„Zpíval ve své chýšce při kytaře vždy smutné písně, málokdy veselé, leč když mu kdo národní písně intonoval,“ popisuje trochu nečekanou, ale vlastně logickou zálibu Karla Hynka Máchy jeho přítel a spolužák Václav Mach. Básníci-romantici se přece bez takové srdcerváčské propriety, jakou je strunný nástroj ve tvaru ženského těla, těžko mohli obejít. Tehdejší kytary vypadaly jinak než dnes: byly protáhlejší, štíhlejší. O důvod víc, proč je vzít do rukou a zkusit je rozehrát.

Michal Prokop
Ztráty a návraty. Nekončím, tvrdí Michal Prokop v nové knize

Mimochodem, onou „chýškou“ myslel Václav Mach zadní část krupařství na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí) v Praze, kde měl syn obchodníka s moukou Ignác Mácha alias Karel Hynek temnou světničku. Právě tady vznikly mnohé stránky básnické skladby Máj a prózy Cikáni, i když bychom asi všichni chtěli věřit, že je mladý bohém napsal kdesi na vyhlídce v Krkonoších nebo Kokořínském dole.

Abychom ale Máchovi ani jeho předkům nekřivdili, dodejme, že Hynkova matka Marie Anna Kirchnerová pocházela z hudební rodiny. Její otec byl známým pražským varhaníkem. Sám Hynek měl značné hudební vlohy a v „pop music“ své doby se dost vyznal. „Zpíval se svými přáteli studenty v pražských hospůdkách i na výletech na památné hrady,“ líčí Máchův životopisec Bohumír Mráz. „Dokonce bavil své spolužáky žertovnými písničkami při přednáškách profesora numismatiky, který byl hluchý, a proto nic neslyšel.“

V borovém na skále háji

Takže nejen schopný malíř a charismatický herec, účinkující v divadelním souboru svého rivala Josefa Kajetána Tyla; takzvaný pěvec Máje byl skutečným zpěvákem. Máchův kamarád a pozdější konfident Karel Sabina vyprávěl, jak se jednou večer, kdy „skvělý půlměsíc vábně se plavil po temnomodrém moři“, procházeli s kytarou po Dobytčím trhu sem a tam a básník broukal své oblíbené kousky. „Mezi nimiž byla mu romance ze Zampy o Biance nejmilejší, jakož vůbec měl rád jednotlivé motivy z této zpěvohry…“

Bylo by zajímavé Máchův zpěvník rekonstruovat. Určitě by to originálním způsobem dokreslilo všestrannost jeho umělecké osobnosti. „On miloval moll-tóny,“ pokračuje Sabina, „mělť dobrý sluch hudební a nadání, o němž melodie svědčí, kteréž si k zamilovaným písním, ano i k jednotlivým veršům složil. Zpívalť drahou mu píseň Mignony Znáš-li ten kraj atd., k níž si velmi pěkný nápěv utvořil; též jeden verš z Byronova Childa Harolda…“

Kde se vzaly koledy, upoutávka na magazín Víkend
Tajemství českých koled. Nesem vám noviny si notují i Londýňané

Karel Hynek jako skladatel a zhudebňovatel cizí poezie? Už je to tak. Škoda, že se žádná z melodií nezachovala. Zvláště ta k Byronovým veršům. „Nápěv k těmto čtyřem řádkům bude mi věčně nezapomenutelným,“ bájí Sabina, „jevíť se v několika tónech takměř celá povaha Máchova.“ Z téhož zdroje se dozvídáme, že měl Mácha rád francouzský žánr velké opery, obzvláště dílo německého Žida tvořícího ve Francii Giacoma Meyerbeera. „Mezi nejoblíbenější písně náležely však české: Kde domov můj, Břetislav a ona známá Když z daleka z modrých hor, kterou často opakoval.“ Jedné skladby se prý Hynek nemohl nasytit – a sice balady V borovém na skále háji s textem K. S. Šnajdra.

O Máchově muzikálnosti konečně zanechala svědectví i jeho snoubenka Lori Šomková. V březnu 1835 jí Hynek vlastnoručně vyrobil cvičebnici hry na kytaru. „Měl rád písně Spi má zlatá a V borovém na skále háji,“ potvrzuje Lori to, co už víme od Sabiny, „a když později nastala Kde domov můj, byl by ji pořád zpíval.“

Kolíček pro štěstí

Ale Mácha nebyl mezi českými mistry pera v lásce k hudbě osamocen. Na kytaru hrával, po hospodách zpíval a vesele kousavé písně skládal i Karel Havlíček Borovský. Jeho španělka (ačkoliv podle odborníků je to spíš kytara jeho nešťastné dcery Zdeňky) je dnes uložena v havlíčkobrodském Muzeu Vysočiny. Jaroslav Seifert v jednom fejetonu vzpomíná, jak z ní kdysi tajně vzal dřevěný kolíček a schoval si ho pro štěstí.

A do třetice vás jistě překvapí, že muzice holdoval i vážený historik František Palacký. V časopise Zlatá Praha se dozvídáme, že už jako malý „sám zasedal ke klavíru, hrál si z paměti a z not“ a „zanedlouho, maje 13 let věku, varhanoval v evangelickém kostele při službách božích“. Uměl hrát i na harfu, rád chodíval na opery a přátelil se jak s proslulým skladatelem Václavem Janem Křtitelem Tomáškem, tak s českým Paganinim, houslistou Josefem Slavíkem. Především ale doprovázel na piano slečny, jež chtěly ve společnosti předvést svůj hlásek jako konipásek… No řekněte, nezlidštilo vám to trochu onoho kamenného otce národa?