Vědomí konce Milana Kundery. Slavnost bezvýznamnosti vyšla i v češtině

V jedné z typických scén Slavnosti bezvýznamnosti vzpomíná postava stárnoucího Alaina na poslední setkání se svou matkou.

„Tehdy mu bylo deset let. Když zemřel otec, bylo mu šestnáct. Pár dní po pohřbu vytrhl matčinu fotografii z rodinného alba, dal ji zarámovat a pak ji pověsil na zeď. Proč nebyla v garsoniéře žádná fotografie jeho otce? To nevím. Je to nelogické? Jistě. Nespravedlivé? Zcela nepochybně. Ale je to tak: na zdech jeho garsoniéry byla pověšená jen jediná fotografie: jeho matky.“

Pečlivá mozaika

Zdánlivě banální historka je ve skutečnosti zásadní. Alainova matka toužila jít na potrat, nechtěla, aby Kunderův „hrdina“ přišel na svět, opustila jej krátce po narození.

Naopak otec Alaina miloval, staral se o něj, dával mu lásku, něhu, domov. Dokonce se ani nesnažil jeho nepřítomnou matku očerňovat. Že si Alain pověsil na zeď právě její fotografii, je tedy opravdu nelogické a nespravedlivé. Přesto to udělal.

A na podobných motivech staví Kundera celý nejspíš zcela poslední román své velmi osobité kariéry.

Proč se vydáváme do temných děr? Vychází kniha o tajemství Býčí skály

Alain je jednou ze zhruba šesti hlavních postav Slavnosti bezvýznamnosti. Dalšími jsou jeho přátelé i jeden otravný exkolega. Ale najdeme tu také ruského diktátora Josifa Stalina či pozdějšího vůdce Sovětského svazu Nikitu Sergejeviče Chruščova. Podobně jako svá předchozí díla (viz například Kniha smíchu a zapomnění), i toto Kundera splétá z útržků.

Najdeme tu črty dějů, situací, příběhů velkých i malých dějin. Vše na první pohled připomíná spíše koláž než ucelené a promyšlené dílo. Avšak při bližším ohledání jde o mozaiku, jejíž každé sklíčko musí být na svém místě, protože jinak by celek nefungoval.

Slavnost bezvýznamnosti můžeme označit za určitý vrchol Kunderových snah o totální román. Český tvůrce, který od poloviny sedmdesátých let žije a tvoří ve Francii, ve svých esejích popisoval touhu očistit román od veškerých nánosů jiných forem. Román je pro něj sled motivů, které se postupně proměňují, obohacují, podobně jako v symfonii mizí a zase se objevují v jiných kontextech a významech.

Průkopník nové vlny. Menzelovy filmy měly skrytý humor, píší v zahraničí

Takový je třeba motiv Alainovy matky. Jednou je to odporná postava, která chtěla zabít vlastní plod. Ale později také jediná (byť nežijící a nepřítomná) bytost, která Alainovi rozumí.

Hra se čtenářem

Díky tomu se Kunderovi daří popsat či spíše zachytit momenty současného života, které všichni cítíme, aniž bychom je uměli vyjádřit slovy. Alainovu touhu vystavit si fotografii matky lze těžko logicky vysvětlit. Je ovšem dokonale obyčejná, lidská.

Přestože má Kunderův poslední román necelých devadesát stran, nečte se snadno. Chybí mu nosná linka děje (také jeden z nánosů, které nemají v románu co dělat).

Králové slunce a dcery faraona v pelu dávnověku. Jaký je Egypt v Národním muzeu

Postavy víceméně tak nějak jsou, cosi prožívají, něco si myslí, hovoří spolu, cítí, milují a nenávídí. Pod tím toho sice hodně bublá a vře, ale čtenář si to bude muset doplnit sám. Bude-li ochoten tuto hru hrát, dostane se mu odměny. Pokud ne, zbude mu loutkové divadlo, v němž Kunderovy figurky pronášejí mnohdy absurdní a trochu senilní filozofické promluvy.