O přesídlení do Ameriky uvažovali Karel Havlíček Borovský i Božena Němcová. V habsburské monarchii je nečekalo nic dobrého a vidina vzdáleného kontinentu, o němž kolovaly stejné pohádky jako o kterékoliv jiné vysněné zemi (německou Šlarafií počínaje a českými klobásami na stromě a pivem v potoce konče), jim dávala naději na nový život. Ani jeden z nich se ho, jak víme, nedočkal.

Je ale otázka, co by tyto křehké intelektuály potkalo, kdyby podlehli klamavé reklamě a na strastiplnou cestu přes moře se vydali. Od roku 1883, kdy se snížil počet emigrantů do USA ze západní Evropy a lodní společnosti naprosto bezohledně spustily svou kampaň v rakouském soustátí, počíná to, čemu se ve Spojených státech říká čtvrtá přistěhovalecká vlna. Pro každého, kdo se k tak zásadní změně odhodlal, znamenal tento projekt velice riskantní krok. Leckdo neuspěl, mnohý pouť nepřežil nebo se vrátil bez krejcaru v kapse. Právě o tom vypráví knížka Martina Bočka ze Západočeské univerzity v Plzni, jež dostala příznačný název S nadějí za oceán.

Za štěstím a svobodou

Odliv obyvatelstva z našeho území do Nového světa měl v průběhu 19. století více fází a příčin. Zcela převládaly důvody ekonomické (ve čtyřicátých letech postihlo území Čech ničivé sucho). S nastolením Metternichova a posléze Bachova absolutismu se však stal odchod z kontrolovaného státu symbolem útěku za svobodou. Po revolučních bouřích v roce 1848 daly úřady nejen u nás, ale i v jiných částech Evropy včetně Francie najevo ochotu zbavit se rozvratných živlů tím, že jim bez větších průtahů umožní opustit Rakousko-Uhersko a vyrazit za lepšími zítřky třeba do zlatonosné Kalifornie, kde se po nich (jak tehdejší politická garnitura doufala) jednou provždy slehne zem.

Nabízejí se paralely s érou novodobé totality, kdy byli nepohodlní volnomyšlenkáři také vybízeni k odchodu ze země. V 19. století se z masového exodu do USA stal pro hodně lidí skvělý byznys. Především pro rejdaře, kteří neváhali vynaložit spoustu peněz na letáky, inzeráty, plakáty a brožury lákající nevědomé Středoevropany k opuštění starého kontinentu. Jejich sliby-chyby nalezly záhy ohlas v lidové kultuře, a to v žánru tzv. písní o Americe, které už byly obohaceny o zkušenost rozčarovaných navrátilců.

„Poslyšte, lidičky, směšné zpívání, jak se mají páni Amerikáni, v samé legraci žijou, čtveráci, neb jim z nebe padá, co hrdlo ráčí.“ Takto si utahovali z módního úprku za „velkou louži“ kramáři.

Amerikánské dražby

Někdo se smál a jiný plakal, protože před cestou do Států, od níž si tolik sliboval, prodal levně všechen svůj majetek i s chalupou a krávou na tzv. amerikánských dražbách, jež se konaly na mnoha českých náměstích a návsích.

Martin Boček na základě studia dokumentů lodních společností v rakouských archivech nemilosrdně odhaluje celý proces: od přesně vypočítané propagandy přes hrozné podmínky pasažérů na zámořských parnících vypravovaných z Hamburku či Brém až po nezúčastněné prohlídky na Ellis Islandu, odkud americká strana poslala zpět řadu z těch, kdo si mysleli, že už jsou za vodou.