Josef Mánes se narodil v roce 1820 a zemřel roku 1871. Výstava ve Valdštejnské jízdárně v Praze se připravovala už k těmto výročím?
Markéta Dlábková: Takový byl původní záměr. Nicméně vzhledem ke grantu, který jsme společně s Ústavem dějin umění AV ČR získali až v roce 2019, a kvůli několika dalším okolnostem se práce protáhla. Součástí byl i podrobný restaurátorský průzkum, a ten zabral více času, než jsme si mysleli. Nakonec jsme ale byli velmi rádi, že jsme výstavu v roce 2020 neotevřeli, protože bychom ji po vypuknutí pandemie covidu museli zase rychle zavřít.

Vloni rozvířila mediální vody aféra se zfušovanou kopií Mánesova kalendária na pražském orloji. Restaurátor Stanislav Jirčík necitlivě změnil rysy, ba i pohlaví původních postav. Mnozí se pohoršovali, ale překvapilo mě, kolik lidí se mohlo popukat smíchy. Nedostává vaše výstava v tomto světle ještě jiný, důležitější význam? Není nejvyšší čas Mánesa rehabilitovat?
Markéta Dlábková: Podrážděná reakce velké části veřejnosti spíše potvrdila, že ačkoliv o Mánesovi toho dnes už možná většina lidí nic moc neví, nějaké povědomí o něm přesto existuje a svým způsobem je pořád naším národním pokladem. Není zapomenutý. A my jsme rádi, že návštěvníkům výstavy můžeme ukázat Mánesovo kalendárium tak, jak se dochovalo. Uvidí, že je krásné a rozhodně není v tak dezolátním stavu, jak tvrdil pan Jirčík, když vysvětloval, proč nemohl udělat přesnou kopii.

Výstava Ondřej Sekora známý i neznámý
Poznejte autora Ferdy Mravence. Galerie v Praze představí díla Ondřeje Sekory

Je Mánes podobný případ jako Mikoláš Aleš? Považuje leckdo jeho malby za kýč?
Veronika Hulíková: Když se někde zmíníme, že děláme mánesovskou výstavu, setkáváme se s dvěma reakcemi. Půlka lidí říká, že se těší. A druhá nechápe, proč zrovna Mánes. Koho to dnes zajímá, kdo na to bude chodit? My bychom ale rádi ukázali, že Josef Mánes nebyl jen autorem kalendária a slavného portrétu Josefiny. Jeho dílo je rozsáhlé a on sám byl velice zajímavou postavou. To chceme na výstavě demonstrovat i úryvky z jeho zápisníků a vzpomínkami těch, kteří ho znali.

Markéta Dlábková: Povrchní, kýčovité vnímání jeho odkazu je dědictvím epoch 20. století, kdy byl jak on, tak Mikoláš Aleš objektem komunistické dezinterpretace. Z Mánesova díla se vybíralo jen to, co se dalo našroubovat na komunistickou ideologii. To znamená především zájem o lid, národní témata, část prací zaměřená na venkov. Po roce 1948 se zcela potlačilo umění, které Mánes tvořil pro své šlechtické i jiné mecenáše. Poslední kapitolou výstavy proto bude Mánesův „život po životě“. Tam ukážeme, jak se od konce 19. století až do sedmdesátých let 20. století s jeho odkazem zacházelo.

Byl vlastně někdy doceněn? Jeho přátelé si jistě uvědomovali, co umí. Ale dočkal se uznání už za života, nebo aspoň ve chvíli, kdy umřel?
Markéta Dlábková: Myslím, že k určitému docenění došlo v takzvané generaci Národního divadla, kdy si ho vzali za svého mladí umělci: Aleš, Ženíšek, Tulka, Myslbek a další. Ti si z jeho tvorby také vybírali jen určité aspekty, zajímavé jim připadaly ilustrace Rukopisů, hrdinská stránka Mánesových děl. Nicméně sám Mánes by byl nadšen, protože nešlo o prázdnou adoraci. Oni se jím skutečně inspirovali.

