcích nepodařil „podvodný mechanismus" v Číhošti sestrojit. Pohyb, naklonění a zkroucení číhošťského kříže nebylo vyvoláno lidskou silou. Zůstane to již navždy zvláštním tajemstvím Vysočiny.

Máte nějaké vysvětlení pro to, že o vaši knihu čtenáři projevili nebývalý zájem, takže se musí dotiskovat?
Toufarovo svědectví je lidsky ohromně silné. Navíc kniha je i po vizuální stránce (sedm stovek fotografií – pozn. red.) povedená. Dík patří typografu Luboši Drtinovi a velmi kvalitnímu zpracování a péči, které se jí dostalo v Nové tiskárně Pelhřimov. Nejsilnější pro mě je, že kniha zasáhla i ty, kdo nemají s církví či vírou nic společného. To je zázrak, který se kolem ní děje.

Může se dnes ještě celý případ někam posunout?
První věc je, že naše společnost Toufarovi dluží důstojné lidské pohřbení. Zahrabali ho v rumišti na konci hřbitova a jeden estébák se ještě chlubil, že tam s ním zahrabali i slona, který pošel v cirkuse. Druhá věc je, zda by mohl být zahájen proces jeho blahořečení.

V závěru knihy žádáte pamětníky, kteří by mohli vzpomínkou či fotografií přispět do mozaiky života Josefa Toufara, aby se vám ozvali. Plánujete tedy případné pokračování či doplněné nové vydání knihy?
Ano, ještě letos do léta vyjde nové, rozšířené a doplněné knižní vydání. Ozvalo se mi několik pamětníků, doplňující svými vzpomínkami Toufarovu osobnost. A se zajímavými  archivními nálezy se mi ozvali dva vstřícní archiváři – jedná se o zkonkrétnění Toufarova mládí, školní docházky, hospodářských poměrů jeho rodiny. Podařilo se také nalézt řadu fotografií lidí, kteří Josefa Toufara v životě doprovázeli a po kterých jsem pátral. A byl nalezen konvolut Toufarových dopisů z roku 1948, kdy jako zahrádecký kněz čelil okresním komunistům, kteří usilovali o jeho přeložení – především pro oblíbenost a vliv na mladou generaci.

Pátráte po nějaké konkrétní věci také na Pelhřimovsku?
Pátrám po fotografii a životopisných údajích učitelky náboženství Růženy Převorové z Pelhřimovska, která byla zatčena v souvislosti s číhošťským zázrakem na konci ledna 1950. Učila po válce v Pelhřimově a okolí, na školách v Rynárci, Dobré Vodě, Radňově, Zajíčkově, Horní Cerekvi, Horní Vsi a Černově a věřím, že by ještě někteří lidé mohli mít z té doby nějakou školní fotografii s ní.

Kdo je… Miloš Doležal

Básník a publicista Miloš Doležal se narodil 1. 7. 1970 v Háji u Ledče nad Sázavou. Absolvoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, poté pracoval jako redaktor časopisu Perspektivy a asistent dramaturgie v divadlech. Od roku 1998 je zaměstnaný v literární redakci Českého rozhlasu 3 – Vltava.

Za rozhlasovou dokumentaristiku byl oceněn řadou cen, věnuje se mj. pořadům z období války a 50. let.

Vydal šest sbírek poezie, první z nich byla Podivice. Řada básní čerpá náměty z obcí Humpolecka a Ledečska. Dále vydal knihu fejetonů České feferony a tři knihy rozhovorů s vězni nacismu a komunismu: Cesty božím (ne)časem, Prosil jsem a přiletěla moucha a Proti zlému krompáč a lopata. Žije v Praze a na chalupě v Podivicích na Pelhřimovsku.

Je ženatý, má tři děti.