Příjemně tlumené pestré barvy navozují pocit klidu a tepla. Jak sám říká, má rád chvíle, kdy mu barvy živě stékají po plátně. Z romantických výletů do lesa, kde čerpá inspiraci, se často vrací do reality spojené s rekonstrukcí starého domu.

Sto let starý dům v Orasíně jste koupil před dvaceti lety, stále je na něm asi hodně práce, na čem děláte právě teď?
Zedničím a dělám si ateliér. Po dvaceti letech pořád nemám ateliér takový, jaký jsem si ho představoval. Přednost měly kuchyň, koupelna, obývák atp. Takže až teď začíná mít podkrovní ateliér podobu, jakou jsem si představoval. Zpočátku představovala práce na rekonstrukci sto let starého stavení nadšení a romantiku, postupně to ale zevšední a je to řehole.

Orasínská zahrada (akryl na plátně).Zdroj: Deník / RedakceKdy nastal ten okamžik, kdy jste si uvědomil, že už to není romantika, ale vámi zmíněná řehole?
Asi ve chvíli, kdy se vám podaří nastřádat peníze na větší opravy, třeba na střechu a pak zjišťujete, že to chce ještě zateplit, musíte vybrat tu správnou firmu a stále se vám něco nabaluje, pak to nedopadne podle vašich představ, až vás to vlastně začne otravovat. Ale pak si uvědomíte skvělý pocit, který máte, když se ohlédnete a vidíte, jak se vám věci mění pod rukama a jak starým věcem dáváte jejich původní tvář.

Když se podívám na vaše obrazy, cítím z nich příjemnou letní energii, vycházející z barev a kompozice. Jak moc se změnil váš výtvarný projev za posledních deset až patnáct let?
Přišel jsem na to, že mě začal bavit plenér. Od jara do podzimu často vyrážím s až dvoumetrovým plátnem do krajiny. Stoupnu si mezi stromy a pozorují přírodu, jak se mění. Je to úžasné, inspiruje mě to ke vzniku abstraktního obrazu. Ale vždycky ten abstraktní obraz má počáteční impuls v realitě. Je to úplně něco jiného, než tvořit abstrakce v ateliéru. Někde vidím list, větvičku nebo strom. Zaujme mě místo, světlo. Inspiruje mě realita, kterou následně transformuji do exprese. Často během malby otáčím plátno na všechny strany, pobíhám a měním místa. Kdyby mě někdo v lese pozoroval, pomyslí si, že jsem asi blázen. Vzniká tam ale expresivní dílo, které má základ v přírodě a v tom, jak se dokáže plenér postupně měnit. Celý ten proces mi dává velkou energii.

Roman Křelina (1966)

1980 – 84 studium SPŠ stavební v Děčíně
1984 – 89 studium výtvarné katedry Pedagogické fakulty UJEP u profesorů Bartůňka a Proška
1986 studijní stáž v ruském Volgogradu
Tvoří v Orasíně u Jirkova. Pracoval jako kurátor galerií Lurago, Špejchar a Kostela sv. Ignáce v Chomutově. Zastoupení má v soukromých sbírkách v Česku i v zahraničí. 

Malujete obraz pro samotný proces vzniku anebo pro okamžik, kdy ho vystavíte?
Vždy mám větší prožitek v samotném momentu vzniku. Klíčový je pro mě proces. Výsledek už pro mě tak zajímavý není. Pak už je to o tom, jestli se to pověsí někam na výstavu. Když si užiju malbu, užiju si pěkný den, který se pak ve mně ukládá, a já vím, že jsem něco krásného prožil.

Když pak vidíte viset váš obraz na výstavě, vybaví se vám hned to konkrétní místo, světlo a vůně, emoce nebo jiné okolnosti vzniku obrazu?
Asi ano. Třeba loni, když jsem byl ve Volarech v jižních Čechách anebo na sympoziu v Rakousku. Když bych se podíval na ten obraz, tak se mi přesně vybaví i ten den, kdy obraz vznikal, včetně počasí a třeba i toho, že tam na poli kvetly brambory. Když se na ten obraz podívám, vidím to místo, které jsem tam prožil. Ale to vidím jen já. Pokud by se na ten obraz podíval někdo jiný, to místo by nepoznal.