Veronika Hulíková: Také by ho muselo nadchnout, že ještě mladší umělci v polovině osmdesátých let 19. století nazvali jeho jménem svůj spolek. Ale je pravda, že když Josef Mánes zemřel, účast na jeho pohřbu byla velmi skromná. Pro širší veřejnost byl de facto neznámým autorem.

Zůstalo toho po něm hodně, a bylo složité to dohledávat?
Veronika Hulíková: Národní galerie spravuje největší soubor Mánesových děl, obrazů máme kolem sto dvaceti a ve Sbírce grafiky a kresby je uloženo asi dva tisíce kreseb, od studií až po krásné kresby krojů. Na výstavě pracujeme i s výpůjčkami z jiných galerií a muzeí. A z několika soukromých sbírek se nám podařilo zapůjčit díla, která budou vystavena po velmi dlouhé době, některá možná úplně poprvé. Pak jsou tu archivní dokumenty jako dopisy, ty máme v archivu Národní galerie v Praze. Zkoumali jsme také fond rodiny Silva-Tarouca, Mánesových mecenášů, který je uložen v Moravském zemském archivu v Brně. Z něj vystavíme několik ilustrací a jeden dopis. Vtipné kresby, které Mánes zanechal v návštěvních knihách na zámku rodu Silva-Tarouca v Čechách pod Kosířem na Hané, se považovaly za ztracené, takže je to malý objev.

Retro hračky nás zahřejí u srdce.
RETRO: Návrat do dětství. Tyto hračky jste možná měli v pokojíčku i vy

Byl Mánes příslušníkem nějaké umělecké školy?
Markéta Dlábková: Tady dlouho panoval mýtus, vytvářený historiografií první poloviny 20. století, že byl Josef Mánes úplný solitér, což není pravda. On byl sice výjimečně talentovaný, ale rozhodně netvořil ve vzduchoprázdnu a měl své učitele. Zaprvé ho ovlivnil jeho otec Antonín Mánes, sám talentovaný krajinář, a potom jeho profesor na pražské umělecké Akademii František Tkadlík. Ale inspirovalo ho i tehdejší umění německých zemí – malíř nazarén Peter von Cornelius nebo Mánesův další učitel Christian Ruben, s nímž měl napjatý vztah, ale přesto se od něj leccos naučil.

Veronika Hulíková: Dala by se najít ještě řada dalších vlivů, třeba významný portétista Antonín Machek. Rodina Mánesů žila poměrně společenským životem, víme, že se u nich scházeli umělci, určitě si navzájem ukazovali své práce… A když do Prahy přijeli zahraniční malíři, také se u Mánesů zastavili.

Josefův otec Antonín maloval hrady a zámky: Okoř, Kokořín či Křivoklát. Strýc Václav Mánes se zaměřoval na chrámové obrazy a portréty. Josefův o osm let mladší bratr Quido byl malířem žánrů. A sestra Amálie se věnovala krajimomalbě a zátiším. Proč si dějiny pamatují Josefovo jméno a jeho blízcí zůstávají v pozadí?
Veronika Hulíková: Tenkrát nebylo zvykem, aby se umělec věnoval všem oborům, jako to dělal Josef Mánes. Většinou jste měl buď umělce zaměřené na figurální malířství, jako byl právě Václav Mánes, nebo na krajinomalbu, což byla Antonínova doména, anebo na žánrovou malbu, jak to vidíme u Quida. Ale Josef zasáhl do všech oborů najednou, počínaje krajinářstvím přes portrétní a historickou malbu až po návrhy na design, realizaci spolkových praporů, návrhy pro architekturu… A skoro ve všem své současníky překonal.

Překvapilo mě, že dceři Amálii Antonín Mánes vysloveně zakázal, aby malovala portréty. Vysvětlil jí, že to pro ženu není vhodné. A že má dělat krajinky.
Markéta Dlábková: Ženy měly ve společnosti 19. století jiné postavení než dnes. Když už malovaly, měly malovat jen pro své pobavení – což tedy u Amálie tak úplně neplatilo, protože jako nejstarší a nejpraktičtější z Antonínových potomků živila jak sebe, tak své dva bratry. Proto si v roce 1853 otevřela soukromou malířskou školu pro dámy a dívky ze šlechtických a měšťanských rodin. Ale obecně byly určité žánry ženám zapovězeny. Dámy se mohly věnovat krajinám, zátiším, ovšem lidská postava, nedejbože akt, to nepřicházelo v úvahu. Navíc se to bralo i tak, že žena už ze své podstaty nemá k určitým věcem vlohy. Amálie Mánesová ostatně nemohla na rozdíl od svých bratrů malbu ani studovat, protože Akademie se ženám otevřela až po roce 1918.

