Obě vaše knihy sklízejí u čtenářů mimořádný ohlas. Čemu to přičítáte?
Na to byste se možná měla ptát jiných, ale snad se můžu o odpověď aspoň pokusit. Z literárního hlediska možná lidé oceňují formu, jakou jsem zvolila, tedy tradičně napsaný román. Z hlediska historického mnozí čtenáři vyzdvihují fakt, že vůbec poprvé vynáším na světlo lokalitu a témata, kterým se nikdo dříve nevěnoval. Velkou roli pravděpodobně sehrává i to, že dějinné události popisuji z perspektivy obyčejných lidí, což je už dříve mnohokrát prověřený způsob, jak historii ozřejmit co nejširší čtenářské či divácké obci. Jsem přesvědčena, že beletristicky zpracovaná historie má ohromný edukační potenciál. Toto vnímám jako velký závazek a nikdy nefabuluji za rámec toho, co se skutečně stalo.

Mimochodem, jaký je to pocit - napsat debut a sklidit hned takový ohlas? Neříkáte si: Proč jsem nezačala už dřív? Nebo musí podle vás člověk k tomu nutkání sednout ke klávesnici dozrát?
Samozřejmě že mě úspěch mých knih těší. Každý člověk je přece rád, když lidi zajímá jeho práce. Ale mým prvotním záměrem bylo zaznamenat historii mého rodného kraje, ne napsat Knihu roku. Otázky typu „proč jsem to nenapsala dřív“ si tudíž nekladu. Dříve jsem se věnovala jiným věcem, jiné práci, a především jsem vychovávala děti. Psaní Šikmého kostela je velmi časově náročné, protože je k němu zapotřebí ohromné množství rešerší. Sotva bych to dokázala skloubit s péčí o školáky.

Dobový kolorit i charaktery postav působí velmi autenticky. Jak jste s příběhem a reáliemi pracovala, nechala jste na sebe více působit archivní materiály, nebo vzpomínky lidí?
Nechávám na sebe působit všechno, co ke mně přichází. Nejsilnější samozřejmě bývají rozhovory s pamětníky, v těch jsou velmi intenzivní emoce. Ale i třeba taková rukou dopsaná poznámka v seznamu lidí určených k okamžité deportaci může nakopnout představivost k úvahám, co se s těmi lidmi asi stalo. Jak je těch pár tužkou načmáraných slov poznamenalo, jak ovlivnilo jejich budoucí život. Vzpomínám si, jak jsem se nad tím zamýšlela, když mi z archivu přišel sken toho dokumentu. A teď, po vydání knihy, se mi ozval vnuk oněch lidí. To byl velmi silný okamžik. Dnes už tedy vím, že moje tehdejší chmurné dedukce nebyly moc vzdálené skutečnosti. Bohužel.

Jaké reakce má Šikmý kostel od těch, jichž se to nejvíc týká - z Karviné a Ostravska?
Částečně jsem o tom mluvila před chvílí. Zejména druhý díl v lidech na Karvinsku silně rezonuje, protože odráží jejich vlastní vzpomínky nebo vyprávění rodičů. To, o čem píšu, souvisí s tématy, o nichž se dříve nesmělo mluvit, a proto mnoho události zůstává tabu nebo traumatizující, nezpracovaný a často nikdy nevyřčený zážitek. Na Ostravsku se historie odvíjela velmi odlišně, koneckonců i samotná Ostrava odjakživa byla dosti odlišný svět než původní Karviná. I proto jsem do druhého dílu zařadila obšírnější pasáž věnovanou Ostravě, aby byl ten rozdíl patrnější. Spojujícím prvkem byla samozřejmě těžba uhlí. Hornictví jako takové tedy rezonuje ve čtenářích v obou těchto regionech stejně.

Vaše kniha dokládá, z čeho může vyvěrat pocit společenské křivdy a jak hluboké kořeny mají dnešní problémy určitých oblastí. Zvlášť když se dlouho neřešily, nebo je "vrchnost" podceňovala.
Dovolím si slovo vrchnost upřesnit na centrum, tedy v tomto případě Prahu, dříve Vídeň. Prokletím toho regionu byla jeho odlehlost, což ve spojení s jeho hospodářským významem a komplikovanou národnostní otázkou opakovaně vytvářelo třaskavou směs. Už v začátcích neúspěšných jednání o stanovení hranice po rozpadu Rakouska-Uherska můžeme v československých dokumentech najít nejen vznešeně znějící proklamace o nutnosti zachování historických hranic zemí Koruny české, ale taky naprosto pragmatické konstatování, že je zkrátka nezbytné získat uhelný revír, protože to vylepší postavení nové republiky ve středoevropském prostoru. V Masarykově telegramu si můžete taky přečíst dosti neuctivý výrok, že zdejší obyvatelé hlásící se k polské národnosti nejsou domorodí Slezané, nýbrž negramotní přistěhovalci z Haliče. Tohle jistě k nastolení dobrých vztahů nepřispělo, podobně jako podobně vyhrocené výroky polské strany. Když na tento základ naroubujete to, jaká hranice nakonec byla stanovena, a následnou čechizaci, už nás tolik neudiví, že v roce 1938 se nastřádané křivdy projevily při odsunu českého obyvatelstva. Při něm si Poláci počínali velmi rázně: deportovali více než 30 000 osob, přičemž někteří lidé dostali na opuštění domu půl hodiny. Někteří Češi museli odejít o Štědrém dni a na ostravské nádraží přijížděli s nazdobenými vánočními stromky… Na obou stranách se stalo spoustu zlého, napáchalo se mnoho křivd.

