Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Severský autor Thomas Enger přijede do Prahy

Praha /UKÁZKA Z KNIHY/ - Jeden z nejpozoruhodnějších a nejmimořádnějších talentů – jak Engera tituluje britský The Independent – navštíví po velikonocích Prahu. Přijede, aby podpořil vydání své již třetí knihy v češtině, a také aby se setkal se svými příznivci. 23. dubna v 17:00 v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí v Praze proběhne křest jeho novinky Instinkt dravce spojený s autogramiádou autora. Protože Thomas Enger má blízko i k hudbě, kmotrem jeho knihy bude známý muzikant Xindl X, který má zase blízko k literatuře.

29.3.2014
SDÍLEJ:

Thomas EngerFoto: mobaknihy.cz

Zmiňovaná kniha Instinkt dravce (orig. Blodtåke, přeložila Alice Týnská) v zemích, kde vyšla, vzbudila obrovský ohlas. Kvalitu Engerových knih dokládá i fakt, že jejich práva byla prodána již do 23 zemí a kritici ho označují za jednoho z nejtalentovanějších norských autorů posledních let. Komu se podařilo prodávat práva na celou sérii knih filmové producentské společnosti, aniž by byly všechny napsány? Právě Thomasu Engerovi.

Na otázku, jakým způsobem si vysvětluje globální oblíbenost severských kriminálek, odpovídá Enger: „Neexistuje zcela jednoznačná odpověď. Domnívám se ale, že autoři, jako je Henning Mankell (s ním jsem se i setkal), Jo Nesbø, Stieg Larsson, Hakan Nesser či Persson doslova vydláždili cestu dalším skandinávským autorům. Včetně mě. Hlavní důvod oblíbenosti severské krimi však vidím v tom, že knihy našich autorů jsou prostě dobré. Umíme psát zajímavé a strhující příběh."

Ukázka z knihy Thomas Enger: Instinkt dravce

Thomas Enger - Instinkt dravce.Kdysi zabil holýma rukama ptáka. Pocit života, který mu vymizel mezi prsty, mu rozbušil rychleji srdce, ale nikdy se nedalo mluvit o nějakém opojení. Ani když praštil sousedovu kočku, která se zatoulala do domu a nechtěla z něho odejít.

Ten den byl sám doma, ležel nemocný pod peřinou a koukal se na video a nebylo pochyb, že nestojí o společnost kočky, která by celý dům prosmradila svými chcankami. Tak přes ni hodil peřinu a sevřel ji uvnitř. A ačkoliv měl horečku, pocítil opojnost pocitu být pánem života a smrti.

Ale v žádném z těchto momentů neviděl samotnou smrt, přesně ten okamžik, kdy se vytratí jiskra a ustane čas. Myslel si, že to zažije s rybami, které chytal společně se všemi Východoevropany ve Vippetangen, když držel ta mrskající se čilá hladká stvoření v rukách a pomalu jim lámal páteř. Viděl krev, vnímal horečné smrtelné křeče mezi prsty, ale v očích ryb nikdy nebyla žádná změna. Nikdy neviděl, že zemřely.

Ani to nestačil postřehnout v očích té staré megery. Byla už mrtvá, než závoj ustoupil na stranu a on mohl konečně vidět zase ostře.

Ale teď to viděl. A pochopil.

Celé je to o tomhle. Právě tohle hledal.

A nedokáže přestat myslet na to světlo, které se vytratilo z jejích očí, když se na něho podívala, prosebně. Bylo to, jako kdyby se to světlo vytrácelo do něj a vyzařovalo z jeho vlastních očí na cestu, která leží před ním. Stezka, po níž poslední dobou kráčel, mu najednou připadala mnohem jasnější a širší. Bylo snazší dělat správné věci. Jako kdyby v něm něco sepnulo.

Proto je na cestě domů.

Naposledy.