V Milevsku bude výstava Igráčků
Legendární postavičky. Jaro v Milevském muzeu bude patřit Igráčkovi

Josef Mánes ženské akty maloval. Dokonce měl pod falešným monogramem L. G. namalovat dva obrazy pro nevěstinec na pražském Josefově. To byla tvorba aktů tak riskantní, že se je bál podepsat?
Veronika Hulíková: Pokud mluvíme o aktu jako o studii nahé lidské figury, s tím problém nebyl. Mánes kreslil akty, i když pracoval na kalendáriu. Každou postavu chtěl mít dokonalou, takže vytvořil desítky, možná i stovky studií. Nejdříve postavy nakreslil jako akt, pak je oblékl, aby si mohl načrtnout drapérii, a teprve potom vytvářel náčrt medailonu, který následně přenášel na měděnou desku. Potíž byla v 19. století s akty na veřejných výstavách. Akt byl akceptovatelný, jen když se našlo opravdu pádné odůvodnění, třeba u historických scén nebo alegorií. Ale vystavit sám o sobě akt ženského těla byl problém i v Paříži. Viz známé aféry v čele s obrazy Snídaně v trávě a Olympie od Édouarda Maneta.

A co ty dva obrazy pro veřejný dům?
Veronika Hulíková: Bavíme se o dvojici obrazů Jitro a Večer, které zobrazují nahé ženy. K nim se skutečně váže historka, že je Josef Mánes údajně vytvořil na zakázku nevěstince v Praze. Já osobně to ale považuju za pozdější interpretaci. Objevuje se i jiná zmínka, kritik K. B. Mádl líčí, že Mánes, který byl ve finanční tísni a měl dluhy, prodal obrazy lichváři – a předtím je sám záměrně falešně signoval písmeny L. G.

Josef Mánes: Večer (1857). Olej, plátno, 37,6 × 42,5 cm.Josef Mánes: Večer (1857). Olej, plátno, 37,6 × 42,5 cm.Zdroj: se svolením Národní galerie v Praze

Existují Mánesovy práce, o nichž nevíme a které by se ještě mohly objevit?
Markéta Dlábková: Z reprodukcí známe řadu děl, která bychom rádi viděli naživo, ale zatím se nám nikdo nepřihlásil. Určitě musí někde existovat, pokud je tedy někdo nezničil. Kupříkladu je nezvěstný akvarel sv. Máří Magdaleny. Umělci byli vyzváni, aby vytvořili dílo jako dar anglické královně Viktorii. Máří Magdalena se nelíbila – právě proto, že byla příliš nahá. Mánesovi připadalo, že lidské tělo je krásné a není důvod se za ně stydět, ale v té době to tak bohužel každý nevnímal.

Josefův učitel František Xaver Tkadlík byl žákem nepohodlného filozofa a matematika Bernarda Bolzana. Dá se Mánesovo dílo vnímat i jinak než z hlediska výtvarného umění? Táhne se jím nějaká myšlenková nit?
Markéta Dlábková: Když jsme se tímto tématem začali zabývat z trochu jiného úhlu, než bylo dosud běžné, došlo mi, že se u Josefa Mánesa často objevuje jedno téma. A sice metaforizace přírodních jevů. Jedním z jeho dalších nezvěstných akvarelů je akt Bohyně duhy. Tedy něco, co v českém prostředí jinak vůbec nenajdeme. Jiným příkladem je poměrně velká lavírovaná kresba Soumrak, z níž jsme udělali leitmotiv výstavy a kterou Mánes navrhl jako prémii pro Jednotu umělců výtvorných. Ale když ji předložil, schvalovatelé námětu nerozuměli. Nechápali, proč je tam tolik aktů mlžných stvoření, pohybujících se v jakémsi tanci víl. A tento motiv, kdy se příroda zhmotňuje do různých nadpřirozených figur, prostupuje zvláštním, originálním způsobem celou Mánesovou tvorbou.

