„Fakt je, že mám pár skalních příznivců, kteří s napětím čekají na každou knížku a pak si ji skutečně opatří a přečtou. Ověřuji si to sérií prohnaných otázek. A taky je fakt, že mi ještě nikdo nevyčetl, že bych se ve svých knihách opakovala a psala, jak se říká, pořád o tom samém,“ říká česká spisovatelka žijící v Londýně.

Vystřídala jste několik profesí, byla jste barmankou, sociální pracovnicí, taxikářkou a stále jste tlumočnicí a spisovatelkou… Můžete dnes prohlásit, že vším, čím jste byla, jste byla ráda?
Haha, tak to rozhodně ne. Většina džobů pro mě byla spíš trochu otravná, zejména pokud jsem musela skutečně každý den chodit do zaměstnání. Pozice „socpracky (sociální pracovnice — pozn. red.) v Jižním Bronxu byla fascinující a nesmírně mnoho jsem se tam naučila, ale stejně jsem pořád trpěla: chodit denně do práce, to je brutální ztráta času. A já jsem toužila využít čas k psaní.

Jednu dobu jsem řídila limuzínu, což bylo fajn — nebyla jsem v té společnosti prominentní šoférka, a tak mi většinou dávali ty nejhorší hodiny dne, obvykle od deseti ráno do šesti večer, kdy limuzínou dohromady nikdo nejezdil. Mně to ale vyhovovalo — dostávala jsem základní hodinový plat, i když nezřízeně nízký, a mohla jsem leckdy několik hodin parkovat s vehiklem na nějakém strategickém místě a čekat, jestli mně dispečer zavolá.

Bylo to skvělé — na oknech byla poloprůhledná fólie, takže mě zvenku nikdo nemohl pozorovat, zatímco já jsem sledovala cvrkot a psala si své texty. I později, v taxíku, se mi občas, pozdě v noci povedlo dělat si poznámky a psát, třeba když jsem čekala v dlouhé frontě taxíků u nočního klubu. Práce v baru nebo v restauraci byla úmornější, člověk se celý den nezastavil a kolikrát neměl čas vůbec myslet.

Když přemýšlíte o tom, že byste napsala další knížku, sáhnete po seznamu námětů, které si průběžně zapisujete, nebo dáte na momentální inspiraci?
To jste mě pobavil — seznam námětů. Ne, nic takového nemám. Spíš mám ze všeho v hlavě roztomilý galimatyáš, smíchaný v čase i v prostoru, o emocích nemluvě. Většinou čekám, až se z toho čarodějnického kotlíku vynoří (nebo ještě lépe opakovaně vynořuje) něco, co mě prostě nenechá spát. Spousta takových embryí zanikne v zárodku, některá se přetvoří a zkombinují v něco jiného. Nápadů a postřehů mám dost a dost, jde spíš o to, abych v nich viděla příběh.

Píšete pravidelně, nebo když zrovna máte čas?
Když se do něčeho pustím, čas si prostě udělám. Teď si to můžu dovolit, protože nejsem nikde zaměstnaná. Jsem víceméně pánem svého času a patřičně si toho považuju.

Hrdinkou vaší poslední knížky Třísky je vozíčkářka. Minule jste se mi pochlubila, že vás dvě vozíčkářky pochválily za vylíčení života na vozíku. Jak jste zjišťovala, co všechno to obnáší?
Ano, na tyhle dvě pochvaly jsem hrdá. Jedna z vozíčkářek, které mě zkontaktovaly, dokonce hluboce nesouhlasí s představou, že by měl nějaký Pákistánec, do kterého se moje hrdinka zamilovala, dostat povolení přijet do Česka, a přesto mě pochválila za způsob, jakým jsem vylíčila život na vozíku. Takové reakce čtenářek a čtenářů mě vždycky nabijí energií.

A jak jsem zjišťovala, co život na vozíku obnáší? Snadno — přes tři roky jsem, kdykoli jsem mohla, jezdila na Chebsko za předlohou pro román Třísky. Nesmírně velkoryse pro mě otevřela docela nový svět a dělila se se mnou o informace velmi intimního charakteru. Stačilo jen pozorně poslouchat.

Kniha má předobraz v reálném příběhu lásky mezi vozíčkářkou ze Sudet a Pákistáncem. Jak dopadl jejich vztah?
Zatím, přes veškeré snahy manželů Kaleemových, jejich přátel, několika vynikajících právníků, ombudsmanky, filmového štábu i mě, zůstává Tabish v Pákistánu bez naděje, že by směl přijet do Česka aspoň na krátkou návštěvu. České úřady se prostě zasekly a přes veškeré důkazy o opaku stále melou svou, totiž že jde o „účelový sňatek“. Přitom se ti dva znají a milují už asi deset let a brzy budou slavit páté výročí svatby.

