„Zítra jedeme do Prahy na Hrad. A tam se podíváme na poklad. Opravdový poklad. Se spoustou zlata," uslyšely. A možná se jim o tom pokladu i zdálo. Zatím viděly truhlice se zlatem jen v pohádkách.

Svatovítský poklad, chlouba české historie

A druhý den se v té pohádce ocitly. Trvalo to hodinu a za tu dobu ani nedutaly. Oči jim přecházely, nevěděly, kam se dříve podívat. Zlato se všude třpytilo, příběhy je udivovaly.

Ještě před chvílí běhaly po nádvoří, dováděly a ukazovaly, proč jsou dětmi. Jenže teď stojí uvnitř kaple sv. Kříže a poslouchají, jak tudy kráčely dějiny.

Před sebou mají Svatovítský poklad. Chloubu české historie. Místo, kde se zastavil čas.

Jmenují se Kačenka (žákyně 3. třídy, 8 let) a Pepíček (žák 6. třídy, 11 let). Do Prahy je dopravil tatínek Josef (podnikatel a manažer cyklistického oddílu), je tu i maminka Jana (podnikatelka a bývalá československá reprezentantka v cyklistice), dědeček Josef Hladík a babička Libuše Jeřábková. Vzali s sebou i dvouletého Františka. Ten ale za pokladem do kaple nevyrazil. Vzala si ho na starost babička a oba si užili cukrárnu.

Na pozvání Boleslavského deníku

Rodina Hladíkova přijela z Mladé Boleslavi užít si atmosféry hlavního města. Hladíkovi jsou dlouholetými předplatiteli Boleslavského deníku a využili nabídky, aby si poklad prohlédli. Opravdový český poklad. Skvost všech skvostů.

„Výlet do Prahy jsme plánovali už delší dobu. Nabídku Deníku na návštěvu Svatovítského pokladu na Hradě a večerního koncertu dámského houslového tria Inflagranti jsme s radostí využili. Bylo nám jasné, že cestě do Prahy bez návštěvy Hradu by něco chybělo. Vždyť možnost podívat se s dětmi do míst, která jsou protkána historií, to se nenaskytne každý den. Těšili jsme se na to, že uvidíme poklady, o nichž jsme dosud jen slyšeli, na vlastní oči. Výsledek předčil naše očekávání," řekla maminka Jana po pražském výletě.

Za skvosty se zatajeným dechem

Pojďme ale zpátky do kaple sv. Kříže za českou historií. Hladíkovi vůbec nevěděli, co je čeká. I když…

„Já si den před výletem o pokladu nastudovala, co šlo. To víte, abych mohla dětem dávat rozumy. Třeba o relikviích," říká před vstupem za pokladem maminka Jana.

Svatovítský poklad, chlouba české historie, je vystaven na Pražském hradě.

Rodinu Hladíkových vítá v katedrále František Kadlec, ředitel odboru turistického ruchu Pražského hradu, dnes průvodce. Letmý pohled a doktoru Kadlecovi je jasné, že tahle prohlídka musí být specifická. Okamžitě ví, jakou formu představení pokladu zvolí.

„S dovolením se obrátím na naše malé návštěvníky. Vítejte u nás, dovolte mi, abych vám představil náš poklad, Kačenko a Pepíčku," začíná a okamžitě si získává na svoji stranu mladé návštěvníky výstavy. Ti okamžitě zapomínají na svět kolem, a když uvidí možnou podobu Ježíše Krista v podobě otisku tváře, polknou a už nejsou schopny ani slova.

Je to pohádka? Není to pohádka? Možná tyhle myšlenky běží celou dobu skrz naskrz jejich dětským myšlením.

Příběh českého národa

„Do které třídy chodíte? Třetí a šesté? Tak to je fajn, tak to byste si možná mohly vzpomenout na…," vtahuje nenápadnými otázkami každou chvilku znovu a znovu doktor Kadlec děti do „historie", která je tady doslova na dosah ruky. Na jeho „hru" přistoupili i dospělí, kterým rovněž přechází zrak.

Kolem rodiny Hladíkových se míhají relikviáře, monstrance, masky, královský svatováclavský meč, korunovační kříž, kněžské roucho, sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Ludmila, obraz tváře Krista. Ke všemu nabízí doktor Kadlec příběh. Takový, který prostě musíte doposlouchat do posledního slova. A jen si říkáte, co všechno má tenhle národ za sebou.

Zatímco před vstupem do katedrály děti dováděly, uvnitř ani nedutaly. V okamžiku, kdy doktor Kadlec popisuje, že uvnitř jednoho relikviáře je ručička betlémského neviňátka, tedy ručička malého děťátka, Kačenka se křečovitě chytá maminky za ruku a Pepíček se tiskne k tátovi. Když rodina vyjde ze dveří, rodiče i dědeček ještě dlouho nemluví. Jsou plni dojmů. To děti, ty se z historie otřepaly okamžitě. Jen se nadechly, poklad nepoklad, začaly se honit po hradním nádvoří. Utíkaly se podívat na střídání hradní stráže. Jako by poklad odhodily do dávné historie.

Zážitek na celý život

„Čekali jsme něco zajímavého, netradičního, zvláštního, ale tohle všechno překročilo všechny naše představy. Prostě něco tak úžasného jsem ještě neviděla. To je zážitek na celý život," říká maminka Jana před kaplí.

Zbytek dne znamenal pro Hladíkovi rozdílné vyžití. Prarodiče s dětmi odjeli domů do Mladé Boleslavi a rodiče si ještě užili volný den. Navštívili známou restauraci U Zlatého tygra, kam k návštěvě zavelel tatínek, a navečer v Divadle Broadway koncert houslového tria Inflagranti s Pepou Vojtkem další dárek od Deníku. To zase byla „parketa" maminky.