V mázhauzu plzeňské radnice je k vidění výstava o plzeňském rodákovi, muži mnoha talentů, Miroslavu Horníčkovi nazvaná Tady jsem se narodil.  Připomíná, že v únoru uplynulo 20 let od Horníčkova úmrtí a v listopadu to bude 105 let od jeho narození.
Tady jsem se narodil. Výstava připomíná plzeňského rodáka Miroslava Horníčka

Odrazil se nějak v jeho díle okamžik, kdy mu sestra zabránila v životě se služkou Františkou Šťovíčkovou, s níž čekal dceru Josefínu?
Markéta Dlábková: Mánes byl poměrně nepraktický. Jeho sestra Amálie to tehdy zřejmě vyhodnotila tak, že kdyby se oženil, musel by si založit vlastní domácnost – a on by ji neuživil. Z její strany to tedy byla záležitost čistě pragmatická. Nešlo asi o to, že by mu nepřála štěstí nebo že by na něj byla fixována, jak později naznačovali někteří Mánesovi životopisci. Josef Mánes chodil s hlavou v oblacích, v Čechách pod Kosířem, kde ho Silva-Taroucové chovali jako v bavlnce, na něj vzpomínali jako na chytrého, kultivovaného muže s charismatem. Ale co se týká běžného života… Vezměte si, že se ani neúčastnil výstav, kde by mohl prodávat. A nebylo to tak, že by ho společnost nechtěla a neoceňovala. Leccos si zavinil sám svou nepraktičností a neochotou přizpůsobovat se cizím očekáváním.

Dá se vypracovat Mánesův psychologický profil?
Veronika Hulíková: Ze vzpomínek na jeho osobu vyplývá, že byl hlavně v mládí zábavným, vtipným společníkem. Kam přišel, tam ho bylo plno. Když se pustil do nějakého uměleckého projektu, dovedl se projevit i jako schopný organizátor. Přesto se celý život potýkal s finanční tísní, a kdyby neměl Amálii, asi by se jemu a Quidovi žilo dost těžko. Ta jeho láska k Fanynce byla hodně zveličena v knize Františka Kožíka a také ve filmu Paleta lásky z roku 1976. Ale jeho soukromý život byl určitě mnohem bohatší.

Koncem šedesátých let 19. století se u Josefa Mánesa začala projevovat psychická porucha.
Markéta Dlábková: V roce 1867 byl v Moskvě, kde u něj přátelé zaznamenali roztržitost a bolesti hlavy. Na zpáteční cestě ztratil ve vlaku všechny studie, které v Rusku vytvořil, což je hrozná škoda. Od roku 1868 se problémy stupňovaly.

Sto padesát let se znalci přou, čím vlastně trpěl. Jestli progresivní paralýzou, tuberkulózou mozkových blan, nebo boreliózou. Co si o povaze jeho nemoci myslíte vy?
Markéta Dlábková: Při práci na získaném grantu byla provedena nová rešerše mezi psychiatry. V knize Let s voskovými křídly, která v rámci tohoto projektu vyšla, uveřejňujeme lékařský rozbor, samozřejmě velmi teoretický. Závěr zní, že šlo pravděpodobně o syfilis.

Také Jawa přivezla na výstavu novinku
Jawa nevzdává vývoj vlastní výkonné motorky a další zprávy z výstavy Motocykl