Jako chlapec rád jezdíval vlakem. Také se na ně rád díval. Než na kolech přejeli železniční trať, museli se vždycky rozhlédnout doprava a doleva a potom zase doprava. Nebo to možná bylo naopak. To nejlepší a nejděsivější, co znal, bylo, když stál na perónu na stanici Nordby, co nejblíže kolejím, a čekal, až kolem zaduní vlaky. A když se tak stalo, bylo to hlasité, mocné, prohnalo se před ním tolik vzduchu, až skoro ztratil rovnováhu.

Hledí k malému městečku svého dětství, které už není žádným městečkem. Všechno je jiné. Domy, lidé, auta, poznává to tam a zároveň ne. Všechno je větší, všechno je jiné. On je jiný.

Lidé vystupují, lidé nastupují. Dveře se opět s bouchnutím zavřou a vlak klouže dál. Nechce se mu na příští stanici vystupovat, vlastně by si dovedl představit, že by zůstal sedět na místě a díval by se, jak svět ubíhá kolem a jak se nad střechami domů snáší podzim a vybarvuje nebe. Ale to také nemůže.

Vlak znovu zpomalí a on vystoupí na stanici Nordby. Ani tohle místo není takové, jak si ho pamatuje. Domeček na perónu, na který psali „chcani", „čurak", „piča", protože ještě tolik neovládali dlouhé samohlásky, je pryč. Dnes je domeček větší, průhledný. I samotný perón je vyměněný. Prkna nahradil beton.

Vystoupí. Míjí Østafor, léčebnu pro dlouhodobě nemocné, kde jistě mohla ta stará semetrika na stáří bydlet. Mohla tam vysedávat na terase a pozorovat projíždějící vlaky. Ale to by možná nepomyslela na zlomky.

Za pár minut dorazí ke dveřím domu svého dětství. Je to už nějaká chvíle od doby, co tu byl naposledy. Než vejde dovnitř, nakoukne do zahrady a představí si odhrnuté hromady sněhu, sníh, který kolem nich tenkrát poletoval, sněhový strop, který se na Wernera zbortil a vymačkal z něj světlo. Seběhlo se to moc rychle, ale i teď, tolik let poté, stále cítí, jak se mu ježí chlupy.

Otevře dveře a vejde dovnitř, postřehne, že sebou trhla, jak tam sedí v zeleném koženém relaxačním křesle a vyšívá, tak jako vždycky, ale netrvá to dlouho a překvapení se změní v radost. A na malý okamžik si pomyslí, že je to přesně tak, jak to má být. Takhle má člověk reagovat. Takhle to má vypadat, když je člověk součástí rodiny.

Zajímalo by ho, jaký by byl on sám jako otec, jestli by si i jeho děti stoupaly k projíždějícím vlakům. Jestli by se dalo spoléhat na to, že by se jeho synovi vyhnulo koktání. Protože je něco, co člověk předává dál, úplně stejně jako barvu vlasů a očí, pokud to není to, jaký člověk je. Možná by se Sebastian vymanil, byl by úplně jiný, jeho přímý protiklad, ten, kterým se tolik snažil stát, když byl malý? Chtěl být pilotem, ne, vlastně chtěl být řezníkem, protože měl tak strašně moc chuť podívat se do žaludku mrtvých zvířat. Ale potom se chtěl stát lovcem a pak profesionálním fotbalistou. A potom už vlastně nic nechtěl.

Jde mu vstříc, roztáhne paže a přimkne ho k sobě. A on tam stojí, neobejme ji, cítí její vůni, tu dobře známou vůni něčeho sladkého, která se mísí s aroma z kuchyně. Maso a zelí, pepř a brambory, vůně vařeného skopového se zelím, po které se mu vždy sbíhaly sliny, jenže zrovna teď je mu z ní akorát špatně.

„To je prima, že jsi i tak přišel," skoro až zakřičí a pustí ho.

A všechno je v pořádku, dokud do místnosti nepřijde on, chlápek, který se nazývá otcem. Nic neříká, jen se zastaví před zrcadlem, kde dřív mívali telefon, než si pořídili bezdrátovou pevnou linku. Tam, kde podlaha vždycky tak ošklivě vrže.