Svatovítský poklad, chlouba české historie, je vystaven na Pražském hradě.

Celý „pražský" den zhodnotila druhý den maminka Jana stručně: „Prahy jsme si užili dokonale. Byl to nádherný den s pokladem. Když jsme se v noci vrátili domů, děti ještě nespaly. Čekaly, aby nám řekly, že ten poklad byl parádní. A že by je zajímalo, jestli ta ručička neviňátka byla opravdová. A zda ten královský meč je ostrý. Těch dotazů, než usnuly, byly spousty. A já, když jsem usínala, jsem si říkala, že určitě tenhle výlet musíme někdy zopakovat. Poklady by se měly odkrývat, nejen si o nich povídat…"

František Kadlec z Pražského hradu: Historie je můj život

Když ho posloucháte, je vám hned jasné, že má v sobě zabudovanou encyklopedii české historie. Sype z rukávu příběh za příběhem. Když vypráví o dávné minulosti českého státu, je ve svém živlu. Jako by zapomněl na svět. A vy se jen divíte, co vše předcházelo dnešku.

Je mu dvaašedesát, ale energie má na rozdávání. A na důchodcovské posezení na lavičce v parku a na sypání drobečků ptáčkům se rozhodně necítí. Žije Pražským hradem. Je jeho milovník, je jeho znalec. „Tady jsem prožil spoustu krásných okamžiků. Hrad a historii miluji," říká historik PhDr. František Kadlec, ředitel Odboru turistického ruchu Pražského hradu.

Prezidentské návštěvy

Občas také provází návštěvy, hlavně ty oficiální, například prezidentské. A vypráví jim třeba o tom, jak vypadá, kde vznikal a jaké příběhy se váží ke Svatovítskému pokladu, chloubě českého národa. Pan František pochází z České Třebové. Když přemýšlí o tom, kdy vznikla jeho láska k minulosti, má jasno. „S maminkou jsme často jezdili do Prahy, mnohokrát jsme byli na Hradě. Tady na mne dýchlo to zvláštní kouzlo minulosti. Hrad byl pro mne něčím svátečním, výjimečným. A někdy kolem šestého roku mne rodiče vzali na výstavu archivních dokumentů v Královském paláci. Ty historické listiny, originální dokumenty z různých staletí na mne silně zapůsobily. Možná tehdy se zrodilo moje životní směřování," říká.

Vystudoval historii na Karlově Univerzitě, patnáct let učil historii na střední škole, vymýšlel pro studenty semináře, organizoval procházky Prahou. Pak přišla nabídka pracovat na Hradě. „Byla to velká výzva, cítil jsem tady je možnost odborně růst." To se psal rok 1988. František Kadlec tu začal pracovat v odboru památkové péče. V devadesátých letech, kdy vznikl samostatný odbor turistického ruchu, se stal jeho ředitelem.

Obohacující setkání

Za ty roky práce na Hradě se potkal se spoustou zajímavých lidí  - restaurátoři, architekti, historii, antropologové, kunsthistorici. „Ta setkání mne nesmírně obohatila. Ale samozřejmě, že ne vždy tu vše bylo pozitivní a taky přišla myšlenka, že bych s tím seknul. Jenže historie je můj život, odejít nešlo. Co vám mám povídat, viděl jsem třeba otevřené rakve Karlových manželek. To je přece zážitek na celý život." Přiznává, že kudy chodí, tudy ho napadá, kdo asi před staletími chodil po stejné cestě jako on. A tyhle myšlenky, které dokazují, že je profesně postižen, se objevují nejen v Praze, ale kdekoliv, kudy chodí. „Když vidíte trochu do historie, tak si říkáte, kdyby stěny promluvily, to by bylo příběhů, to bychom zírali."

Přes týden má kolem sebe mraky lidí, spousty telefonů, schůzek. O víkendu pak s manželkou, učitelkou na prvním stupni základní školy, unikají na chalupu do jižních Čech. „Tam se vrhnu na zahradu, trhám plevel, ryju, kopu, opravuji. To je krásný odpočinek. Hrad a příroda, to jsou dva kontrasty mého života."

Dědečkův hrad, říkají vnoučata

František Kadlec má dvě dospělé děti, které se historii nevěnují. Ve čtyřech vnučkách, přičemž nejstarší je šest let, ale vidí možné pokračovatele. „Na Hrad za mnou se těší, říkají: My se jdeme podívat na dědečkův hrad. Já se tomu jen směju."

Je mnoho míst v hradním areálu, které má pan František rád více než jiná. „Niterně mi je nejbližší Zlatá ulička se svými lidskými příběhy. Samozřejmě znám zákoutí, kam návštěvníci nechodí. Tahle místa si ukrývám v duši a hýčkám si je. Jsou mým soukromým pokladem."

Historii František Kadlec neunikne ani doma, kde s manželkou debatují, jak malým žáčkům okořenit výuku. Vždyť by byl hřích, kdyby paní Kadlecová svého muže do výuky nezatáhla.

A historii neunikne ani při pravidelných školních srazech. „Scházíme se dvakrát do roka a pokaždé je to stejné: „Františku, co je nového na Hradě?" A já musím povídat a povídat, tomu se nikdy nevyhnu," říká a je z něho cítit, že je na svoji profesi hrdý. Jakby ne, když zná důvěrně životní příběhy těch, kteří tvořili české dějiny. Zná je tak, že mu jeho znalosti musí závidět každý…