Napsala jste vlastně nějakou knihu, která by byla čirou fabulací?
Ne. Tedy když nepočítáte mou nikdy nevydanou prvotinu, kterou jsem napsala asi v osmnácti, novelu Heslo doublesex. To bylo takové podivné sci-fi o tom, jak se strana a vláda v socialistickém Československu rozhodnou zhermafroditizovat všechny své občany, aby už nebyly rozdíly mezi pohlavími.

Je povolání tlumočnice dobrým zdrojem námětů a příběhů pro vaše psaní?
Výborným. Jak říká můj skoromanžel, když nejsem v lochu, jsem v blázinci. Nebo v nemocnici u porodu. Nebo v hospicu u umírající Sudeťačky. Nebo v domácnosti, kde věci neklapou. Nebo na policejní stanici, kde se řeší, že si nějaký Čech nebo Slovák krájel klobásu příliš dlouhým nožem. Zatím o tom ale píšu spíš povídky, blogy a články. Kamarádka mi pravidelně nadává, že jsem ještě nenapsala román z drsných zákoutí Londýna, snad to jednou udělám.

Už jste zmínila, že máte zkušenosti s povoláním sociální pracovnice. Jaké vlastnosti a dovednosti jsou k této práci potřeba?
Je mi líto, ale obávám se, že žádné. Mezi socprackami a socpracáky, které tu potkávám, i mezi těmi, které jsem potkala v Americe, jsou neuvěřitelné rozdíly. Někteří jsou vynikající, jiní… hanba mluvit.

Celý život vás provází téma uprchlíků, sama jste se takovým uprchlíkem stala už v roce 1985. Jak se to uprchlictví od té doby ve vašich očích posunulo?
Ano, byla jsem politická uprchlice ještě za totáče a teď jsem ekonomický migrant. To první v Americe, to druhé v Anglii. Pravda, finančně jsem si díky přesunu do Británie nijak nepomohla, jela jsem sem kvůli skoromanželovi, který se tu jako Čech nigerijského původu cítí lépe. Ale pro lidi, kteří z toho či onoho důvodu nežijí ve své domovině, existují jen tyhle dvě kategorie: politický uprchlík a ekonomický migrant.

Za posledních skoro pětatřicet let se uprchlictví neposunulo jen v mých očích. Změnil se celý svět a s ním i uprchlictví. Dnes například nemůžu uvěřit, jak fantasticky se o nás v polovině osmdesátých let starali Rakušáci, když jsem byla v lágru. Dnes je uprchlíků — bona fide uprchlíků, těch, kteří utekli, aby si zachránili život — nějak příliš mnoho a nikdo se o ně moc dobře nestará.

Ostatně myslím, že se dožijeme doby, kdy budou všichni běženci „environmentální uprchlíci“ — v mnoha oblastech světa je životní prostředí už tak vybrakované a zničené, že se tam důstojně žít nedá. Leckterá válka, kterou považujeme za náboženskou nebo etnickou, je možná už dnes způsobena změnami životního prostředí — lidé bojují o úrodnou půdu a o vodu.

Jak se mají v Británii Romové, kteří přišli od nás, a jak se Britové dívají na Čechy? Prý je považují za Poláky…
Romové se tu obvykle cítí mnohem lépe než v Česku nebo na Slovensku, protože tady jsou jednou z mnoha menšin. Taky tu zažívají pramálo diskriminace, na rozdíl od Česka nebo Slovenska. Mnozí Britové se neobtěžují rozlišovat mezi jednotlivými národy „odkudsi z Východu“, jejichž představitelů se po roce 2004 do Británie přestěhovaly dva nebo tři miliony.

Nejvíc je mezi nimi Poláků, a tak mají mnozí Britové tendenci označovat každého, kdo je odkudsi z Východu, za Poláka. Hlavní problém je podle mě v tom, že je nás příliš mnoho. Poláci si tu skutečně během let vytvořili cosi podobného paralelnímu státu — jsou tu polské obchody, polské banky, polské školy, polská zdravotnická zařízení, polské právnické kanceláře.

Kdyby byli Britové přesvědčeni, že se v Polsku žít nedá a oni tu zachraňují zbytky polské kultury, asi by to spíš tolerovali. Jenže Polsko je členem EU a aspoň podle definice zcela svobodné. Kromě toho vnášíme „my Poláci“ — tedy samozřejmě jen někteří z nás, což ale bohužel stačí — do Británie jakýsi podivný ignorantský rasismus, jaký nezažila už čtyřicet nebo padesát let. Mnoha Britům se to nelíbí.

Někde jste zmínila, že existují Češky, které běloši nezajímají, a není to jenom kvůli sexu, ale ani duševně si s bílými nic neříkají. Jste stejný případ? Měl to s vámi Kenny jednodušší, když se vám dvořil?
Já nejsem ten případ, nejsem rasistka tak ani tak. Čímž nechci říct, že mě nenadchla Kennyho rozvětvená rodina. Sama jsem na příbuzné moc štěstí neměla, teď jsem přišla k nějakým sto padesáti blízkým příbuzným, a to nepřeháním, kteří mě, jak se zdá, mají rádi a důvěřují mi.

Loni jste se v rozhlase vyznala, že Kennyho máte den ode dne raději. Čím myslíte, že to je, že i po tolika letech váš vztah vzkvétá?
Nevím. Myslím, že tu zafungoval osud a prostě jsme se našli — v době, kdy jsme oba byli připraveni na trvalý vztah. Na pohled se od sebe lišíme, ale v těch nejdůležitějších věcech jsme si hodně podobní — například jsou pro nás oba peníze prostředkem, nikoli cílem, ani jeden z nás necítí potřebu se chlubit majetkem a oba máme rádi lidi a snažíme se jim rozumět.

Taky jsme od sebe hodně pochytili, hlavně já. Díky skoromanželovi jsem překonala „typické evropanské depky a naučila se radovat z maličkostí. Někdy mě mrzí, že mu nemůžu nabídnout svou rodinu, tak jako on nabídl mně tu svou. Mimochodem, rozvětvené africké rodiny slouží jako úžasný stabilizátor vztahů — a to leckdy i vztahů Afričanů s běloškami. My jsme to zatím nepotřebovali, ale je to tu.

Kolikrát se váš muž Kenny poznal ve vašich knihách a je rád, když o něm píšete?
Radši mu to vždycky řeknu předem. Občas bručí, ale nakonec je hrdý, že o něm píšu. Poznal se v mé knize pouze jednou — a to opticky. Vyzdobila jsem totiž nové vydání starší novely Můj I.Q. fotkami a neodvážila jsem se mu prozradit, že jedna z fotografií zobrazuje, ehm, jeho obnažené pozadí.

Je to pěkná fotka, spoustě lidí se líbila, a tak jsem ji chtěla mít v knížce. Dlouho jsem to Kennymu tajila, dokonce jsem mu ukazovala fotky, které v Mém I.Q. budou, ale bez téhle. Když kniha vyšla, prolistoval ji — a na nic nepřišel. Teprve když jsem v Kennyho přítomnosti věnovala knihu svému bratranci, otevřel ji jako na potvoru zrovna na jeho prdelce. Měla jsem co vysvětlovat. Nakonec mi to ale odpustil.

Nyní píšete knihu s pracovním názvem Svíce kaštanů o osudech mladé dívky, které se v osmdesátých letech rozpadne rodina a ona se životem protlouká sama. Je v tom hodně autobiografie?
Trochu ano, i když je moje hrdinka o pár let mladší, což je u náctiletých hodně významné. Musím se ponořit do vzpomínek a vybavit si, jaké to tenkrát bylo. Ale hrdinka Zuzana — to nebudu já.

Minule jsme si psali kvůli brexitu, který se zatím jaksi nekoná. Nebojíte se, že nezískáte pracovní povolení, jestliže Británie z EU opravdu vystoupí?
Ne, toho se opravdu nebojím. Podmínky, které „my Poláci“ musíme splnit, abychom mohli nadále zůstat v Británii, se měsíc po měsíci uvolňují. Získat povolení k pobytu a k práci nebude těžké. Neví se ale, jaké to bude se zdravotními službami, sociálními službami nebo jak budou lidé, kteří si tak jako já vydělávají v Británii i v původní vlasti, platit daně.

Na co se v nejbližší době těšíte?
Víte, jedna z věcí, které jsem se naučila od skoromanžela, je umění žít okamžikem. Kolikrát trčím za počítačem, píšu si nějaký článek nebo povídku, venku zpívají ptáci a řvou lišky a já se úplně tetelím radostí, že tady smím být a smím pracovat na něčem, co mě baví. Takže se na nic těšit nepotřebuju.

Iva Pekárková

* Česká spisovatelka a překladatelka se narodila 15. února 1963 v Praze. Od roku 2005 žije v Londýně a živí se zejména jako tlumočnice. Literární činnosti se věnuje od začátku 80. let. Před odchodem do exilu publikovala populárně vědecké články ze svého oboru virologie a mikrobiologie v ABC, Živě a Sedmičce pionýrů.

* V zahraničí uveřejňovala prózy v exilových časopisech Západ (Ottawa), Svědectví (Paříž), Paternoster (Vídeň) a ve Sborníku zaostřeného rozptýlení (New York), v angličtině publikovala povídky a články v severoamerických a kanadských magazínech (The New York Times, Sunday Supplement nebo Penthouse). Po roce 1989 začala publikovat i v českých periodikách.

* Její kniha Pečená zebra byla nominována na Magnesii Literu za prózu za rok 2015. Loni vyšel její román o lásce s prvky investigativní reportáže nazvaný Třísky. Některé knihy Ivy Pekárkové vyšly v překladu rovněž ve Spojených státech, Velké Británii, Německu, Španělsku a ve Slovinsku. Se svým „skoromanželem“ Kennym, který pochází z Nigérie, žije už 17 let.