„Myslel jsem, že jsi říkala, že nepřijde?" utrousí a obrátí se na svou ženu.

„To jsem říkala, ale – rozmyslel si to. Není to fajn?"

„To nemohl dát vědět?"

Ona se snaží něco říct, ale žádná slova se k němu nedonesou, dokud kolem nich ztěžka neprojde. Žádné objetí na přivítanou. Žádné podání ruky.

Ani teď ne.

„Doufám, že máš hlad," řekne ona, jde do kuchyně a touží po tom, aby ji následoval. „Podívej," řekne a ukáže na hrnec. Přikývne, podívá se na ni.

Všechno je jako dřív, a přece je všechno jinak.

O něco později se všichni posadí a pustí se do jídla. Ale on sotva dokáže polknout. Myslí na to všechno, co tu bylo vyřčeno, a přitom toho bylo tak málo.

„Můžeš mi podat sůl?"

Podívá se na chlápka, který se nazývá tatínek. Podá mu slánku a ve stejném okamžiku převrhne svoji poloprázdnou skleničku s vodou, která vyteče na ubrus, stůl i zem. Na protější straně stolu se zaboří nůž a vidlička do talíře. Ozve se hluboký povzdech.

„Hodláš tady jenom sedět?"

Neodpoví. Matka vedle něho utrhne z role několik velkých papírových utěrek a přitiskne je na ubrus.

Další povzdech. Další zafunění.

„Sedíš tam jak malej parchant. Nenapadlo tě omluvit se?"

Zvedne k němu hlavu, pomalu. Mlčí.

„Co? Nenapadlo tě omluvit se?"

Ne, pomyslí si v duchu. Teď už ne.

V následujícím okamžiku otec vstane od stolu, ztěžka a rychle, nohy židle vrznou o podlahu zároveň s tím, jak na stůl vedle talíře přistane ubrousek, rychle zmačkaný.

Zatemní se mu před očima. A v okamžiku, kdy ucítí silnou ruku kolem té své, už zase, přestane vidět jasně. Jenom bije.

A bije.

Bez ustání.

Autor: Redakce

29.3.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
prezident Si Ťi-pching
10

Křesťané v Číně musí vyměnit Krista za prezidenta. Jinak přijdou o peníze

Karel Schwarzenberg
34 9

Zeman užívá návykové látky, míní Schwarzenberg

K mostu smrti se nikdo nezná. A nikdo na něj zatím nemůže

K mostu u marketu ve Zlíně-Prštném, ze kterého nedávno spadl mladý muž do Dřevnice a zabil se, se nikdo nezná. „Bohužel se muž pohyboval v místech, které jsou veřejnosti nepřístupné. Vede tudy totiž železniční vlečka,“ komentoval za Drážní úřad mluvčí Martin Novák.

Zfetovaný Němec na silnici a strom, kterého se majitel bál: nejlepší videa dne

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku ve středu 22. listopadu 2017.

Je tu další "zázračné" elektrické superauto. Stovku prý dá za 1,8 sekundy

Po představení šíleně rychlé Tesly Roadster by si člověk řekl, že kalifornský elektromobil nebude mít ještě hodně dlouho konkurenta. Podle mladé společnosti XING Mobility se to ovšem změní, plánuje totiž elektrický supersport s ještě úžasnějším zrychlením, který bude navíc možno využít na silnici i v terénu.

Cizinecká policie zajistila na Berounsku 37 nelegálů

/FOTOGALERIE/ Středočeská cizinecká policie při úterním zásahu na Berounsku zajistila další nelegální pracovníky. Letos je to už několikátá rozsáhlá kontrola firem a staveb v našem regionu. Tentokrát se vydali policisté spolu s Oblastním inspektorátem práce a policejními psovody do dvou firem na Berounsko a Benešovsko.  

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT