Ve filmu si zahráli čeští i slovenští herci, plánovali jste od začátku, že půjde o koprodukci?

Projekt začal u slovenských autorů námětu a scénáře, Petra Pišťanka a Mariana Urbana, jejichž vzpomínky byly výchozím bodem k filmu. Pak se připojila i Česká televize, která se rozhodla, že projekt podpoří. A česko-slovenský pár Milan Lasica a Libuška Šafránková v rolích dědečka a babičky se mi moc líbil. Je tam jistý věkový rozdíl, ale velmi se k sobě hodili. Při natáčení se k sobě krásně chovali, Milan byl takový galantní. A Libuška se prý nechala slyšet, že na Milana čekala celý život…

Jaké jsou vlastně vaše osobní vzpomínky na dobu normalizace?

V 60. letech mi bylo mi čtrnáct. Chodili jsme do kina na Vinnetoua a Old Shatterhanda, na grotesky, i na Krále Šumavy. Po ruské okupaci nastaly smutné časy, prožívali je ale bolestně spíš naše rodiče. Ve čtrnácti patnáci má člověk jiné starosti, začal jsem si leccos uvědomovat až později. Na škole nám vyhodili některé profesory, Divadlu Na korze, dnešní Astorce, kam jsme jako studenti chodili, zakázali hrát. Snažili jsme se ale, abychom se nenechali situací úplně vnitřně rozvrátit.

Co jste dělali?

Hodně lidí v té době (vyjma těch, co se vzepřeli a bojovali v disentu) hledal nějaký svůj ostrov, zázemí. S jedním kamarádem jsme vyráželi skoro pořád do hor. Pak jsme koupili starou chatu na soutoku Oravy a Váhu a začali ji opravovat. Někdy jsme spali venku, pili víno, zpívali, žili trochu jako hippies.

Už tam asi nejezdíte…

A víte, že ano? Máme ji dodnes. Chtěli jsme tenhle životní styl přenést na naše děti, ale oni jsou jinde. Nechápou, proč by měli utrácet čas zrovna tam. Tak se scházíme jen my, šedesátiletí dědci, co si hrajou trochu na frajery.

Vzpomenete si, kde jste byl 17. listopadu?

Ano. V divadle, ve studiu L+S, kde byla premiéra hry Gyorgiho Schwajdy Pomoc. Až když jsme končili, začaly k nám putovat zvěsti o tom, co se děje v Praze. Rozrušilo nás to. Po celém divadle panovalo velké pohnutí.

Věřili jste, že přichází změna?

Tak dlouho jsme si mysleli, že se už nic nezmění, že tenhle obrat byl najednou strašně silný. Vzhledem k tomu, co se před tím událo v Rusku a Polsku, se dalo tušit, že konečně vane příznivý společenský vítr. A byla to pravda.

Kam se podle vás posunula společnost a jak jsou na tom Češi a Slováci po dvaceti pěti letech?

Vnímám to jednoznačně jako posun pozitivní. I když jsou věci, které mě trápí – třeba určitá nespravedlnost a korupční kauzy, které často kryjí ti nejvyšší politici a soudci. To je myslím stejné u obou našich národů, u nás jako u vás. Na druhou stranu, očekávání po revoluci bylo velké. A je jasné, že velké pak nutně bývá i to zklamání. Přesto zůstávám optimista. Mladí mají obrovské možnosti, cestují, znají jazyky, jsou zvídaví, jejich perspektiva je slibná, i když se někdy těžko uplatňují. Kdo z nás to kdysi měl? Buďme za to rádi.