Gratuluji k úspěchu ve Star Dance, držíte se. A je zábavné se na vás i Marka dívat. Jak jste k tomu přišla, ráda tančíte?

Ani ne. Prostě mi to nabídli a já řekla: proč ne? Ale začalo nás to s Markem moc bavit. A sešla se tam úžasná parta lidí, je radost se mezi ně vracet. I když v tenhle čas už jsme všichni hodně unavení… Já navíc nejsem klidný typ, spíš cholerik. Jak mi něco nejde, zuřím.

Jak to váš partner řeší?

Založí ruce v bok a řekne: já si počkám. A já se vyzuřím a můžeme pokračovat v tréninku.

Pojďme k vašemu psaní. Vy jste začala už před delším časem psát blogy o hereckém prostředí, za které jste letos dostala cenu Magnesia Litera. Co vás k tomu přivedlo?

Marie Doležalová na StarDance. Vím jen, že dva roky před tím, než na to došlo, jsem psala různé články, příspěvky příteli na blog, dokonce divadelní hru. Pak jsem přestala mít nápady. Navíc jsem začala zkoušet v Divadle Na Fidlovačce, tak jsem si řekla: dám pauzu. Ale po dvou letech jsem usoudila, že bych přece jen mohla zase psát.

Svrběly vás prsty…

Jo, jo. Původní myšlenka byla, že bych psala na internet jakési minirecenze. Někam bych šla, nejlépe do restaurace nebo baru a něco o tom napsala. Ale došlo mi, že to není moje parketa a vůbec tomu nerozumím. Pak někdo večer pověsil na Facebook, jaké to bylo ten den na natáčení. A já si řekla – to je dobrý, to bych taky mohla psát – herecké prostředí znám, je to pestré a pořád se něco děje, a tak to začalo.

Překvapilo vás, že jste uspěla v Magnesii Liteře?

Strašně! Nominace mě potěšila, ale vůbec mě nenapadlo, že bych mohla vyhrát. Moc si toho vážím, i když vím, že blogy nejsou klasická kniha. Do toho mám zatím daleko.

Kafe a cigárko je vcelku trefná rubrika. I když odvozená od Jarmuschova filmu.

V tomhle stylu jsem se našla. Lehký, ironický. Dřív jsem psala spíš melancholické texty.

Takové postřehy ze života i práce. A zjistila jsem, že je to pro mě dobrý ventil. V herectví mám problém otevřít své emoce, trvá mi dlouho, než je ze sebe dostanu, tady potíž nemám. Ale nenapadlo mě, že bych psala pro někoho. V každém případě mě to baví, nejspíš i proto, že vím, že to můžu kdykoli smazat. Ale nikdy jsem nic nesmazala. Zvláštní…