Večeřel s japonským císařem, povídal si s brazilským  králem kulatého míče Pelém, stál ve Vatikánu na audienci u papeže. Společně s anglickou královnou a šachovým mistrem Karpovem je jedním z osmdesáti vyvolených jednotlivců prestižního filatelistického společenství monacké šlechty Rainiérů. 

Ludvík Pytlíček absolvoval už řadu světových výstav, ze kterých má ta nejvyšší ocenění, a stal se téměř stálým hostem filatelistické extratřídy v čestných dvorech. Jeho unikátní sbírka československých známek je proslavená doma i ve světě. Má nesčetně známek, nepočítá je, ale ví, že v nich je hodně milionů peněz. Považuje si čtyřiceti rarit a nejdražší známku koupil za 2 600 000 korun.

Je soudním znalcem v oboru filatelie.Ani jedno z jeho pěti dětí známky nezaujaly, a proto mu pomáhá jen manželka Šárka. Sbírat známky považuje za tu nejlepší investici..

Filatelistou se člověk asi nerodí, ale stane se jím…


Sbírat známky jsem začal jako malý kluk, líbila se mi zvířata, hlavně žirafy, sloni, motýli. Pak jsem byl s rodiči na výstavě v roce  1955 a viděl jsem, jak za známky jsou sběratelé oceňováni medailemi. To se mi líbilo a řekl jsem si, proč bych to také nezkusil, když doma nějaké známky mám. Bydleli jsme v Benešově u Prahy, naše rodina obchodovala s textilem, byla zámožná, neměla nouzi a já dostával od rodičů dost peněz. Protože viděli, že to neutrácím za hlouposti, kouření ani pití, přáli mi. Tatínek byl troch bohém, navíc sbíral všechno možné, mince, obrazy, známky, nakonec mi to odkázal a já všechno zaměřil na filatelii a vybudoval jsem podle odborníků největší sbírku poštovních známek Československa na světě.

Začínal jste systematicky pracovat ve filatelii v době, která nebyla zrovna příznivá této zálibě. Nebylo to jednoduché…


Filatelii řadili do kapitalistického stylu života, spekulace, obohacování, mnoho lidí za to zavřeli. Já se také obával. Některé známky jsem si poschovával, různě zašil, dělal jsem si skrýše, protože jsem očekával, že na mne někdo přijde a řekne, kde jste na to vzal? Když se člověk vymyká běžné populaci, tak v té filatelii je závistivců hodně. On třeba nebude mít nikdy známku, která je jedna na světě, protože ji mám já.

Měl jste od počátku jasno, na co se soustředíte?


Já jsem začal sbírat Rakousko, tam jsem se kolikrát napálil, koupil novotisky za pravé a jeden kolega mi řekl, abych toho nechal. Že daleko vzácnější jsou československé známky. Řada se jich také vyvezla. Byly vlny emigrace v letech 1938 -39, 1945 a 1948, 1968. Lidé vyváželi nejvzácnější známky, no a já, když jsem začal jezdit za hranice, 
v uvolněné nové době, jsem je zase kupoval a vozil zpátky.

Filatelista Ludvík Pytlíček

Filatelie vám od počátku otevřela cestu do světa. Kterého úspěchu si vážíte nejvíc?


Když získá filatelista tři velké zlaté medaile, automaticky je zařazen o třídu výš, do salonu šampionů, je zván na výstavy, kde velkou zlatou medaili dostává automaticky. Není to ale doživotní výsada, má to svá pravidla a po naplnění začínáte zase s nově uspořádanou sbírkou usilovat o nové tři velké zlaté. Pro mne bylo určitě nejdůležitější získání velké zlaté medaile ze španělské  Granady v roce 1992. Předtím jsem vystavoval v Japonsku, kde jednak preferovali asijské známky a na člověka z bývalého východního bloku se moc dobře nedívali, dali mi jen zlatou. Já měl už dvě velké zlaté z Itálie a Švédska , čekal jsem na třetí, abych  byl už v té roli šampiona a mohl jít výš, což se mi tehdy ve Španělsku povedlo.

V počátcích jste dokázal to, že jste se dozvěděl o známce v Košicích, večer jste sedl na vlak a ráno byla známka vaše. Některé obchody byly opravdu zvláštní?


Třeba ten, když jsem koupil před pětatřiceti lety jednu známku od jihlavského řezníka za sto tisíc, což byl tehdy pěkný balík. On ji prý v protektorátu vyměnil za potraviny. Od sedláka jsem zase kupoval známku a on nechtěl peníze, ale potřeboval krávu. V poslední době už bych ani nemohl projevit veřejně o nějaký unikát zájem, protože jak se zjistí, že Pytlíček by koupil, leze cena nahoru.

Vaší doménou je dlouho budovaná sbírka Československo 1918 – 1939, ověnčená mnoha uznáními světové hodnoty. 
Co ještě sbíráte?