Trvá podle vás tenhle syndrom vykořenění a křivd i dnes, nebo jsou už vztahy lidí (i polsko-české) lepší?
K tomu, o čem jsem mluvila, přidejte komplikovaný a velmi specifický průběh druhé světové války na Těšínském Slezsku a následných čtyřicet let, kdy se o ničem z toho nesmělo mluvit. Dostanete obrázek dnešní situace: na obou stranách jsou stále skupiny lidí, které bych si troufla nazvat tvrdé národovecké jádro. Tito lidé se přidržují jednostranného výkladu historie, kdy je jedna strana čistě obětí, zatímco druhá nese všechny viny. Historie však není černobílá. A právě tohle si naštěstí uvědomuje stále více lidí, kteří už nechtějí přiživovat staré křivdy, ale jít dál. Vést konstruktivní diskusi o tom všem zlém, co jsme si navzájem provedli. Dojít k porozumění a smíření. Patřím mezi ty druhé jmenované, jak jistě vyrozumí každý, kdo si přečetl moje knihy.

Kteří lidé na Ostravsku převažují - zahořklí Tomkové, nebo Julky, které to nevzdají, kdybychom měli mluvit řečí vašich postav?
Na Ostravsku je situace v mnohém odlišná než na Karvinsku, o kterém píšu – Ostravska se dějinné události, o nichž pojednává Šikmý kostel, nedotýkají vůbec nebo jenom okrajově. Nemám sice moc ráda paušalizace, ale v souvislosti s vaší otázkou si přece jenom jednu dovolím: zdejší lidé jsou nezdolní, vycepovaní tvrdou prací a historií, která se po tomhle kousku země přehnala během uplynulých sta let velmi dramaticky. Na povrchu zdánlivě nepřístupní a tvrdí, ale v srdci dobří a laskaví. A velmi často i zklamaní z vývoje posledních dekád… nebo vlastně i posledních měsíců a týdnů. Mnohdy právem.

Knihami se táhne jako jedna z linek poddolování oblasti, jež se neblaze podepisuje na životě lidí a krajiny. Je alespoň dnes znát nějaký posun k lepšímu?
Poddolovanou krajinu nevyspravíte – ty desítky metrů vytěženého uhlí budou už navždy chybět a krajinný profil zůstane proměněný, domy zbořené. Jako změnu k lepšímu vnímám snahy o nové způsoby, jak pohornickou krajinu využít. I já sama se v tom snažím co nejvíce angažovat, protože vnímám jako nesmírně důležité, aby historie staré Karviné – tedy krásného města srovnaného se zemí – byla důstojně uchována a připomínána. Aby čerstvě zahojená krajina nebyla dále drancována přinejmenším v místech, která nesou významný historický odkaz. Víte, stará Karviná je vlastně jedním ohromným mementem toho, jak to dopadá, když se finanční nebo ideologické zájmy upřednostní před přírodou, krajinou a lidmi, kteří v ní žijí.

Orlová - jedno z dějišť knihy - bývala centrem vzdělanosti, teď je na spodní příčce společenského žebříčku. Jak se to odráží na kvalitě kulturního života?
Ze staré Orlové toho sice zbylo o trochu víc než ze staré Karviné, ale i tady poddolování zinscenovalo velmi smutný příběh. Žebříček, který dnešní Orlovou umístil na spodní příčku žebříčku hodnotícího kvalitu života, má nějak nastavena kritéria, chápu. Chápu i to, proč ho jeho tvůrci sestavují. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že třeba v případě Orlové je to do určité míry srovnávání hrušek s jabkama. Orlová má narušenou historickou kontinuitu, zničené historické centrum, nikoli vlastním přičiněním přišla o železniční spojení a nedávno taky o nemocnici… Ale pořád je to jedno z nejzelenějších měst v republice a jeho obyvatelé na život v něm rozhodně nerezignují. Právě naopak, mnozí se snaží pro své město něco dělat. Například loni v dobrovolnické akci sázeli po celém městě stromy. Působí zde ochotníci, jehož představení byla před koronou vždy vyprodána a jistě zase vyprodána budou.

Jaké možnosti a zájmy tu mají dnešní mladí?
Obdivuhodně aktivní je Sportovní klub, který odvedl obrovský kus práce při odvádění dětí od počítačů k aktivnímu pohybu. Na území staré Orlové je nádherný katolický i evangelický kostel. Velmi činný je i Klub staré Orlové, který pečlivě mapuje dějiny zaniklé městské části. Děje se spousta dobrých a povznášejících věcí, onomu žebříčku navzdory. Rozumím rozčarování Orlovanů, které v nich žebříček vyvolává – říká jim, že žijí ve strašném městě, snižuje hodnotu jejich domů, o které se třeba po generace starají… Je to zkrátka složité.

Cítíte se být součástí míst, o nichž píšete? Co byste Ostravsku a přilehlým obcím do budoucna přála?
Není to tak, že se cítím být součástí míst, o kterých píšu – já jejich součástí jsem. V Ostravě bydlím, v Havířově jsem vyrostla, staré Karviné a jejímu bezprostřednímu okolí se už několik let intenzivně věnuji. A co bych Ostravsku a Karvinsku přála? Začnu tím prvním – aby dokázalo navázat na proces, který zde v posledních letech započal. Je radost vnímat, jak Ostrava ožila, zpřívětivěla a zkrásněla. A Karvinsku… tomu bych přála, aby nezapomnělo, co ho tolik generací utvářelo a co má pro spoustu zdejších lidí obrovskou citovou hodnotu. A aby nalezlo správnou cestu k nové budoucnosti, která přiměje lidi tady zůstat.