Odchod oznámil už před dvěma a půl lety, pomyslné žezlo svěřil Filipu Barankiewiczovi. Po patnácti letech vedení baletu Národního divadla se cítí unaven a těší se na volnou nohu. Nabídky na jiná angažmá proto odmítl. „Chci se nadechnout, podívat se kolem i do sebe, sáhnout si na prázdno," svěřil se v pondělních Hovorech s… na Nové scéně, kde jeho tradiční moderátorský post převzal Marek Eben.

„Je-li choreograf dobrý, vznikne něco mezi nebem a zemí," shrnuje zkušenost Zuska, který během pětadvacetileté kariéry vytvořil přes 40 projektů. „Něco, z čeho se divákům ježí chlupy. Tak si představuju dobré divadlo." Sám stál u režie několika inscenací, za srdeční záležitost považuje autorské taneční divadlo Brel Vysockij Kryl / Sólo pro tři, které nastudoval v roce 2007 na hudbu a poezii Jacquese Brela, Vladimira Vysockého a Karla Kryla.

Z poslední doby připomíná Romea a Julii. „Klasika patří na repertoár baletního divadla. Vždycky tu budou mít své místo Louskáček, Šípková Růženka nebo Labutí jezero. To jsou, troufám si tvrdit, nesmrtelné tituly. Ale leccos lze inscenovat netradičně tak, jak jsme udělali třeba našeho Louskáčka. Nebo inscenaci Romea a Julie, kterou jsme krátili, protože v běžné Prokofjevově úpravě by trvala tři a půl hodiny. Vypustil jsem i postavu chůvy a přidal královnu Mab jako protipól otce Lorenza. Chtěl jsem najít jiný výklad slavné Shakespearovy tragédie, a přitom neurazit ani jednoho z klasiků," soudí.

Pas de Zuska

Zuska, který během hovorů dlouholetého kamaráda Marka Ebena zaskočil tím, že nevystudoval klasický balet, přiznává, že nezačínal s tancem brzo. „V devatenácti, to už je poměrně pozdě," míní padesátník, jenž prošel skautským vodáckým oddílem, lezl po skalách a hrál na kytaru a piano, čímž si zachoval normální dětství. „Učil jsem se u Pavla Šmoka, za našetřené peníze jsem v létě odjel do Londýna sbírat zkušenosti u Contemporary Dance School. Věděl jsem, že musím makat, jestli to chci dohnat," říká choreograf, jehož možná právě proto vždy bavilo prolínání tanečních stylů klasika kombinovaná s moderními tanečními prvky.

Otázku, co je pro jeho práci typické, zodpověděl praktickou ukázkou rychlým pohybem nohy za zády, který Eben pracovně (odvozeno z pas de deus) nazval „pas de zuska". „Skoro nikdo to neumí, je to takový můj vynález," připouští Zuska. „Vždycky říkám tanečníkům: jestli to tam šoupnu, dejte mi pohlavek. A pak zjistím, že jsem to tam samozřejmě znovu propašoval."

Démoni v nás

Najdeme jej i v Zuskově poslední choreografii pro Národní, Sólu pro nás dva, jež má první premiéru zítra a jež se podle autora blíží Sólu pro tři. „Že tam bude hudba Jarka Nohavici, bylo jasné hned, vždycky jsem ho obdivoval," vysvětluje. „V Ostravě jsme pak řešili, koho z dalších hudebních autorů oslovíme. Jarek se rozmáchl, říkal třeba: A co Mozart? Nebo René Magritte? Nevadilo mu, že nejde o hudebníka… Když jsme se pak shodli na Beatě Bocek, ptal se: A o čem to vlastně bude? Co démoni v nás? Tak jsem řekl: Jarku, o tom je každé moje představení!"

V originálně poskládané knize Trio pro jednoho, kde nechybí otevřené emotivní zpovědi a dopisy, dal Zuska prostor vybraným osobnostem, jež prošly jeho životem (Jiří Kylián, Daniel Dvořák, Libor Vaculík, Jan Dušek, Alexander Katsapov, Viktor Preiss, manželka Pavla Zusková). V hovorech s Ebenem pak ještě přidal i svůj otcovský pohled: „Dan, kterému je osm, chce být youtuber… Toho pohyb zjevně neláká. Zato naše malá Anička, to je náboj! Ta má tanec v těle."