Nejdříve jsem rozšířil svůj zájem o leteckou poštu, naposledy jsem se začal zajímat 
o staroněmecké státy. Samozřejmě sbírám i rarity všech zemí. V tom Československu nemám vlastně už do čeho vstoupit, je to prakticky uzavřené. Občas něco koupím, nedávno zrovna celou jednu sbírku, něco zase prodám.

Vlastníte spoustu výjimečných rarit, do sbírky Československa jste se vlastně pustil i proto, že 
i tady se daly ještě sehnat mnohé unikáty. Proslavené klenoty jsou i ve vaší knize Nejvzácnější československé poštovní známky ve sbírce Ludvíka Pytlíčka.


Ano, to je čtyřkorunová světlezelená rakouská známka s obráceným přetiskem Pošta československá 1919 na žilkovaném papíru, která je unikátem. V roce 1959 byla neoprávněně konfiskována
a v roce 1992 byla Poštovním muzeem vydána v restituci do soukromých rukou.. V roce 2007 jsem při výstavě v USA dostal nabídku, prodat ji za milion amerických dolarů, neprodal jsem. Podobně vzácná je i stejná známka s normálním přetiskem, kterou  jsem koupil ze sbírek egyptského krále M.H.Farúka I. 
V knize jsou zachyceny i další filatelistické poklady. Cenné, zvláštní či unikátní jsou známky například proto, že jich je málo, nebo má známka či blok nějakou chybu, zvláštnost, abnormalitu. Někdy je jedinečnost známky známá, tomu pak odpovídá i cena, jindy může filatelista zvláštnost objevit. Nedávno jsem například koupil soubor maďarských známek a podrobným studiem všech jsem zjistil u jedné odlišnost, která  mi investované finanční prostředky značně vylepšila.

Jste členem nejprestižnějšího filatelistického klubu v Monaku. To je elitní společnost lidí…


Nejen lidí, Club  de Monte-Carlo de l'Elite de la Philatélie má sto členů, osmdesát jednotlivců a dvacet muzeí. Na posledním setkání loni v prosinci nás vzal třeba princ Albert na prohlídku paláce a povídal nám o historii. Jinak pravidelně se tam konají výstavy členů, kdy každý vystaví jeden svůj exponát, vyjde krásná kniha z této události, má to prostě svůj řád. V poslední době se snažili Američané dostat se do téhle společnosti, kde se členství uděluje po pečlivé úvaze a v případě, že se uvolní místo, když třeba někdo zemře, ale monacký rod nemění pravidla a zachovává tradici.

Když se sběratel rozhodne, že získá nějakou známku, zastaví ho něco?


Prakticky ne. Já jsem jednou odjížděl na aukci a řekl jsem si, když vyvolávací cena byla půl milionu, že půjdu maximálně do 750 tisíc.  Šlo o meziarší Nitra, s jedním Němcem a Čechem jsme se drželi. Už jsem to chtěl vzdát a vedle sedící kolega hecoval, abych to nevzdal, že to musím získat.  Už to vylezlo k milionu  a ještě výš. Volal jsem ženě, aby mě dala vyšetřit, že jsem utratil téměř dvojnásobek, a ona povídala, že to zase není takový rozdíl. Když jsem přijel domů, prohlížel jsem si to a řekl si, že jsem udělal stejně dobře. Je to unikát a když dnes budete mít dva milióny, tak to neseženete. Já mám třeba dnes asi čtyři desítky vzácných unikátů.

Filatelista Ludvík Pytlíček

Zajímá filatelie i mladé lidi?


Řekl bych, že zájem o řadovou filatelii obecně klesl. Před revolucí bylo 90 tisíc sběratelů, po rozdělení jich 35 tisíc odešlo na Slovensko, dnes je 
u nás 17 tisíc registrovaných filatelistů. Mladí lidé mají jiné aktivity. Filatelie a další koníčky kvetly v době, kdy večery byly bez televize, filmu, počítačů. Na jedné straně menší zájem, na druhé straně nepochopím, jak může být v Německu přes 700 aukčních domů, které se zabývají filatelií. Velkým hitem je Čína, která se chce kontaktovat s Evropou,  a cena jejích známek stoupla  obrovsky.

Co vaše podnikání?


V Semilech vlastním pár nemovitostí. Měl jsem asi deset obchodů, od mototechny až po potravinářské obchody, postupně jsem to redukoval 
a pronajímám. Něco jsem nechal synovi a obchodováním se nezabývám.  Jsem soudní znalec v tomto oboru, dělám posudky, hodnocení, fotoatesty, zkouším známky. Vedle toho mám i čas si zasportovat. S partou kamarádů hrajeme tenis a nohejbal.

Je opravdu údělem sbírky Československo zůstat napořád 
v sejfu banky jako neprodejný klenot rodiny Pytlíčků?
Ano, chci zařídit, aby se nikdy neprodala a byla vždycky u nás. Děti to vědí. Mají dost jiných finančních prostředků, aby tohle patřilo stále jen nám.  

VLADIMÍR BURJÁNEK