Klesá mi inteligence, rozesměje se, sotva padne první otázka a ona chvíli hledá slova.  Dana Verzichová, známá z Jihočeského divadla i seriálu Ordinace
v růžové zahradě, je v pátém měsíci a v září minimálně na rok zmizí z jeviště. „Dostávám se do jiného pokoje. Budu mít tolik vjemů, že na divadlo chvilku ani nepomyslím," říká čtyřiatřicetiletá herečka, která se na mateřství očividně těší.

Pocity, které teď zažíváte, jsou pro vás asi hodně nové.
Všechno je úplně nové. Kdybych to měla přirovnat
k divadelnímu světu, tak je to nová role, kterou ještě člověk neumí uchopit, neví, co se 
s ním děje. Možná to bude podruhé lepší a potřetí výborné.

Jak teď zvládáte každodenní život? Kávu si dáváte dál, jak vidím.
Kávu si musím dát, protože mám celkem nízký tlak. Tu mám povolenou. Ale život se mi mění, každá fáze je trošku jiná. Největší změnou je, že se mi chce pořád spát, takže hodně spím a odpočívám, to ale jen poslouchám své tělo, o co si řekne. Snažím se nepřepínat, i když někdy to taky nejde. Ale strašně se vám změní hodnoty a priority. Tělo funguje, nastaví úsporný mód a je to přirozené. Reprodukujete se a ostatní věci neřešíte.

Už máte kočárek?
Naklikla jsem nějaké stránky na internetu a úplně jsem se zhrozila, co všechno je potřeba, co se řeší, jaké má co parametry, to člověka zmate. Jsem ve fázi, kdy to řeším. Říkala jsem si: bůhví, jak to dopadne, třeba si budu muset jít lehnout do nemocnice, tak abych měla aspoň kočárek.

Prý se těšíte, až budete vyvařovat rodině, buchty a jehněčí. Už vaříte?
Teď, když mám krumlovský režim, tak docela jo. Někdy, když je hodně práce, nestíhám, ale teď, když hrajeme večer a přes den jsem doma, tak docela vařím. A i to jehněčí bylo (úsměv).

A neděsí vás trochu vize, kterou v jedné písni předestřel Jan Burian: Štěpánka má dovolenou, surfuje po žehlicím prknu a plave, když vytírá koupelnu?
Ne. Já asi potřebuju řád, ale zároveň také chaos a zmatek. Souvisí to s divadelním životem, že každý den je trošku jiný. Proto si myslím, že mi něco takového nehrozí. Jsem ráda, když všechno funguje, a jsem nervózní, když to tak není, ale pak se někdy taky ráda na všechno vykašlu. Mám dny, kdy si doma navařím a uklidím, a pak ten řád zase hodně ráda porušuju.

Jste první ze skupiny hereček – třicátnic v divadle, která do toho „šlápla". Co vám řekly kolegyně?
Je to strašné, ale jsme tady už deset let a jsem první. Reagují dobře, je to čeká taky, jestli budou chtít. Chudáci, už za mě dostaly přidělené role, které se musí naučit a zaskočit za mě, a také nové role, které byly myšlené pro mě. Tak budou mít aspoň práci, myslím, že se budou těšit.

Nakousla jste, že jste na jihu deset let. Nezalitovala jste někdy, navíc jako rodačka z Prahy, že jste se „zakopala na oblasti"?
Někdy může mít člověk bohužel pocit, že se zakopal, ale záleží na individualitě. Já to nevnímám tak, že jsem se zakopala, protože jsem tady dostala úžasné příležitosti. A uvidíme, třeba nás to ještě do Prahy dotáhne. Změnám jsem otevřená, ale v Budějovicích jsem zakotvená a je mi tady dobře, takže nemám tendenci utíkat. Navíc jsem s Prahou 
v kontaktu docela často. Musím zaťukat, že to, čím si přivydělávám, se dá s divadlem skloubit. Kdybych šla do Prahy, měla bych to strašně těžké. Člověk se může chytnout hned po škole nebo když je zprofanovaná tvář. Ale pro ženské v mém věku je to těžké.

Měla jste nabídky do Prahy?
Hned po škole. Ale je to asi osud, mám ho někde napsaný a je to tak správně. Zahrála jsem si tady hezké role. Prahu zavřenou nemám, nelituju. Mí spolužáci se chytli, teď 'jede' moje spolužačka Jana Stryková, ale taky si prošla Libercem, Rokokem, nyní je na Vinohradech. Ale rozhodně nejsem zapšklá, že jsem skončila v nějakých Budějovicích. Jdu přirozenou cestou. Uvidíme, jestli budu hrát ještě v šedesáti, kultura to má nahnuté, člověk neví: bude divadlo, bude točna? Jsou to velké otázky, a tak nechci být upnutá jen na divadlo. Pořád mě baví, je skvělé, ale třeba budu dělat něco jiného.