Je vůbec možné, aby ten, kdo se na obraz dívá, cítil stejnou emoci, jakou do obrazu vložil jeho tvůrce? Lze přenést stejnou emoci z malíře na diváka? Anebo si každý, malíř i divák, odnáší z pohledu na obraz rozdílný vjem, kterým ho dílo osloví?
Do obrazu určitě ukládám své emoce. Každý, kdo se ale na obraz dívá, v něm hledá nějaké své vlastní emoce. Pokud by nebyl obraz opatřený názvem, bylo by vnímání diváka ještě svobodnější. Často se mi stává, že mi lidé na výstavách popisují věci, které v obraze vidí a já přitom ani netušil, že tam mohou být.

Pracujete i se dřevem a kamenem. Je při tvorbě nějaké instalace zapotřebí i jiný myšlenkový a emoční proces, než při malování obrazu?
Kámen i dřevo jsou pro mě letní záležitostí, nemám totiž tak velký ateliér, kde bych mohl pracovat na dvoumetrových sochách i přes zimu. Při tesání do dřeva nebo kamene máte hmotu, ze které postupně odebíráte. Ta socha tam už uvnitř je, a dokud máte pocit, že tam něco přebývá, tak to obíráte. Ať už je to malba nebo socha, výtvarník by měl vždy vědět, kdy skončit.

Jaký máte vztah ke svému dílu? Jsou výtvarníci, kteří svá díla rádi prodávají, jiní je naopak neprodají za žádnou cenu a pak jsou tací, kteří schválně šroubují cenu vysoko, aby neprodali, a když pak prodají, utěšují se nad ztrátou díla aspoň tím, že vydělali.
Dříve jsem to měl tak, že jsem se s obrazy nechtěl loučit. Pak ale zjistíte, že jich už máte plný ateliér. A bylo by dobré, kdyby odcházely. Ono to ale není tak, že by se každý obraz, který namaluji, také prodal. Nechávám tomu volný průběh. Nerad třeba dělám zakázky, i když i na to někdy dochází. Musím být ale přesvědčen o tom, že to má smysl a bude to dobré.

Akryl na plátně.Zdroj: Deník / Redakce

Máte zkušenost jako výtvarník i jako galerista. Několik let jste pracoval jako kurátor galerií v Chomutově. Myslíte si, že se za posledních deset let změnil vztah lidí k umění? A dá se výtvarným uměním uživit?
Nevím, jestli se to dá říct všeobecně, ale jde o typ lidí. Jsou lidé, kteří kupovali umění i dříve a kupují ho stále. A jsou lidé, kteří si vždycky místo obrazu koupí drahý zájezd nebo nové auto. Pořád to u nás není tak, jako jinde ve světě. Tam má výtvarník svého galeristu, který se stará o prodej, výstavy, zkrátka o výtvarníka doslova pečuje, zatímco ten jen tvoří ve svém ateliéru. Takových galerií je v Česku málo. Převažuje situace, kdy je výtvarník zároveň sám sobě manažerem. Věřím tomu, že když něco děláte naplno, tak by vás to mělo i uživit.

Často se dnes debatuje nad tím, co je a co není konceptuální umění. Mělo by podle vás umění, ať už je to instalace, obraz nebo plastika, obsahovat řemeslnou dovednost, cosi, co je dílem talentu, kumštu a co vyžaduje určitou dávku skutečného umu?
Je to složité. Spousta lidí si myslí, že umění musí být jen o řemeslné dovednosti. Když ale máte výtvarníka dobrého řemeslníka, neznamená to, že to musí být i dobrý umělec. Je třeba dílem vyjádřit nějakou nadstavbu, prezentovat svůj výtvarný názor. Někdy ale vejdete do galerie, kde vidíte hromadu písku a v ní zapíchnuté vidle. A člověk si v tu chvíli přijde trochu podvedený tím, že nevíte, jestli si z vás někdo dělá legraci anebo jste natolik hloupý, že tomu nerozumíte a do galerie už raději nepřijdete. Proto beru konceptuální umění s určitou rezervou. Některé koncepty, které jsem viděl v galeriích, mě doslova nudily. To, že tam nebylo vlastně žádné řemeslo, mi přišlo trochu laciné a samoúčelné. Výtvarné umění je však natolik široké, že každý tvůrce má prostor realizovat své myšlenky sobě vlastním a originálním způsobem. Ať je koncepťák či obrázkář. I když znova říkám, že namalovat obraz není jen o tom, být technicky zručný malíř. Mnohdy se dá vypozorovat, že někteří sochaři malují lépe než malíři a naopak malíři mohou udělat skvělou sochu. Každý totiž přistupuje k dílu po svém a se sobě vlastní zkušeností. A tím obohacuje zrovna tu disciplínu, které se prvotně nevěnuje.

Jan Beneš