Když náhodou nepřišla zakázka, dorazil kufr s jitrnicemi, říká výtvarník Plíva

A kdy vás začalo zajímat sklo jako materiál?
Jako malého mě nenapadlo, že by mě sklo jakýmkoli způsobem oslovilo. Vždyť bylo všude kolem mě, stalo se součástí mého každodenního dětského světa. Ale když jsem se rozhodoval, kam jít studovat, objevil jsem sklářskou školu v Železném Brodě. Vybral jsem si obor vinuté sklo, tedy výrobu figurek. Fascinovalo mě, jak se sklo pod kahanem roztéká a pak zase stydne a tuhne. To byl vklad do celé mojí budoucí tvorby.

Co vám železnobrodská sklanda, jak se škole familiárně říká, dala?
Užíval jsem si práci u kahanu. Pan Božetěch Medek nás učil geometrii, průniky tělesa, což mě také velmi zaujalo. Zajímavé byly i dějiny umění, dozvídal jsem se úžasné příběhy nejen výtvorů, ale i samotných starých mistrů. Sám jsem, nad rámec školy, studoval životopisy, dílo výtvarníků. Pan Medek byl takový pedant, ale spravedlivý. Až o něco později jsem se začal zajímat i o jeho mimořádnou tvorbu. Rád vzpomínám také na pana učitele Ouhrabku, jenž nás učil figurky. Zvláštní, moc prima osobnost. Podobné to bylo i s Miloslavem Klingerem, který nás, řekl bych ne moc úspěšně, učil pracovat s píšťalou, zajímavý byl brusič Břéťa Novák senior, jenž ze starých výrobků, které vznikly na škole a byly uloženy někde ve sklepě, brousil nádherné věci.

Od roku 1965 do roku 1971 jste studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Dostal jste se tam hned?
Až na druhý pokus. Při prvním jsem byl takový mistr světa, myslel jsem si, jak budou rádi, až tam přijdu. Ale nebyli, a tak mě nevzali. Tak jsem nastoupil jako figurkář do podniku Železnobrodské sklo. Při nástupu jsem dostal fixní plat a půl roku jsem figurky vlastně jen zkoušel. Což byla dobrá škola. Jenže pak jsem nastoupil do úkolu, dělal jsem vrány, prasátka a podobné. A řeknu vám, to je zoufalé, za směnu udělat třeba sto prasátek, abyste si vydělal na chleba. A tak jsem toho musel po dvou měsících nechat. A dělal jsem různé pomocné práce. Když jsem šel na přijímačky podruhé, už jsem si tak jistý nebyl. Ale vzali mě.

Na vysoké škole v Praze jste prožíval i Pražské jaro. Jaká tehdy panovala nálada?
Šedesátá léta byla plná svobody jak v životě, tak v umění. Užívali jsme si to. V roce 1968, ještě před vpádem vojsk Varšavské smlouvy, se nám podařilo prorazit učební kánon a do výuky se zařadila skleněná plastika. Vpád vojsk pak byl ohromný šok, chodili jsme na demonstrace a nechtěli se podvolit. Ale jak to dopadlo, všichni víme.

Obraz Františka Kupky Bílý kůň se na aukci prodal za 42 miliony korun

Vaším profesorem byl další světoznámý sklář s kořeny v Železném Brodě Stanislav Libenský. Jak na něj vzpomínáte?Přijímal mě na střední školu v Brodě a pak i na školu vysokou. Stanislav Libenský byl velice silná osobnost, inteligentní. Vedl nás svobodně. Neprosazoval svoje práce, nepodporoval, abychom navazovali na jeho tvorbu, naopak byl zvědavý na naši individuální tvorbu. Spíše nás směroval, radil. Ale vždy byl zvědav, co hotového student donese.

Po vysoké škole jste šel ihned na volnou nohu?
Ano, hned jsem dělal sám na sebe. Tehdy to bylo tak, že když se stavěla nová budova, pět procent nákladů muselo jít na umění. Takže práce bylo relativně dost. Všechno sklo jsem prodával a kdybych tvořil dvakrát tolik, prodal bych to. Hodně věcí už v 70. a 80. letech šlo do světa. Vždy mi to vycházelo tak, že když docházely peníze, přišla zakázka. Vůbec jsem si nestěžoval. A když už náhodou zakázka nepřišla, tak přišel od tchána kufr s jitrnicemi.

Vzpomeňte na nějaké práce, které jsou vidět ve veřejném prostoru.
Mám rád své práce, které se nachází po Jablonci. Ale vzal bych to oklikou. Stalo se mi, že jsem na stole Jana Viktora Mládka (guvernér a jeden z výkonných ředitelů Mezinárodního měnového fondu, sběratel a mecenáš středoevropského umění – pozn. red.) ve Washingtonu viděl na jeho pracovním stole svou skleněnou plastiku. Když se pak paní Mládková přestěhovala zpátky do Čech, ptal jsem se jí, co se s plastikou stalo. Asi zůstala někde ve Washingtonu a někdo si ji odnesl. Mám rád své dílo, které mohou lidé vidět u Zlatého jelena, což jsou betonové hranoly z roku 1979. Naproti starým lázním je další moje plastika, řekl bych půlka jablka, to byl můj první příspěvek do ulic Jablonce. Výtvor ještě syrového autora. Kousek výš nad hranoly je další plastika nazvaná Kontinuita, to je v „čtyřlístek“, který má štěstí, že tady bydlím a žiji. Byl totiž instalován na nějakém násypu a postupně pod ním začal sedat. A vylezly betony, které tvoří základy. Což vůbec nebylo pěkné. Nanosil jsem tam, třeba i v igelitkách, novou zeminu a základy plastiky jsem zahrnul do takového hříbku. A už to zase krásně sedí, jak má.

Muž, který mohl být ve vatě. Oscarový Theodor Pištěk slaví 90 let

Vaše díla jsou v mnoha světových muzeích, v soukromých sbírkách i ve veřejném prostoru. Nyní probíhá v jablonecké galerii Nisa Factory vaše autorská výstava. Co na ní mohou návštěvníci vidět?
Je to největší samostatná výstava, kterou jsem kdy udělal. Jsou to práce vzniklé v průběhu třiceti let. Míval jsem vystavené své výtvory v galerii Kotelna, ale jeden rok jedny, další rok jiné. V Nisa Factory je vše na jednom místě, k vidění jsou i díla, která jsem nikdy nevystavoval. Expozice je doplněna dílem bratrance mé maminky, textilního výtvarníka Rudolfa Mejsnara. Byl jsem s ním domluven, že to uděláme spolu, bohužel ještě před výstavou v 94 letech zemřel. Dnes je jeho dílo trochu pozapomenuté, a tak ho rád spoluprezentuji.

Připravujete také veřejnou procházku po svých dílech v ulicích Jablonce. Na kdy je plánována?
Komentovanou procházku městem po instalacích mých několika děl ve veřejném prostoru plánujeme na středu 23. února, sraz ve 14 hodin u Zlatého jelena.

Několik let jste vyučoval na katedře designu Technické univerzity Liberec. Jsou mladí výtvarníci stejní, nebo jiní než vy?
Jsou stejní jako my za mlada. A budou stejní jako my, až budou staří. Jsou jen jiné kulisy, mají jiný přehled. Jsou skvělí, najdeme mezi nimi spoustu šíbrů, moc jim fandím. Někteří tvoří abstraktně, jiní jsou fortelní klasici.