Už jste přemýšlela co?
Baví mě organizační věci, takže by mi vyhovovala nějaká produkční, to je hodně barevná práce. A nebýt na jednom místě. To by mě bavilo. Třeba něco takového přijde.

Ve které z rolí vám bylo opravdu dobře?
Já vlastně ani nevím, který typ herečky jsem. Ale jak to tak analyzuji, asi mi sedí česká klasika a nejlépe ještě dramatická. To je pole, kde je mi moc dobře, nestojí mě moc úsilí. Velmi rychle jsem zde nastoupila s Jenůfou, ta byla moc fajn. Pak jsem dostala těžký úkol, Mladou ženu v Nožích ve slepicích, ta byla taky dobrá. A teď jsme dělali Rok na vsi a taky mě bavil. Ale baví mě i jiné věci, například Lov na losa, kde může člověk blbnout.

Jak to s vámi bude příští sezonu?
V září už nenastoupím. Jsme se šéfem domluveni, že se pokusím dohrát krumlovskou sezonu, čeká mě ještě Robin Hood a kdybych se necítila, tak je připravena kolegyně Tereska Branna, která by zaskočila. Ale zatím tomu nic nenasvědčuje, těhotenství probíhá dobře… Doufám, že sezonu v Krumlově odehraju.

V Robinu Hoodovi jste hlavní role ztvárnili s Ondřejem Veselým, s nímž jste osm let žila. Odrazil se v hraní nějak váš partnerský rozchod?
Myslím, že ne. Jsme oba profíci a máme se pořád hodně rádi. Nevnímám to tak. Jsme pořád dobří přátelé. Rozchod jsme zvládli se ctí, nějaké emoce tam vždycky budou, ale to je tak dané: když s někým žijete osm let, nedají se škrtnout a jen tak otočit stránku. Rozchod jsme museli oba zkousnout, zvládli ho a oba jsme spokojeni.

Gratuloval vám?
Jasně, že gratuloval. Teď si mě opatruje, aby se mi nic nestalo.

Co vám bude z divadla nejvíc scházet?
Když řeknu, že nic (smích)? Dostávám se do jiného pokoje. Bude mi chybět, ale budu mít tolik vjemů, že na divadlo chvilku nepomyslím. Možná potom. S divadlem budu 
v kontaktu, budu chodit na premiéry a budu chtít vědět, co se děje. Jsme kamarádi, s někým se určitě uvidím na kávě, nebude to železná opona. Mateřství si chci užít a záleží strašně na dítěti. Se šéfem jsme mluvili o tom, že bych naskočila do příští sezony v Krumlově, do věcí, které se hrály. Bylo by to jednodušší, jsou to moje role, nemusely by se přezkušovat. Jestli se budou hrát Ženy Jindřicha VIII., rok uteče jako voda.

Vůli vrátit se tedy máte.
Určitě. Naopak budu možná ráda, že utíkám od řvoucího dítěte zpátky do divadla.

Na ulici vás budou stejně lidé díky Ordinaci poznávat dál. Je to příjemný druh popularity?
Když vás někdo pozná, je to milé, ale já o nějakou přehnanou slávu nestojím. Jsem obyčejný člověk, který žije v Budějovicích a je šťastný. Je příjemné, když vám někdo napíše, že jste se mu líbila. A je zajímavé, že v lidech pořád zůstala mrcha Daniela. Doufám, že přijde ještě nějaký seriál, i když s nabídkami je to těžké.

Má sláva praktické výhody?
Máte zajištěný vedlejší příjem (úsměv). Kdyby občas každý z nás něco natočil, divadelní život by se mu žil lépe. Ne, že by to byla taková katastrofa, ale platy v divadle nejsou zas tak vysoké a vzhledem k tomu, že člověk je vázán různými hypotékami, je to, jak se říká, z ruky do huby. To povolání bylo vždy takové. Každý z nás dělá něco bokem: buď něco namlouvá, učí, jezdí své projekty, kolegové dělají Listování, dobrou věc a zároveň mají přivýdělek…

Ve Vratných lahvích se říká: aby mohlo být vítání, musí být napřed loučení. Jak se v září na otáčivém hledišti rozloučíte?
Nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlela. Ale je to dobrý nápad, že bych něco zorganizovala. Když něco upeču, tak určitě nikoho neurazím (smích). A teď to vyjde v novinách a všichni budou očekávat, že něco udělám.