Projevy Mánesovy choroby mi připadají temně poetické. Chodil po ulicích se zapálenou svíčkou… Hledání tajuplné žluté růže, což je téma mnohokrát literárně zpracované, bylo jen špičkou ledovce. Mimochodem, povedlo se vám ten mýtus o záhadné květině nově interpretovat?
Veronika Hulíková: Mánes byl milovníkem květin. A v době, kdy žil, bylo zvykem posílat dámám sušené květiny. Vidíme to i na jeho korespondenci s Henriettou z Rittersbergů, k níž měl blízký vztah. Do několika dopisů přiložil Josef vylisované květy. Sám pořídil desítky podrobných studií nejrůznějších rostlin od lopuchu až k šípkové růži. A jedna z těchto růží – reálný botanický druh (Rosa foetida Herrm.), vyznačující se žlutými či žlutooranžovými květy – zřejmě opravdu kvetla v zámeckém parku v Čechách pod Kosířem. Je to divoká růže, a existuje krásná kresba, na které ji Mánes velmi podrobně zachytil. Je možné, že s ní měl spojeny příjemné vzpomínky. V době, kdy už byl ve stádiu šílenství, mohl trpět utkvělou představou, že ji musí najít. To nebyla  růže, která by kvetla na každém rohu.

Hodně ponurý je příběh o tom, jak Mánes v poslední fázi své duševní nemoci daroval jakési dílo vydavateli Národních listů Juliu Grégrovi. Jeho přítel, dřevorytec Čeněk Maixner, o tom vyprávěl: „Přistoupili jsme a na obraz jsme se také podívali. Byli jsme všichni jako zařezaní a chvíli bylo hrobové ticho. Na obraze byla spousta nemožných figur… Byla to nevylíčitelná zmatenina, chaos, tlum naprosto zkreslených postav.“ Dochovalo se takových věcí víc, a pokud ano, vystavíte je?
Markéta Dlábková: Máme nějaké jednotlivosti, které ukazují, jak Mánesa opouštěla jistota kresby. To, co vystavíme, jsou kresby k lidovým písním, vytvořené na zakázku Vojtěcha Lanny. Akvarelová kresba Tři vínky působí ještě velmi dobře, ale na obličejích už můžeme vidět malinké deformace a ústup od idyličnosti k čemusi znepokojivému. Na kresbě Strachy k písničce Nepůjdu domů, je pak jasně vidět, že se autorovi nedaří vypracovat detail. Mánes byl skutečným mistrem drobnokresby, ale tady mu to už nejde. Amálie asi ve chvíli, kdy zemřel, tyto věci zničila. A mám pocit, že i kdybychom je měli, nebylo by vhodné je vystavovat. Rádi bychom, aby lidé vnímali Mánesův mimořádný talent v jeho plné síle.

Ředitelka Sbírky umění 19. století a klasické moderny NGP Veronika Hulíková s obrazem Josefa Mánesa Červené paraplíčko.Ředitelka Sbírky umění 19. století a klasické moderny NGP Veronika Hulíková s obrazem Josefa Mánesa Červené paraplíčko.Zdroj: se svolením Národní galerie v PrazeMgr. Veronika Hulíková

Ředitelka Sbírky umění 19. století a klasické moderny Národní galerie Praha. Vystudovala dějiny umění na FF UK.

Odborně se věnuje českému malířství přelomu 19. a 20. století. Uspořádala monografické výstavy Otakara Lebedy (2009), Jakuba Schikanedera (2012) a Ludvíka Kuby (2013).

Společně s Otto M. Urbanem a Filipem Wittlichem připravila stálou expozici 1796⁠–⁠1918 Umění dlouhého století.


Kurátorka Sbírky grafiky a kresby NGP Markéta Dlábková s kresbou Josefa Mánesa Slovenská rodina.Kurátorka Sbírky grafiky a kresby NGP Markéta Dlábková s kresbou Josefa Mánesa Slovenská rodina.Zdroj: se svolením Národní galerie v PrazeMgr. Markéta Dlábková, Ph.D.

Studium dějin umění na FF UK absolvovala diplomovou prací na téma Adolf Liebscher.

Od roku 2007 pracuje v Národní galerii Praha jako kurátorka Sbírky grafiky a kresby. Věnuje se zde české a středoevropské kresbě a grafice 19. století. V rámci umění 19. století se zajímá zejména o historickou kresbu a malbu, tvorbu tzv. generace Národního divadla a ilustraci.

Roku 2016 dokončila studium v doktorském programu FF UK s projektem České ilustrované časopisy druhé poloviny 19. století.