Stálost v sobě; spočívati v sobě. Kotviti v sobě, býti sám v sobě svou lodí, svým mořem. Toto kredo si poznamenal Josef Čapek ve třicátých letech 20. století, kdy se jak pozoroval u některých osob projevila zvláštní potřeba jidášství. „Lidé bývají někdy velmi ochotni se ponížiti, aby mohli ponižovati jiné,“ čteme v jeho posmrtně vydané sbírce aforismů Psáno do mraků.

Objemná kniha vyšla dva roky poté, co se po jednom z nejoriginálnějších českých umělců slehla zem. Jeho stopa mizí v koncentračním táboře poblíž saského Bergenu, kam byl Josef Čapek převezen 25. 2. 1945 poté, co prošel koncentráky v Dachau, Buchenwald a Sachsenhausenu. Pánové v kožených kabátech ho poctili návštěvou už v září 1939.

O Červenáčkovi
Netradiční pohled. Útlý komiks vypráví o pubertě Rychlých šípů

Když jim vyklouzl z rukou doslova do náruče smrti jeho mladší bratr Karel Čapek, došlápli si aspoň na přesvědčeného pacifistu Josefa. Měli toho na něj dost: novinové kresby z cyklu Ve stínu fašismu, malířské cykly Oheň a Touha, které vytvořil na protest proti Mnichovské dohodě, a především sérii karikatur Diktátorské boty.

Ty se v letech před okupací objevovaly v Lidových novinách a roku 1937 vyšly knižně s předmluvou básníka Josefa Hory. Obrázky kožených holínek drtících tu hlavičky zuboženého davu, jindy krajinu nebo rovnou zeměkouli, se gestapákům nemohly líbit. Stejně jako Josefovy odvážné výroky o lidech, „na nichž na celých jen zadnice je nezáludná a neškodná.“

Tisíce jdou, nejsi sám

Jako autor měl už v té době Josef Čapek na kontě nezapo-menutelnou prózu Stín kapradiny a knížku esejů Kulhavý poutník. S bratrem napsal hry Ze života hmyzu a Adam stvořitel, děti nadchl svým Povídáním o pejskovi a kočičce. V zajetí pak vytvořil málo známé, ale o to silnější Básně z koncentračního tábora, které posmrtně uspořádal Vladimír Holan. V nich se jako bezejmenný vězeň ptá: „V život zpět, či v smrti chřtán? Co bude na konci cesty? Tisíce jdou, nejsi sám… Budeš, nebudeš mít štěstí?“

Dějiny české detektivky
Loupeže i mordy v čase. Dějiny literatury ukrutné mapuje nová kniha

Štěstí mělo dovolenou. Oficiálně se uvádí, že krátce před osvobozením tábora v Bergen-Belsenu na jaře pětačtyřicátého roku Josef Čapek podlehl epidemii skvrnitého tyfu. Jeho žena Jarmila tomu nevěřila, a když úřady v pátrání po manželovi selhaly, vydala se ho hledat do Německa sama. E. F. Burian jí totiž zprostředkoval zprávu tlumočníka britské armády, jenž údajně viděl Josefa živého ještě tři dny po skončení války. Jarmila Čapková svého muže nenašla. Nikdy však na něj nepřestala čekat.