Volání kukačky, Hedvábník, Ve službách zla a nyní Smrtící bílá. Tak se jmenují jednotlivé detektivky s detektivem Cormoranem Strikem v hlavní roli, které pod uměleckým jménem Robert Galbraith píše slavná J. K. Rowlingová.

Žánrové zařazení však u jejích knih nikdy tak úplně nesedělo. Harry Potter nikdy nebyla pohádka ani fantasy, Galbraithovy knihy jsou spíše společenské romány s psychologickou hloubkou a velkým přesahem do současné západní kultury.

Před olympiádou

V nejnovější knize tomu není jinak. Autor(ka) nás zavádí do Londýna těsně před olympiádou v roce 2012. Ve Strikově kanceláři se objeví mladý bezdomovec se zjevnou schizofrenickou atakou. Blábolí cosi o dávném zločinu, při němž mělo být uškrceno a pohřbeno dítě. Poté zaslechne policejní houkačku, lekne se a z kanceláře zmizí.

Od tohoto momentu se začne odvíjet sled událostí, které Cormorana a jeho partnerku Robin postupně zavedou až ke dvěma ministrům tehdejší konzervativní vlády, nevyhnou se rodinné špíně nejhrubšího zrna. Zkrátka se dostanou k tajemstvím, jež měla zůstat uzamčena v mnoha panstvích nejvyšší britské společnosti.

Dokonalé řemeslo

Aby to nevyznělo, že Rowlingová, tedy Galbraith valí jednu tezi za druhou, populisticky atakuje bohaté kruhy a oslavuje nějakou ideální čistotu. Smrtící bílá pořád zůstává skvělou spotřební literaturou.

Tedy stojí na fantastickém řemesle, díky němuž se čtenář těžko loučí s tímto fikčním světem a zkrátka musí číst dál a dál. Myšlenku „ještě jednu kapitolu a už opravdu půjdu spát“ si čtenář řekne mnohokrát, zvláště když má kniha 700 stran. Zprvu se možná čtenáři může zdát, že až příliš mechanicky střídá perspektivy z Cormoranovy na Robininu. Ale to vše je jen součástí důmyslné struktury knihy, která čtenáře neustále klame, svádí jej na scestí, klade jednu falešnou stopu za druhou, aby ho skutečná podstata věcí v závěru šokovala.

Právě v tom je Rowlingová mistr, a kvůli tomu její styl vyhovuje čtenářům, které ani tak neoslovily brutální, jako spíš prázdné skandinávské „noirovky“. A přitom motivy jsou u britské autorky často mnohem temnější než u jejích švédských a norských kolegů.

Kouzelnící proti mudlům

Navíc je Rowlingová mistrem ve vytváření postav, které si čtenáři zamilují. Většinou jde o outsidery poznamenané fyzicky i psychicky, jež okolí nepřijímá. Potterovský střet kouzelníků s mudly se tu replikuje ve střet lidí, kteří se společenskými normami bojují, možná jimi dokonce otevřeně pohrdají (Cormoran, Robin), a těmi, kdo je naplňují (Cormoranova sestra Lucy) nebo po tom až nebezpečně důsledně touží (Robinin manžel Matthew).

Téma společenských konvencí a jejich vynucování se v umění objevuje stále častěji. Rowlingová je pojímá mimořádně citlivě i pro nejširší čtenářské masy. I za to jí patří velký dík.